Myšlenku referenda o nezávislosti od Španělska podporuje v Katalánsku úctyhodná většina občanů — 70 procent. Přitom podle průzkumů veřejného mínění skutečných zastánců oddělení do Španělska není tak moc, asi 41 až 42 procent (ti jsou pravdaže velmi aktivní). Pro většinu obyvatel tohoto regionu je důležitá nikoli otázka oddělení, ale samotné jejich právo na kolektivní projev vůle. Protože je to demokracie.

V daném případě ale žádné „běsnění demokracie" podle všeho nebude. Španělské policejní síly už vstoupily do tohoto regionu. Na sociálních sítích se šíří fotografie samohybných vodních děl. Část aktivistů včetně úředníků katalánské administrativy byla zatčena.

Jak vysvětlil v těchto dnech v interview pro americkou televizní společnost španělský ministr zahraničí, referendum není vůbec nástrojem demokracie. Referendum je nástrojem diktátorů, kteří se neustále obracejí na davy přes hlavu demokratických institucí. Franco přece také uspořádal až dvě referenda. Tak tedy ne, přímý projev vůle lidu není správná metoda.

Na první pohled zní to jako citát z Kafky. Protože například ve Švýcarsku jsou referenda na nejrůznější témata („jestli má být povolena stavba minaretů", anebo „jestli má být zaveden základní nepodmíněný příjem") a nejrůznější úrovně (vesnici počínaje a konče konfederací) zcela běžnou záležitostí.

Stává se samozřejmě tak, že projevu vůle lidu využívají totalitní vládci. Například emír Kataru v roce 2003 uspořádal referendum, v jehož průběhu 96 % občanů s volebním právem (které tam ostatně má jen málokdo) hlasovalo, aby emír i nadále zůstal absolutním monarchou. Je to ale docela jiný případ, než v Katalánsku.

Jde v podstatě o jednoduchou životní pravdu. Španělsko chce zůstat jednotné (což je pro každý stát logické), a proto vylučuje pokud možno varianty svého rozpadu. A protože má mnohem více možností, než katalánští nadšení stoupenci samostatnosti, interpretuje Madrid katalánské referendum „ve špatném smyslu" a zcela zákonně je zakazuje.

MZV RF označil mimochodem tyto události za „vnitřní záležitost Španělska", a to je také zcela logické (Rusko vůbec otevřeně žádá o nezasahování do cizích záležitostí. Možná právě proto mu neustále vytýkají „tajná hackerská zasahování").

Méně logické je něco jiného. Lhostejnost, s níž se dívají na potlačení katalánských svobod západní předáci, kteří, jak si dobře pamatujeme, hájí Univerzální Liberální Hodnoty, které neznají žádné hranice.

Ten vtip je ale v následujícím.

Ve skutečnosti pokroková liberální myšlenka dnes pokročila už daleko. A pojem „přímé lidovlády", čili „vůle většiny" je pro ni už něco zastaralé, hrozně primitivní a vůbec nesprávné.

Správné a pokrokové chápání demokracie je z hlediska světového liberalismu v něčem docela jiném.

Jak můžeme snadno zpozorovat, ti nejpokrokovější a nejvíce integrovaní do západní myšlenky lidé v Rusku klesli nyní na mysli — i přesto, že do prezidentských voleb zbývá jen několik měsíců. Protože většina občanů, ať už ji agitují jakkoli, hlasuje ve federálních volbách pro vládnoucí stranu a na jaře zvolí za prezidenta V. V. Putina (nebo jeho nástupce), ale neudělá to proto, že budou volby zfalšované, ale proto, že dává přednost V. V Putinovi a jeho "mocenské vertikále" přede všemi ostatními. Demokracie tedy působí zklamání.

A proto experti znalí svého oboru, jako například ředitel ekonomické politiky moskevského Carnegieho centra, vysvětlují, proč nemá skutečná demokracie s většinou nic společného.

Expert píše: „Reálným úspěchem vyspělé demokracie je nikoli přijetí názoru většiny nebo vytvoření mechanismů skupinového přijetí rozhodnutí, ale ochrana práv menšiny a úspěšné potlačení efektu groupthink („skupinového myšlení")… Vyspělé demokracie zformovaly celý arzenál opatření a mechanismů, které hájí společnost před diktaturou většiny"

Opatření, které guru vyjmenovává, jsou v podstatě následující. Pokud možno vytrhnout z drápů většiny všechna významná rozhodnutí. A předat je třídě-zprostředkovatelce. Která bude samozřejmě roztříštěna na „zástupce všech menšin", ti se ale budou přitom mezi sebou o všem domlouvat. Kvalifikovaně a odborně, „s ohledem na zájmy všech menšin". Třída-zprostředkovatelka, která se skládá z diplomovaných a úspěšných chlapců a děvčat různého věku a orientace, a která je sama o sobě vládnoucí menšinou — to je právě nositelka demokracie.

A proto ruská demokracie není správná — v ní totiž ta nejvyšší moc, prezidentská, se příliš opírá o miliony zaostalých neodborníků tam dole. A správná bude teprve, kdy bude moc patřit zprostředkovatelům. Ti budou zpočátku nabízet svým voličům programy, které se od sebe liší, a pak se mezi sebou dohadovat a provádět reálnou politiku.
Jak tato Opravdová Demokracie funguje, může vidět na příkladu zemí, v nichž existuje už dávno.

Podívejme se například na americký senát, v němž role „zástupců všech společenských skupin" hrají kupodivu zástupci několika elitních oborů (právníci, političtí funkcionáři, diplomaté a absolventi vojenských akademií), kteří jsou mezi sebou úzce spojeni a propleteni, a často už nikoli v první generaci.

Jsou důvody k domněnce, že hlavním obsahem pokrokových moderních demokracií je zachování v nich moci třídy-zprostředkovatelky. Která je formálně rozmanitá, ale v podstatě jednotná. Nesporně elitní, žijící lépe než ostatní občané, lépe vzdělaná a zabezpečující lepší budoucnost sobě a svým dětem.

A pro dosažení svých cílů si může demokratická třída-zprostředkovatelka pohrávat s jakýmikoli hodnotami, jak chce. Může se slzami v očích uznávat demokratickou volbu Kosova. Může se lhostejně dívat na potlačení katalánských snah. Může exaltovaně agitovat za přijetí nešťastných uprchlíků ze zničených zemí. Může také tyto země úplně rozdrtit a změnit v divoké pole, a přitom se jí nepohne v tváři ani sval. Může rozhodně odsuzovat hrubé zadržování aktivistů někde v Moskvě. Může klidně sankciovat použití obušků, slzotvorného plynu a vodometů ve vlastních metropolích. Může uplatnit formuli „hlas lidu — hlas Boží", a může ji také odvolat, protože „referendum je nástrojem diktatury".

A proto nastolení v Rusku vzorné demokracie na způsob pokrokových zemí bude pro sto padesát milionů občanů naší země znamenat jednu jednoduchou věc.

Nejvyšší moc už prostě nebude obracet na většinu lidí přímo, přes hlavu třídy-zprostředkovatelky. Protože právě ta bude nejvyšší mocí — mnohohlavou, která bude snadno obětovat některé své hlavy nespokojeným voličům a hned si dávat narůst jiné, ale zato „efektivně potlačovat diktaturu většiny".

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce