„Fakticky všichni obyvatelé Sungiru (pozn. pravěké tábořiště ve Vladimirské oblasti) nebyli příbuzní. Je to velmi překvapivé, protože to hovoří o tom, že dokonce v době pozdního paleolitu si tehdejší lidé žijící ve velmi malých skupinách uvědomovali nebezpečí degenerace a záměrně se vyhýbali příbuzenským sňatkům. To znamená, že vypracovali nějaké tradice, které jim pomáhaly rozlišovat své a cizí," myslí si Eske Willerslev z Kodaňské univerzity.

Jak se domnívá známý paleogenetik Johannes Krause, první předci současných Rusů se v Evropě objevili po několika tisících letech. Jejich pozůstatky byly objeveny ve dvou oblastech Ruska, ve vesnici Kostěnki nedaleko Voroněže a na tábořišti Sungir u Vladimiru. Stáří kostí z obou míst se odhaduje asi na 34-35 tisíc let. Stopy DNA těchto lidí je možné najít v genomech současných obyvatel severu Evropy.

Oproti očekávání vědců nebyli občané Sungiru přímými příbuznými, v nejlepším případě to byli bratranci nebo sestřenice. Jedna neúplná kostra dospělých Kromaňonců patří nejspíše pradědovi teenagerů.

Je zajímavé, že z otcovy strany jsou všichni příbuzní člověka z Kostěnki, který měl podle názoru antropologů typicky jižní podobu a nebyl podobný obyvatelům Sungiru, jejichž typickými evropskými příznaky je světlá kůže, tmavé vlasy a vysoká postava.

Překvapení genetiků je spojeno s tím, že očekávali stopy genetické degenerace, protože všichni pravěcí lidé za hranicemi Afriky až do konce doby ledové žili v malých izolovaných skupinách, což výrazně snižovalo počet možných partnerů pro pokračování rodu. Stopy degenerace Willerslev a jeho kolegové nedávno našli v DNA neandertálců žijících v altajských jeskyních před 50-70 tisíci lety.

Jak se dávným „Rusům" podařilo vyhnout degeneraci? Vědci se domnívají, že populace lidí doby kamenné mohla udržovat stálé kontakty se sousedními skupinami a vyměňovat si ženichy a nevěsty. Podobně to dnes dělají domorodci Austrálie a postupovali tak i kmeny amerických Indiánů do příchodu Evropanů.

Podle Willersleva mluví ve prospěch této teorie neobvykle bohatá výzdoba jednoho z hrobů v Sungiru, který byl ozdobený náhrdelníky a vzory. Tato výzdoba mohla sloužit jako příznak toho, že tato populace se liší od sousedů, což vedlo k pochopení, koho si je možné vzít.

„Ozdoby, které jsme našli v Sungiru, jsou prostě úžasné a nikdy jsme nic podobného nenašli v hrobech neandrtálců a dalších starověkých lidí. Podobné úvahy nás nutí přemýšlet o skutečně zásadních otázkách. Co dělalo obyvatele Sungiru takovými, jakými byli a jak to mohlo ovlivnit to, čím je člověk dnes," uzavírá dánský genetik.