Junckerova „jednotnější, silnější a demokratičtější Unie“ nenabízí nic jiného než více centralizace a další posun doleva. Juncker a Timmermans jsou asi takoví reformátoři jako Biľak s Indrou.
Poselství o stavu Unie, které přednesl 13. září předseda Komise Jean-Claude Juncker, respektive v něm nastíněná vize budoucnosti evropské integrace, představuje symbolickou tečku za nadějemi na pozitivní reformu EU. Junckerova „jednotnější, silnější a demokratičtější Unie“ nenabízí nic jiného než více centralizace a další posun doleva.
V období po britském referendu se vyrojilo množství komentářů, které zdůrazňovaly nutnost hlubokých reforem Unie, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti představitelů unijních institucí. Prognózován byl přechod k vícerychlostní integraci, větší orientace na vnitřní trh, opuštění ambic vytvářet evropský stát.
Jako náznak změny a sebereflexe na straně Bruselu přijali někteří vydání Bílé knihy o budoucnosti Evropy z 1. března 2017. V tomto dokumentu, který měl být příspěvkem do diskuse o směřování evropské integrace v době 60. výročí podpisu Římských smluv a na pozadí Brexitu i současné mnohovrstevné krize EU, Komise nastínila pět scénářů dalšího vývoje včetně možného omezení činnosti Unie návratem k vnitřnímu trhu. Proti přeceňování tohoto počinu jsem se snažil varovat (viz Bílá kniha o budoucnosti EU – čtyři odstíny centralismu).
Vystřízlivění přišlo velmi rychle. První studenou sprchou bylo Římské prohlášení vedoucích představitelů 27 členských států a Evropské rady, Evropského parlamentu a Evropské komise z 25. března (viz Římské slivky ze stokrát recyklovaných frází). Jen o měsíc a den později Komise navrhla tzv. Evropský pilíř sociálních práv, doprovázený balíčkem navazujících iniciativ a Diskusním dokumentem o sociálním rozměru EU (viz Brusel velí: „Kupředu levá!“). 31. května Komise v Diskusním dokumentu o prohloubení hospodářské a měnové unienastínila vizi centralizované fiskální a transferové unie (viz Eurozóna v marasmu centralismu a sdílených dluhů). 7. června Komise předložila Diskusní dokument o budoucnosti evropské obrany. Jen na okraj dodejme, že Evropský parlament již 16. února 2017 přednesl svoje silně federalistické vize v trojici rezolucí (- o zlepšení fungování Evropské unie využitím potenciálu Lisabonské smlouvy; - k možnému vývoji a změnám současného institucionálního uspořádání Evropské unie a - o rozpočtové kapacitě pro členské státy, jejichž měnou je euro).
Opakovaně jsem při těchto příležitostech uváděl, že unijní elity nejeví nejmenší známky sebereflexe, poučení či snahy o změnu kurzu a že jejich recepty směřují naopak k utužení tohoto kurzu a ke zvýšení rychlosti plavby.
Ve svém poselství s podtitulem „Chytit vítr do plachet“ Juncker nastínil svou představu budoucnosti EU do roku 2025. V odkazu na pět scénářů z březnové Bílé knihy představil vlastní „šestý scénář“, který prý kombinuje prvky ze všech variant. Uvedl, že je na čase „vybudovat jednotnější, silnější a demokratičtější Evropu”. Přitom je podle něj „v každém případě nevyhnutelná“ změna zakládacích smluv.
Ze samotného projevu i z „Cestovní mapy“, kterou předseda Komise předložil zároveň, vyplývají následující základní kontury zamýšlených změn:
Za účelem přijetí těchto reforem požádal Juncker předsedu Evropské rady Donalda Tuska a prezidenta Rumunska jakožto předsednické země v první polovině roku 2019, aby na 30. března 2019 (den po vystoupení Velké Británie z EU) svolali zvláštní summit do rumunského Sibiu. „To by měl být okamžik, kdy se sejdeme, abychom přijali rozhodnutí potřebná pro jednotnější, silnější a demokratičtější Evropu.“
Junckerův „šestý scénář“ je ve skutečnosti jediným scénářem, který tento funkcionář soustavně prosazuje. Jeho program je založen na prosazování centralizace („více Evropy“, „více Unie“) a v jejím rámci expanzi a petrifikaci levicové agendy na unijní úrovni.
Recept, který přichází z Bruselu, je stále týž a neměli bychom se nechat mást jeho umělým dělením do sotva odlišitelných variant. Už u Bílé knihy jsem upozorňoval na to, že vedle odstrašující varianty návratu k vnitřnímu trhu, která vůbec nebyla myšlena vážně, Komise předkládá ve čtyřech odstínech pokračování centralizace. To je jediný scénář, s kterým se počítá.
Ukazuje se, že bruselským představitelům opět roste sebevědomí a troufalost. Všimněme si, že se najednou otevřeně hovoří o nevyhnutelnosti změny zakládacích smluv. Zároveň platí, že velkou část z toho, co Juncker navrhuje by bohužel bylo možné prosadit i beze změny smluv na základě různých čertovsky prohnaných ustanovení (pasarely a další evolutivní klauzule), která přinesla Lisabonská smlouva. Summit v Sibiu v každém případě zavání pokusy o prosazení dalšího skoku v integraci.
Vtipné je, že Juncker hovoří o kombinaci prvků všech pěti scénářů Bílé knihy. Co si tedy asi vzal ze scénáře 2 – Pouze jednotný trh? Vidí návrat k vnitřnímu trhu v tom, že by se měla odstranit jednomyslnost ve věci daní? Vícerychlostní Evropa podle scénáře 3 předsedovi Komise také zjevně moc nevoní; veškerou flexibilitu by rád potlačil. Úsměvné je také to, že jako v každém situaci, kdy se žádá další výrazné posílení bruselského centra, je opět bičována k novým výkonům dávno uhynulá kobyla subsidiarity.
Čekat od Junckera něco jiného, než s čím přišel, by bylo stejně bláhové, jako vkládat naděje do Vasiľa Biľaka, že přípraví svěží reformy k modernizaci socialistického zřízení. Podobně svěřit revizi dodržování principu subsidiarity a proporcionality Fransi Timmermansovi je asi, jako kdyby Alois Indra předsedal komisi pro kontrolu dodržování demokracie a lidských práv v ČSSR.
Všechny Junckerovy vize se docela jistě nepodaří v dohledné době naplnit. Nadále si myslím, že závěry unijních orgánů o dalším směřování integrace, se ponesou v duchu určitého mixu tří jemnějších scénářů z Bílé knihy, tj. 1, 3 a 4. Jisté je ovšem jedno: naděje na pozitivní reformu EU v čase brexitu pohasly. Marasmus centralizace a levicového pokrokářství s námi zůstane dále.
Potvrzuje se, že současnou Unii pozitivním směrem reformovat nelze. Každá reforma tohoto od základu vadného systému může vést leda k horšímu. Jakéhokoli rozumného uspořádání v Evropě nelze dosáhnout na základech současné Unie s jejím právním a institucionálním rámcem, ale pouze na jejích troskách.