Z nich největší pozornost vyvolala reakce Litvy na údajné narušení vzdušného prostoru republiky ze strany ruských vojenských dopravních letadel. Ačkoliv polského ministra obrany s jeho prohlášením o tom, že „v rámci cvičení se používají jaderné zbraně", stěží někdo trumfne.
Nervóznímu, a místy málem hysterickému, vztahu našich západních sousedů k „ruskému nebezpečí" se v Rusku ze zvyku trochu smějí a pokusy pochopit ho většinou končí konstatováním „oni nemohou nevědět, že je to nesmysl, takže je to prostě hra s publikem s cílem získání těch nebo jiných výhod pro sebe," především přesměrování pozornosti veřejnosti od skutečně důležitých témat na uměle nafouknuté.
Aniž bychom popírali, že ke všemu výše uvedenému skutečně dochází, stejně stojí za to podívat se na situaci trochu pozorněji. A tehdy se ukáže, že z jejich strany, ze strany vlád a elit východoevropských států, to vůbec není hra.
Pravdou je, že oni se skutečně bojí Ruska. A navíc, když už se podíváme skutečně hluboko, je jasné, že tento jejich strach není bezdůvodný.
Za prvé, Rusko znovu oklamalo celý svět a místo aby zahynulo a poskytlo své zdroje k dispozici světovému společenství, rozhodlo se nejen přežít, ale vrátit se na světovou scénu v dobré sportovní kondici.
Za druhé, vrátivší se Rusko se začíná chovat nezvykle — chybí sentimentalita vůči těm, které po staletí nazývalo bratrskými národy, a objevila se racionalita, spíše podobná sofistikovanému cynismu. Už je donutilo platit (místo tradičního prominutí) obchodními omezeními, průmyslovým embargem a přímými mnohamilionovými pokutami (pozdrav Bulharsku za porušení smlouvy o atomové elektrárně Belene).
Stačí se podívat na to, jak se Rusko zachovalo k Ukrajině, jejíž národ přijímalo nejen prostě jako bratrský, ale jako součást sebe sama. Ve skutečnosti vůči Ukrajině Rusko zvolilo nejnelítostnější variantu ze všech možných: je ponechána svému osudu a pokud je třeba, Moskva ve svém zájmu jedná tak, že situace se tam zhoršuje.
Zcela zřejmá je myšlenka, která napadá ruské sousedy: jestliže se Rusko ve své politice zbavilo sentimentality vůči Ukrajině, tak jak může být cynické ve svých rozhodnutích a tvrdé v jednání vůči ostatním?
Za třetí, a to je nespíš nejdůležitější — Rusko se připravuje k válce. Skutečně se připravuje. Přičemž v první řadě západním směrem. Cvičení Západ 2017 odráží značný a absolutně reálný trend ruské vojenské politiky.
Rusko trénuje a předvádí vojenské svaly veškerou možnou rychlostí. A ještě probíhá neskrývaná rozsáhlá příprava ohledně mobilizace podniků a v oblasti civilní obrany.
Naši sousedé zcela mohou nabýt dojmu, že demonstrativnost a otevřenost této přípravy přímo ukazuje na to, že se Rusko řídí klasickou zásadou „jestli chceš mír, připravuj se na válku," čímž chce předejít možnému válečnému konfliktu. Ale to jim moc nepomůže.
Protože kromě latinské zásady para bellum svět také zná dvě ruské: jednu klasickou — o visící zbrani na stěně, a druhou současnou: Rusko už nikdy nebude bojovat na svém území.
Kromě toho existuje všeobecná situace ve světě, kterou naši znepokojení sousedé nemohou ignorovat. Světová situace rozpadu vytvořené hierarchie velmocí, degradace globálního hegemonu, degenerace elit a rozsáhlý růst všeobecné nestability.
A naděje, že za této situace proslulá „zbraň na stěně" nevystřelí, je stále menší. Ačkoliv, jak ukazují dějiny, Rusové nakonec nejspíš vše otočí tak, že potom budou moci říci: „Oni začali první."
Ale pobaltským zemím, Polákům a dalším východním Evropanům to moc nepomůže. Protože jestli, jak se říká „práskne", tak to jako první schytají právě oni. A vzhledem ke zmíněné ztrátě sentimentality Ruska vůči východoevropským národům není tento strach až tak směšný.
Proto budou muset samozřejmě počítat ne s tím, že „Rusko nás polituje", ale s tím, že „Rusko nás nepotřebuje".
Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce
