Polská vláda si nechala parlamentem posvětit kontroverzní požadavek na vyrovnání za německé zločiny. Polský Sejm trvá na tom, aby Německo zaplatilo válečné reparace jejíž výše je odhadována na stovky miliard dolarů. Varšava tvrdí, že zřeknutí se reparací komunistickou vládou v 50. a 70. letech bylo protiprávní a nelegitimní, a proto požaduje finanční náhradu za hoře způsobené nacisty.

O odškodnění za ztráty způsobené Polsku Německem za druhé světové války v poslední době hovořilo více členů polské vlády v čele s premiérkou Beatou Szydlovou. Ministr vnitra Mariusz Blaszczak nedávno řekl, že jen hmotné škody dosahují "téměř bilion dolarů" (21,7 bilionu korun).

V Berlíně polské nároky odmítají. Německo sice kajícně přiznává morální, politickou i finanční odpovědnost za druhou světovou válku. Otázku reparací ale považuje už několik desetiletí za uzavřenou. Nedávno to uvedl mluvčí kabinetu Angely Merkelové Steffen Seibert.

V Polsku s požadavkem na vyrovnání za německé válečné zločiny souhlasí více jak 60 procent obyvatel. Za hranicemi země však naráží na nepochopení. I u spojenců nejbližších, v České republice. Prezident Miloš Zeman má na vyrovnání za nacistické bezpráví odmítavý názor. Úvahy o vznesení nároku na reparace považuje za čistě polskou vnitřní záležitost, kterou mu nepřísluší komentovat.

Své si myslí také blízký přítel Německa, dosavadní ministr kultury Daniel Herman. Ten tvrdí, že ačkoli České republice nedostala válečné náhrady v plné výši, je to již minulostí. "V průběhu 90. let se ČR a SRN dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Závazky obsažené v Česko-německé deklaraci přitom obě strany od té doby důsledně dodržují," uvedl pro Parlamentní listy Herman.

Deklarace je věc hezká, ale historická spravedlnost je záležitost důstojnosti. Měla by Česká republika požadovat reparace po Německu? A když na to přijde i po Polsku, s nímž jsme válčili hned několikrát o naše pohraničí, které nám nedalo ani zlotý za mrtvé legionáře a vojáky bránící naší vlast? Na tyto otázky se Sputnik zeptal historika a předsedy Historicko dokumentační komise Českého svazu bojovníků za svobodu Boskovice Jiří Jaroš Nickelli.

Polsko trvá na tom, aby mu Německo zaplatilo válečné reparace, které polská vláda odhaduje na stovky miliard dolarů. Tento požadavek podpořil polský parlament. Co si o tomto polském požadavku myslíte?

Polsko sice není signatářem tzv. Pařížské reparační dohody, jež byla uzavřena 21. prosince 1945 na základě zřízení tzv. Spojeneckého reparačního úřadu, a podle ustanovení této dohody a podle ustanovení Postupimské smlouvy z 1.srpna 1945 mezi vládami USA, Velké Británie a Severního Irska a SSSR, se prohlašují tzv. německé reparace. To však neznamená,že Polsko jako první oficiální válečná oběť evropské pozice druhé světové války nemá žádné právní, politické a morální nároky na válečné reparace.

Má je minimálně dle Postupimské dohody velmocí antifašistické koalice jejímž členem bylo válčící Polsko proti velkoněmeckému agresoru. Velkoněmecký agresor způsobil Polsku nenahraditelné lidské ztráty cca 6 milionů Poláků a Židů a dalších národností na předválečném polském území. Páchal tu vedle osvětimských zločinů zločiny pogromů vyvražděním tisíců lidí během krátké doby. Rovněž dle norimberského soudu se podílel na vraždách v Katyni,což se dnes přes doklady zamlčuje,a viníkem nebyl pouze SSSR.

Agresor dále způsobil Polsku obrovské materiální škody počínaje zničením hlavního města Varšavy a ničením dalších měst, přístavů, průmyslových závodů a dalších objektů národního hospodářství. Z tohoto titulu pokládám nároky Polska, jež nelze bagatelizovat vzdáním se lidové vlády v 50. let 20.století, za naprosto oprávněné, jak z hlediska právního,tak z hlediska politického a morálního.

V této souvislosti je ovšem nutno připomenout,že daleko největší, takřka astronomické ztráty a oběti druhé světové války evropského formátu nesl SSSR, (27 milionů zjištěných padlých a tisíce měst a obcí naprosto zničených agresorem) a myslím, že dodnes nebyly tyto lidské a materiální ztráty nástupníkem velkoněmeckého agresora ani zdaleka vyrovnány, i přes veškeré konfiskace, které SSSR oprávněně na Třetí říši provedl.

Totéž se podle mne týká i lidských a materiálních ztrát Jugoslávie a dále Řecka. Všechny tyto jmenované země měly mají a budou mít oprávněné nároky na odškodnění, jež dle mne doposud nebylo provedeno v dostatečné míře ani omylem.

Neměla by Česká republika rovněž iniciovat podobný požadavek vůči Německu?

Na otázku nesplacených válečných reparací ČSR je nutno připomenout,že v právním řádu republiky ČSR, ČSFR a následníka ČR stále platí zákon 150/1947 Sb. o dohodě o reparacích od Německa ve znění k 24. lednu 1946.

Tento zákon nikdo a nic neanuloval a zejména jej neanulovala ani tak zvaná Česko-německá deklarace, jenž je, jak již název praví pouze politickým deklarativním aktem bez mandatorních právních účinků, a je dle dle mne jen výrazem časové politické shody nerozviřovat vzájemné požadavky (pokud nebudou narušeni jednou či druhou stranou).

Je třeba připomenout,že tuto shodu neustále programově narušují požadavky tzv. sudetských Němců, jejich orgánem jsou tzv. landsmannschafty se stanovami,které žádají návrat, odškodnění a restituce.

Vzhledem k tomu, že tyto organizace sice nemají mezinárodně právní subjektivitu, mají však sympatie u jednotlivých německých vládních politiků,kteří si tak pojišťují voličské hlasy. Tím destabilizují podstatu jak Česko-německé deklarace, tak zejména platné mantinely Postupimi, Paříže, a dekretální právo ČSR a tím i ČR.

Proto vyvolávají neustále politické ataky na Českou republiku, aby zrušila Benešovy dekrety, což je vzhledem k jejich ustanovení před současnými normami EU, z právního i politického hlediska nemožné. Evropské právo nepřipouští tzv. retroaktivitu v současných poměrech, dekrety ani Postupim tudíž nelze rušit ani obcházet. To samé platí pro Pařížskou reparační dohodu.

Politický nátlak jak na Poláky, tak na Čechy, jakožto nástupníky Čechoslováků, nelze pokládat za nic jiného než za pokus o politické vydírání a vyhrožování suverénním státům, obětem nacistické agrese.

Bohužel je nutno poukázat i na některé kolaborantské fenomeny sudetismu v ČR, které zasahují i do vládních kruhů, netřeba jmenovat, jsou vidět na sudetoněmeckých srazech. Tyto fenomeny je pro ozdravění české politiky nutno eliminovat, jinak budou pokračovat na ničení státu. Polsko díky Bohu takové elementy nemá.

A Ruská federace dle mne má naprosto zdravé postoje vůči historii i nárokům propagovaným v Německu, a jedině ona dle mne je zárukou, že překrucování agrese nacismu a jeho evropské okupace nenabude nakonec vrchu, ale bude odkázáno na smetisko dějin,kam zákonitě patří.

Neměla by Česká republika požadovat po Polsku reparace? Polská armáda způsobila škodu na českém území po vzniku samostatného Československa, během mnichovské zrady i v průběhu potlačení pražského jara. Na reparace bychom měli mít právo, nemyslíte?

Nemyslím, že u slovanských států by měla být rozviřována otázka vzájemných reparací. Je nutno připomenout, že válečné akty nevedly národy, ale jejich vlády a režimy. Pokládám vznášení nároků vůči Polsku za značně nešťastné, což by vedlo k dalším střetům mezi Slovany a těžili by z toho pouze nepřátelé Slovanů. U nás jsou některými politickými avanturisty vznášeny nároky na celou Podkarpatskou Rus, a je jasné, kam toto vše vede! Úplně stačí zločinné rozbití dvou slovanských států — Československa a Jugoslávie.