Zasloužila se o to série reportáží novinářky Saši Uhlové o hrdinech kapitalistické práce, tedy lidech pracujících v otřesných podmínkách za stejně otřesně nízkou mzdu. Akademické pojmy typu prekarizovaná práce, pracující chudoba, prekariát, které se až doposud bez povšimnutí objevovaly v knihách ekonomky Ilony Švihlíkové, dostaly konkrétní podobu a staly se na výsost aktuálními. Nejspíš za to může právě probíhající předvolební kampaň.

Zajímavé je, že reakce na popsaný problém se liší podle formální příslušnosti na pravo – levé škále politického spektra. Na jedné straně Luboš Zaorálek na bilbordech vyhlásil válku levné práci, na straně druhé Daniel Kroupa v ČT se pozastavil nad tím, že reportáže zpochybňují kapitalismus (zejména ten liberální) a neopomněl zdůraznit, v jakém komfortu dnes žijem ve srovnání s minulostí. Obávám se, že již za měsíc, po parlamentních volbách, toto zobrazení skutečného života ustoupí do pozadí a v médiích se objeví jiná témata. Téměř s jistotou se bude zase mluvit o otázce tzv. uprchlických kvót.

Pracující chudí lidé totiž nepředstavují dostatečně atraktivní cílovou skupinu pro byznys s chudobou. Mají tendenci starat se sami o sebe. Každá snaha jim pomoci proto začíná (a končí) zvýšením jejich platů a zlepšením pracovních podmínek, tedy snížením zisku jejich zaměstnavatelů.  Některé sociologické průzkumy ukazují, že mezi lidmi převládá mínění, že společensky degradován je člověk, který pobírá dávky. Ovšem migranti, to je jiná, ti pro všechny zainteresované představují ekvivalent výnosného zlatého dolu.

Začíná to namáhavou, leč mimořádně výnosnou prací verbířů pašeráků lidí, kteří za příslib života v Evropě vymámí ze zájemců často více než celoživotní úspory. Pravda, o tyto peníze se pašeráci musejí dělit se spoustou dalších na dlouhé cestě, ale stejně jde o výnosnější (a méně rizikový) kšeft než obchod s drogami. Když se dílo podaří a migranti dorazí do EU, přinesou živobytí nejen mafii, ale spoustě dalších podnikatelů – od poskytovatelů ubytování, přes pojišťovny, banky až po spoustu neziskovek.

Problém je ovšem v tom, že i velké a bohaté státy (např. Německo a Itálie) mají v tomto ohledu nepostačující kapacity, takže se snaží podělit se o náklady (po skončení nejvýnosnější fáze, tedy pašování) i s chudšími členy EU. Když nepomáhají apely na solidaritu, nastupují výhružky finančními sankcemi a v zatím posledním stádiu nastoupila kombinace hrozeb a podplácení. Jak jinak si máme vyložit nabídku, že za každého migranta, kterého přijmeme, dostaneme 60 000 EUR, zatímco za každého, který bude chybět do stanovených kvót, zaplatíme stejně vysokou pokutu?

Vláda, která vzejde z říjnových voleb, se nepochybně dostane pod tlak požadavků neziskových organizací zabývajících se etnobyznysem, a současně bude tvrdě masírována zahraničními vlastníky naší země a jejich médii. Jinak řečeno, obdrží nabídku, kterou zdánlivě nelze odmítnout. V tomto případě je to na nás, voličích. Vybírejme politiky schopné i na takové návrhy říci NE!

Bude to těžké, současná podoba předvolební kampaně napříč politickým spektrem nápadně připomíná byznys s chudobou ducha.
   

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)