Obnova pravdivých hodnot našich předků je bezvýhradnou podmínkou našeho přežití jakožto národa, etnika, podmínkou, jejíž nesplnění povede ke ztrátě kulturní a dějinné identity. Nyní tyto cíle sleduje řada hnutí u nás i v dalších slovanských zemích, avšak zdaleka ne vždy způsobem, který by mohl vést k znovuzískání kontroly nad naším světem, i skutečného poznání o tom, kým jsme byli – a kým být máme či můžeme.

Současná u nás aktivní „slovanská“ hnutí lze rozdělit do dvou návzájem proti sobě vymezených skupin. Jednak jsou to tradicionalisté, opírající se o standardně dostupné „seriózní“ dějinné zdroje. Tradicionalisté jsou velmi opatrní při formulaci jakýchkoliv závěrů, avšak zcela ignorují fakt, že za situace, kdy byla prokazatelně podstatná část artefaktů našich předkřesťanských předků cíleně zničena, lze za jediné dostupné „seriózní“ zdroje považovat pouze zdroje křesťanské, tedy vytvořené primárně nepřáteli naší kultury, sledující většinou zájem vykreslit nás v negativním světle, záměrně omluvit násilné vykořenění naší původní kultury, řadu věcí cíleně zamlčující či překrucující. Často se vymezují vůči Rusku či dalším slovanským zemím, popřípadě odmítají politickou činnost vůbec. Přijímají většinou především mainstreamové informace, takže zdroje typu Slovano-Árijských véd či Velesovy knihy en bloc odsuzují, aniž by provedli vlastní analýzu a tyto knihy rozporovali na základě racionálních faktů. Tradicionalisté tak – ať už vědomě či nikoliv – pouze většinou shrnují oficiálně tisíckrát přežvýkané „povolené“ informace, a jejich úsilí vede v lepším případě k pseudoodborným debatám, v horším k realizaci jakýchsi představ, jak to „tehdy asi vypadalo“. Tento přístup nutně slovanskou myšlenku přetváří ve volnočasovou aktivitu, a už v zárodku ničí jakýkoliv potenciál, který by hnutí mohlo mít při ovlivňování společnosti.

Jakýmsi protipólem tradicionalistů jsou lidé svými odpůrci hanlivě označovaní například jako „ufo-Slované“. Tyto skupiny často pracují s fakty až příliš volným způsobem. Jejich nadšení bývá natolik živelné a prosté zpětné vazby, že spojují dalamánek s Dalmácií, nekriticky přijímají téměř cokoliv a faktické námitky okamžitě převádějí do emocionální roviny. Jejich webové stránky často neumožňují diskusi, takže můžou působit dojmem sekty. Naše předkřesťanské předky často vykreslují (paradoxně pod zřetelným vlivem ruských křesťanských starověrců) jako téměř ideální, bezpohlavní bytosti, a ignorují přitom řadu doložených informací, které to vyvracejí. Odpůrcům slovanství tak poskytují velice účinnou „munici“, protože tímto umožňují infikování svých skupin Systémem, a to ať už ničím nekontrolovanopu infiltrací různých podivínských existencí, či neschopností oddělení jednoznačných dezinformací od zajímavých myšlenek. To vede ke znemožnění u řady hlouběji přemýšlejících lidí, k rozmělnění programu a poté – stejně jako u předchozí skupiny – snadné kontrole Systémem spojené s marginalizací těchto skupin jako takových v očích veřejnosti, samozřejmě ve spojení s veřejnou diskreditací slovanské myšlenky jako takové.

Je tedy zřejmé, proč ani jedna, ani druhá cesta k žádnému hmatatelnému cíli dosud nevedla. Slovanské spolky houfně vznikají a zase zanikají, členové přecházejí od jednoho ke druhému, zakladatelé do sebe nasávají tu jihoamerické, tu keltské či germánské prvky – a karavana, na kterou tím zoufale poštěkávají, si jede spokojeně dál. Pokud nemá slovanská myšlenka klesnout na úroveň módní vlny, která nastoupí, předvede se a pomine, je třeba zásadně změnit přístup. Jednou z možností je cesta, nastíněná autorem v tomto článku – získávání a interpretace tvrdých faktů v terénu, následovaná jejich diskusí, která by měla především nabudit chuť k dalšímu zkoumání. Začněme místem pro naše předky nejposvátnějším – nejsevernějším mysem dnes Německu patřícího ostrova Rujana.

Plocha samotného mysu byla ještě před cca 1000 lety jeden a půl až dvojnásobná, avšak vlivem nestabilního vápencového podloží a neustálé mořské eroze se zmenšila na současnou velikost. Tento úbytek dále pokračuje. Na ostrohu, který už před více než 800 lety skončil v moři, stál až do června roku 1167, kdy byl zničen a vypleněn Dány, chrám jednoho z nejvyšších bohů-ochránců západních Slovanů, Svantovíta. Událost označovaná jako „pád Arkony“ znamenala konec posledního organizovaného původního slovanského kultu, byly o ní napsány stovky článků i dalších prací, a dodnes má silný ohlas mezi vyznavači pravdivých hodnot spojených s životními postoji našich předků.

Pád Arkony a související dobytí celého ostrova Rujana biorobotizovanými Dány, později Švédy a nakonec Němci znamenaly postupnou likvidaci, či v lepším případě nevratné poněmčení zbytků původních obyvatel. S obyvateli ostrova, spolu s jižněji žijícími slovanskými národy spojenými pod jménem Lutičů a na západ až k Labi a místy i za ním žijícími Obodrity, bylo christianizovanými germánskými imigranty, jakožto se zatvrzelými a velmi bojovnými pohany, zacházeno podstatně tvrději, než například s Lužickými Srby, chráněnými nejen poměrně mírumilovným přijetím křesťanství, ale také geografickou blízkostí českého království a několika stoletími společných dějin znamenajícími ochranu ze strany českých a částečně i polských panovníků. Slovanský charakter Rujany, slovanská řeč a zvyklosti, tak z ostrova vymizely už v průběhu 14.-15. století, přestože dodnes vnímavější povahy našeho „ducha“ v místě vycítí.

Jde o místo z hlediska pochopení našich dějin a mentality zásadní. Jak ukazuje nejen název ostrova využívající výrazu dodnes používaného například v moravských a slovenských dialektech, ale také dochované zmínky o mentalitě těchto lidí, analýza jmen, způsob a rozsah náboženského kultu či ojedinělá, dodnes zachovaná slova z jazyka původních obyvatel, jeví se jako stále pravděpodobnější, že plemena Lutičů a Rujanů přišla do své země z větší části po proudu řeky Odry, tedy z míst, kde jsou dnešní středo-jižní Polsko, Morava a Slovensko.

Německá moc si byla vždy dobře vědoma nebezpečí, jež by pro ni nastalo v případě, kdy by se Arkona stala místem setkávání slovanských vlastenců, sjednocujícím bodem zájmu vedoucím postupně až k možnosti oprávněně požadovat po Německu odstoupení celého území mezi Labem a Odrou (rozlohou většího než bývalé Československo), získaného na později z větší části vyvražděném původním slovanském obyvatelstvu sprostým a ničím neospravedlnitelným násilím. Poměrně nedávné dějiny, počínající národním obrozením slovanských národů, a pokračující dodnes vlnou obrovského zájmu o toto místo (zejména ze strany ruských a polských, ale i například srbských výzkumníků) dávají v tomto Němcům za pravdu. Na místo samotné zřejmě i proto nevede ani běžná silnice – zájemci musí zaparkovat cca 2 km daleko a k mysu dojít pěšky, po úzké asfaltce. Na vlastní zbytky mysu je přitom zakázán vstup – údajně z „bezpečnostních důvodů“. Tak se tedy na ty „bezpečnostní důvody“ podívejme blíže.

Cesta z parkoviště k mysu trvá cca 20 minut. Kde se vlastně nacházíme, si uvědomíme záhy – stačí se podívat na typické „koníky“ na průčelích některých starších, ale i novějších domů, jak si už před několika lety všiml ruský výzkumník Sidorov.

Procházíme vesnicí Putgarten, což je pouze poněmčelý původní rujanský název Pud gardem (Pod hradem). Po pravé straně se kilometry daleko táhnou téměř nepřerušovaná pole – podle tradičního výkladu i pozdějších pylových analýz sloužila především pěstování ovsa, jehož velká množství byla zapotřebí ke krmení jezdců (podle tradice jich bylo 300) chránících pevnost, i pro rituální potřeby – obětiny proslulému Svantovítovu bělouši, na kterém se vydával a vydává na své nekonečné cesty.

Z pevnosti samotné zbyl dnes už jen cca půlkruhový, několik set metrů dlouhý a šest metrů vysoký travnatý val, na němž dříve stávala patnáctimetrová dřevěno-hlinitá ochranná zeď.

Toto však bylo pouze vnější opevnění, existoval ještě jeden val, vnitřní, jehož výška byla efektivně zvětšena příkopem mezi oběma valy. Vstup dovnitř toho, co zbylo z pevnosti, byl v posledních letech zakázán vždy, avšak dodržení zákazu nebylo dosud nikdy kontrolováno ani „pojištěno“ mechanickou ochranou. V tomto roce však nastala významná změna – zbylá část valu je obehnána elektrickým plotem.

Při bližším zkoumání zjistíme zajímavé věci. Dočteme se, že do areálu je zakázáno vstupovat z důvodu nebezpečí ohrožení života kvůli padajícím útesům – v pořádku, ale proč potom není oplocena pouze ta část zbytku pevnosti, která bezprostředně sousedí s mořem a kde by návštěvníci mohli skutečně do moře spadnout? Vždyť jinak vede do areálu dobře prošlapaná cesta, a dokonce je uvnitř místy zřízen povalový chodník s dřevěným zábradlím!

Plot je údajně pod proudem – ovšem stačí se dotknout a zjistíme, že to není pravda. Ovšem úplně nejzajímavější informací je sdělení, že se v oploceném areálu pohybuje divoký, životu nebezpečný býk!

Býk bude zřejmě nebezpečný jen turistům, nikoliv německým archeologům – ale kdo ví, třeba se už sám zřítil do moře a nebude tedy obtěžovat! Za této situace nezbývá, než zákaz ignorovat a sami se přesvědčit, proč jsou turisté DOOPRAVDY od návštěvy toho, co zbylo z posvátného území, tak vehementně odrazováni.

Na místo chodím každým druhým, třetím rokem, takže není těžké zjistit, že od poslední návštěvy v roce 2015 se do moře viditelně nezřítilo naprosto NIC – možná s výjimkou divokého býka, kterého bychom jinak samozřejmě museli potkat. Popřejeme mu tedy méně tragickou následující inkarnaci – a zkoumáme dále.

Kdo by se chtěl na místě dnes ilegálně utábořit, musel by zvolit blízkost vnitřní strany valu – na rozdíl od roku 2015 je totiž plocha důkladně rozkopána – a brzy zjišťujeme i pravděpodobný důvod, proč jsou návštěvníci od vstupu do areálu tak důrazně odrazováni.

Jsou jím nejen probíhající archeologické práce samotné, ale především to, co objevily – základy dvou kamenných domů. Kdo by však čekal nějaký uhnětený jíl nebo vodou omleté valounky typické pro hnijící dřevěnice, polozemnice či zemnice našich křtem nepolíbených předků, jak můžeme studovat v různých archeoskanzenech bohatě placených Německem, tedy pardon: Evropskou unií, byl by zklamán! Ve zbytku areálu, do něhož vede jediná prošlapaná pěšina, na níž se obtížně vyhnou dva lidé, nacházíme pozůstatky základů budov postavených z betonu a pálených cihel – a dokonce část vydlážděné podlahy!

Tyto budovy musely být postaveny až po pádu pevnosti, tedy v pozdním středověku, napadne ihned většinu z lidí odkojených „seriózními“ zdroji.

Avšak hlubší studium ukazuje na něco zcela jiného. Především na fakt, že hlavní přístupová cesta do pevnosti, tedy cesta, jíž mohl být dovnitř přepravován stavební materiál, zanikla současně se zřícením zbytků pevnosti téměř bezprostředně po jejím dobytí Dány. Jediná přístupová cesta, která poté zůstala, tak pojme pouze pěší, takže těžko mohla sloužit k běžné přepravě stavebního materiálu. Technologie výroby cementu, potažmo betonu, byla prokazatelně známa už před cca 2200 lety starým Římanům, a některé stavby z té doby dodnes spolehlivě stojí. Fakt, že v průběhu středověku byly tyto poznatky pro křesťanskou Evropu na několik staletí ztraceny, ještě neznamená, že musely být ztraceny i obyvatelům Rujany, jejichž loďstvo se čile pohybovalo nejen v baltských a západoevropských vodách, ale dostalo se až na Blízký Východ, do oblasti dnešní Palestiny, Sýrie a Turecka, tedy do míst, kde řada antických technických poznatků na rozdíl od biorobotizované  části Evropy nezanikla. Na ostrově samotném se nachází řada vápencových útesů, takže je nasnadě, že materiál z nich mohl být k výrobě betonu používán.

V případě pálených cihel je potvrzená historie ještě delší, a sice nejméně 5000 let, přičemž je bezezbytku prokázáno, že právě 12. století je dobou, kdy se stavby z pálených cihel na pobřeží dnešního severního Německa a Beneluxu masivně rozšiřují. Lze však takové stavby stavět „jen tak“, tedy bez projektu, bez znalosti symbolů či písma, jež mohly a musely být v takové dokumentaci použity?

Jen velmi těžko, a je velmi nepravděpodobné, že by tak činili obyvatelé Rujany, na jim velmi dobře známém, nestabilním, erozi vystaveném pobřeží, zejména pokud uvážíme, že šlo o stavby nejvyšší důležitosti, tedy v rámci posvátného komplexu zasvěceného nejvyššímu bohu.

Musely tedy existovat projekty. Tyto projekty musely být napsány písmem, jehož základem nebyla latinka, protože nešlo o christianizovaný národ, který by latinku akceptoval. O jaké písmo šlo, jaké písemnosti byly vůbec polabským Slovanům k dispozici – a kde všechny tyto doklady o jejich kultuře skončily?

A mohli například vůbec údajně zaostalí Slované, kteří podle „renomovaných“ archeologů žili ve své většině až do přijetí křtu ve stavbách typu zemnic a polozemnic, v roce 1147 technicky odolat statisícové, po zuby ozbrojené křižácké výpravě, v níž se sdružily ty nejlepší vojenské síly tehdejší Evropy?

Odpovědi nalézt není zase tak těžké. Je vysoce pravděpodobné, že veškeré artefakty, které by mohly dokázat technickou či kulturní vyspělost, byly dobyvateli zničeny, a to s předvídatelným cílem ospravedlnění jejich agrese nutností „civilizačně pozvednout“ neoblomné pohany. Ve skutečnosti však o žádnou „kulturní misi“ nešlo, ale jednalo se pouze o agresi s cílem získání nových území, pro což bylo křesťanství využito jako nástroje, stejně, jako téměř vždy při podobných „misijních“ aktivitách. Víme, že polabští Slované měli až do nástupu křesťanství vyšší životní úroveň i míru skutečné svobody, než lidé v okolních zemích. Mimořádně úspěšný polský panovník Boleslav Chrabrý si dokázal podmanit prakticky kohokoliv ve svém sousedství – s výjimkou polabských Slovanů. K porážce obyvatel Rujany a potažmo i dalších Polabských Slovanů tedy došlo především proto, že nakonec zůstali osamocení – a namísto toho, aby se aspoň v poslední chvíli dokázali semknout, nechali staré sváry znovu vyplout na povrch, a umožnili tak nepřátelům, obkličujícím je ze všech stran, dokončit kousek po kousku dílo zkázy. A co ti, kdo by jim mohli pomoci? Jejich nejbližší příbuzní – Poláci, Češi, Moravané? Nejen že nechali tyto lidi vykrvácet během staletí trvající německé expanze, ale ještě se (dokonce i vojensky) spolupodíleli na jejich zničení, ve snaze zavděčit se svým německým páníčkům, nechávajícím přežívat je za odměnu v iluzorně samostatných státech, nejen za tuto či podobné vojenské pomoci, ale především za výpalné nazývané tehdy léno či tribut.

Nepřipomíná nám to něco? Dějiny jsou cyklické, stejně jako všechny jevy v přírodě. Poučme se z nich. Polabským Slovanům vyvražděným „evropskou kulturou“ s Biblí v jedné a s mečem v druhé ruce už přímo nepomůžeme, ale měli bychom se aspoň poučit. Nepřátelé zůstali nepřáteli, pouze dnes už nekřtí – namísto toho poučují o právech menšin či stanovují kvóty na přísun nových vetřelců – tentokrát už ne křesťansky biorobotizovaných Sasů či Dánů, ale muslimsky biorobotizovaných Syřanů či Severoafričanů.

Kdysi jsme byli zarytí pohané, později kacíři a husité, dnes jsme xenofobové – jenže my jsme stále stejní! A ta síla, která se nás chystá „napravit“, také – ovšem nikdy není tím, za co se vydává. Vždy je silou zotročující, zbavující nás identity, neboť nikdy jí o nic jiného než o naše ovládnutí a podmanění ani nešlo a nepůjde. Avšak – kyvadlo spravedlnosti lze vychýlit k bezpráví až do té nejkrajnější polohy – ale udržet ho v ní je pak možné jen s použitím velké síly, která jednou stejně musí pominout. Ti, kdo zmasakrovali naše předky, provinivší se pouze tím, že chtěli žít tak, jak byli zvyklí, budou muset zaplatit. Takový bývá osud vrahů a gaunerů. My však nejsme ani západní Evropa, ani Německo, ani další ti, kteří toto způsobili – naše směřování má být jiné. Naše doba, doba Slovanů, nastává – a my nesmíme dovolit, aby nám ji kdokoliv vzal. Stateční obránci Arkony ať nám ukážou cestu!

Další info:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Arkona

https://pohanskykruh.wordpress.com/2015/10/07/arkona/

Vladimír Pelíšek