Klára Goldstein
12.9.2017 Solidarita

Následující text vyšel v den výročí vojenského puče v Chile a zabití jejího nejvyššího ústavního činitele - prezidenta Salvatore Allendeho. Má napravit propagandistické manipulace a výmysly, týkající se této postavy moderních jihoamerických dějin, které jsou šířeny i v českém prostředí.

V posledních šesti letech se v našem tisku, a ještě více v internetových zdrojích, objevily po značném časovém odstupu informace o Pablu Nerudovi a Salvadoru Allendovi, a to v souvislosti s přezkoumáváním okolností jejich úmrtí, k němuž se v současném Chile logicky věnovalo poměrně dost pozornosti. I tak byly zprávy, které se dostaly k nám, značně kusé a zejména jim chyběl kontext – aktuální a přijatelný, nikoliv ten, který byl vybudován zde, tedy na základě řady dezinterpretací v minulých desetiletích. Zmíněné osobnosti, které – např. spolu s Víctorem Jarou – v našem prostředí symbolizovaly, ba přímo definovaly Chile, a rovněž u nás vyvolaly literární konotace, a to i ve formě básní, se tak načas opět dostaly do popředí zájmu médií, u nás ovšem bez nějakých viditelnějších snah přinést aktualizované a věrohodně podložené informace. A vše stojí v pozoruhodném kontrastu vůči zprávám, které přinášel československý tisk v prvních popřevratových dnech v září 1973. Ačkoliv i tehdy docházelo k některým mylným sdělením, dělo se tak především pro nepřehlednost situace, nikoliv pro nějakou úmyslnou manipulaci, přestože tisk tehdy byl centrálně řízen stranou – což se projevuje zejména v užití rétorických prostředků – a o tom současném bychom mohli se silnou dávkou ironie říci, že naplňuje představy demokratického média.

Mediálním obrazem Chile v československých denících v letech 1970-1973 se v poslední době zabývala ve své diplomové práci obhájené v r. 2013 Veronika Vavřinová z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK. Ačkoliv poměrně přesvědčivě a objektivně zhodnotila politický vývoj v Chile během trvání prezidentského mandátu Salvadora Allenda, v závěru se rovněž spokojila s prostým konstatováním, že „…z informací, které máme v současné době k dispozici, však vyplývá, že prezident Allende skutečně spáchal sebevraždu v den uskutečnění puče v paláci La Moneda.“[1] Nutno dodat, že k oněm „informacím“ uvádí značně jednostranné odkazy a prameny a obecně nevyužívá chilské zdroje, čímž by se docílilo poněkud objektivnějšího vidění. Citovaná, a přitom pro daný text klíčová věta je založena na jediné tiskové zprávě z českého zdroje.[2] Autorka textu navíc proti sobě staví informace dobového tisku, rétoricky ovlivněného jeho politickým začleněním, a současné jednostranně zaměřené prameny, často ve svých tezích zobecňující. Sama v úvodu své práce přiznává, že „při zpracování této kapitoly jsem čerpala výhradně z anglicky psané literatury, v druhé kapitole jsem potom čerpala z literatury české, zkoumané téma však nikdy nebylo hlavním tématem publikace…“[3] Ačkoliv se tedy vymezuje vůči socialistické propagandě, nechává se v mnoha svých vývodech zřetelně ovlivnit tou opačnou. Nevyužívá např. dnes již dostupných svědectví pamětníků, aktuálních historických analýz, okamžiky 11. září sleduje skutečně jen perspektivou dobového tisku. Dosahuje tak nesourodého a nepřijatelného pokusu o vytyčení polarity, neboť tak jako zde chybějí dobová hodnocení nesvázaná řečí socialistické propagandy, tak nenacházíme ani aktualizovaná hodnocení současná, která by se vymanila z propagandy antikomunistické, nebo, při současném stavu společnosti můžeme říci přímo antilevicové. Lze tedy pozorovat, že ani nejaktuálnější bádání nezapojuje širší základnu pramenů a literatury, takže zůstává de facto bez snahy po dosáhnutí skutečné analýzy, přestože např. zásadní publikace k tématu – Ravanal Zepeda, L., Marín Castro, F.: Allende: „Yo no me rendiré.“ La investigación histórica y forense que descarta el suicidio, byla poprvé vydána r. 2013 (II. vyd. 2015, průběh Ravanalova bádání byl v útržcích znám již dříve).

Byť jde o diplomovou práci, poměrně jednostranný pohled na předmět badatelského zájmu může být nazván závažnou chybou. V momentě, kdy v úvodu své práce autorka poznamenává: „Dále jsem přidala tři subkapitoly do původní osnovy práce. Ty se věnují osobnostem Pabla Nerudy, Luise Corvalána a Salvadora Allendeho. Domnívám se, že seznámení s těmito osobami je nezbytné pro lepší pochopení tématu“, přičemž ony „subkapitoly“ o rozsahu několika málo odstavců pouze opakují neúplná a zavádějící hodnocení, aniž by jakkoliv s nimi polemizovaly. Vidíme, že ani dosud ani poslední práce neumožňují překonat zažitý koncept, vytrvale prosazovaný a přejímaný. Nebudeme se na tomto místě věnovat hlubším politickým analýzám vlády Lidové jednoty a jejich recepci v československém tisku, zde můžeme odkázat na výše zmíněnou diplomovou práci, která v této sféře bádání dospěla k poměrně uspokojivým výsledkům. Nastiňme tedy v této fázi alespoň jisté kontury aktuálního kontextu, které budou východiskem pro naše další směřování.

Současný (a opomíjený) kontext

Salvador Allende vstoupil do dějin mimo jiné jako první marxista zvolený ve svobodných demokratických volbách do čela státu. Zdá se, že je to až příliš úzký rámec, do něhož bývá jeho osobnost, vykazující řadu protichůdných aspektů, uzavírána. Tím spíše ve společnosti, která nejen podporuje a spoluvytváří, ale také v mnoha ohledech ochotně přijímá historické dezinterpretace. Pohled na mnohé kontroverzní otázky se často pohybuje v černobílém spektru bez toho, aby byly akceptovány nové informace vedoucí k objasnění, či naopak znejasnění, pakliže byla již jednou přijata přitažlivá kvazi-pravda, více či méně propagandistický konstrukt, na němž má podstatná část běžné – ve vší vágnosti tohoto pojmu – populace tendenci stavět svůj přístup k dějinám. Šíření lživých a významově posouvaných tezí se do veřejného mínění promítá s neúprosnou definitivností, jak v případě filosofických a myšlenkových proudů a jejich aplikace, tak v případě jednotlivých osobností. Pohlédněme tedy nejprve na několik zažitých polopravd a lží spojovaných s osudy chilské revoluce přelomu 60. a 70. let a jejího protagonisty, který je v posledních desetiletích v našem prostředí obecně sledován z nepřesné a chybné perspektivy.

Emblematická postava Salvadora Allenda vyvolává pochopitelně dodnes značně rozporuplné reakce. Jeho odkaz je však v Chile, ale i v ostatních zemích Latinské Ameriky živější, než bychom si dokázali představit. Samozřejmě i ve své vlasti je nazírán ze dvou naprosto protichůdných perspektiv, ovšem při hlubším ponoření do tématu je zřejmé, že Chilanů, kteří oslavovali v r. 2006 úmrtí Augusta Pinocheta v ulicích téměř jako státní svátek, bylo přece jen o poznání více než těch truchlících. Důsledky sedmnáct let trvající Pinochetovy diktatury totiž příliš nenacházejí srovnání. Na jedné straně ekonomický progres, ovšem pochopitelně v závislosti na Spojených státech, na straně druhé desetitisíce mrtvých a nezvěstných, nelidské prostředky mučení, masové hroby odkrývané ještě po čtyřiceti letech. Argumentem mnohých, včetně politických představitelů a intelektuálů, bylo poněkud alibistické přesvědčení o boji proti komunismu, čímž se dostáváme k prvnímu mýtu, máme-li k dispozici informace o onom množství unesených – např. studentů, týraných těmi nejvynalézavějšími způsoby, otřesném násilí na ženách, volnosti poskytnuté brutalitě všeho druhu, traumatech, která poznamenala celou zemi na mnohá desetiletí.[4] Teprve nyní nabývají mnohé případy konkrétních obrysů, teprve nyní se zhmotňují důkazy a padají tresty, ale tuto fázi už v našem prostředí málokdo sleduje. Naše společnost tak setrvává v bodě, kam byla směrována po roce 1989 i mnohými politickými činiteli, kteří zaštiťovali demokracii. Také tragické datum 11. září se po roce 2001 plně soustřeďuje na připomínku teroristických útoků spáchaných ve Spojených státech a zapomíná se na teroristický útok podporovaný touž velmocí a uskutečněný 11. září 1973 v Chile. Dosud mnoho lidí vnímá 11. září pouze jako bezprecedentní napadení americké demokracie. Ale připomeneme-li si ty spousty vojenských převratů na území Latinské Ameriky, podporovaných CIA, a jejich důsledky, vyvstává pozoruhodná historická paralela. Ovšem vytrvale se nám ˗ i pomocí médií ˗ vnucují snadné, lépe zapamatovatelné definice, pokušení vnímat agresora jako mocného ochránce, podporovatele terorismu jako jeho oběť.[5]

Vraťme se ale k oněm mýtům. Polemizujme nejprve s hodnocením hospodářského úpadku, k němuž vedla vláda Lidové jednoty. Předně: akty vedoucí k postupnému vymaňování se z vlivu Spojených států, které Allendova vláda zahájila či rozvíjela, jako bylo např. znárodnění těžby mědi v r. 1971 a dalších odvětví, je třeba vidět v kontextu latinskoamerického kontinentu, ne např. v souvislostech našeho zestátňování v 50. letech. Chile jakožto země s velkým nerostným bohatstvím, které ale měly po desetiletí pod kontrolou severoamerické těžební a obchodní společnosti, nemělo v podstatě jinou možnost, chtělo-li se dát cestou změny. Jenže každý podobný pokus o krok k osamostatnění byl pro severoamerické vůdce pochopitelně nežádoucí skutečností. Převládá tvrzení, že se země těmito kroky vydala na cestu ekonomické krize. Už se ale nedodává, že se jedná o zcela typický scénář. Byť jsou známa Nixonova slova o tom, že dostane-li se v Chile k moci Allende,[6] budou se USA snažit co nejvíce znepříjemňovat Chilanům jejich hospodářskou situaci s nasazením nejtvrdších sankcí, neboť si nemohou dovolit mít v oblasti „druhou Kubu“. (Situaci výborně, byť poněkud expresivněji, definuje Márquezův životopisec Gerald Martin, když píše:  

„Allendovu vládu Lidové jednoty političtí komentátoři a aktivisté na celém světě sledovali jako pokus zjistit, zda je možné dosáhnout socialistické společnosti demokratickými prostředky… CIA proti Allendovi pracovala ještě před jeho zvolením: Spojené státy, uvízlé ve své vietnamské bryndě a chorobně posedlé Kubou, zoufale odmítaly připustit, aby na západní polokouli vznikl další protikapitalistický režim… tak došlo k surovému zničení chilského experimentu před zraky celého světa…“)[7]

Souhlasíme-li s těmito postupy, které Spojené státy uplatňují od časů studené války v podstatě na celém kontinentě, legitimizujeme tím jejich invazivní politiku, porušování lidských práv i zabíjení pro uchování jejich vlastní hospodářské prosperity a kontroly nad celou oblastí. Můžeme se zeptat, jakým právem se tak děje, ale žádná odpověď by nebyla uspokojivá. Vláda Lidové jednoty se od začátku musela vypořádávat s řadou sabotážních procesů, které měly zhatit plánované změny a reformy hned v momentě zrodu a tím dokázat jejich marnost a neschopnost. Krizi chilské ekonomiky bylo (a je) pochopitelně jednodušší dávat za vinu Allendově vládě a nikoliv tlaku cíleně působenému Spojenými státy. Destabilizace vlády a vyvolání nedůvěry – které v ostře polarizované společnosti mohou být předstupněm občanské války – jsou především důsledkem účinné propagandy, která v období studené války představovala jeden z hlavních nástrojů mocenského zápasu. („Is the Chilean military capable of coping with nationwide violence or a civil war? Opinion is divided on this in Santiago. Korry[8] said he considers the armed forces a ‘bunch of toy soldiers’. Well -informed.”)[9]

Zásah proti Allendovi byl připravován dlouho a podle osvědčených metod. (Mezi mnoha obdobnými případy je možno zmínit např. situaci vedoucí ke svržení prezidenta Árbenze v Guatemale r. 1954 poté, co znárodnil a přerozdělil guatemalským zemědělcům zpět pozemky, vlastněné americkou United Fruit Company ‒ která vlastnila de facto celou Guatemalu.) „The unfortunately heavy probability that Allende will take the office in November is well known to the State Department and Embassy Santiago (…) We should hope the Nixon Administration will be prepared to move quickly to exert pressure on Allende.(…) The ambassador said there are several alternatives of action, the main ones being to provoke Allende and cause a rupture in our relations with Chile, thus, loose all without a try (…) The position will have taken soon because on the November inauguration of Allende, president Nixon must send a message of congratulations or the world will know of the rebuff.”[10] “Despite the pesimism, attempts being made to move Frei and / or a military to stop Allende. Also, efforts are continuing to provoke the extreme left into a violent reaction that would produce the climate requiring military intervention.”[11]

Na tomto místě je vhodné připomenout, že v Chile byl rok 1971 pro vládu Lidové jednoty, co se týče aplikace zákonů a opatření, rokem poměrně úspěšným. Ačkoliv stoupla spotřeba obyvatel, zásoby z minulých let situaci zajistily. Byla vytvářena nová pracovní místa v odvětvích, která nabízela určité rezervy, snížila se tedy míra nezaměstnanosti a zároveň v těchto odvětvích došlo ke zvýšení produkce. Důsledkem byl i lehký pokles míry inflace. Ačkoliv „znárodňování“ je často v negativních souvislostech dáváno do výhradní souvislosti se jménem Salvadora Allenda, celý proces, byť pod označením „chilenización“, započal již jeho předchůdce v prezidentském úřadu Eduardo Frei, a měl jeho pomocí zahájit postupné znárodňování všeho nerostného bohatství. Znárodnění těžby mědi, představující 70% chilského exportu, bylo krokem nejzásadnějším, ratifikovaným ovšem oběma komorami parlamentu. Velký dopad mělo znárodnění majetku amerických těžařských společností Anaconda Copper C. a Kennecot. Za Freiova mandátu jim byly vypláceny náhrady, Allendova vláda ovšem došla k rozhodnutí, že dané americké společnosti se za dobu svého působení v Chile na úkor státu neoprávněně obohacovaly, takže je třeba, aby ony vyplatily náhrady Chile (jejich výše činila 388 milionů USD). Dané společnosti podaly žalobu u mezinárodních soudů, ale svůj spor výsledně prohrály. Důsledkem bylo narušení vztahů mezi Chile a USA, které byly velmi křehké už od Allendova vítězství ve volbách, došlo k zastavení amerických vládních úvěrů proudících do Chile, k čemuž se záhy připojily i soukromé americké banky a společnosti. Tzv. „neviditelná blokáda“ měla být jedním z prostředků destabilizace vlády.[12] Spojené státy následně zavedly embargo na chilský export, zejména měď, a díky svému vlivu dosáhly zavedení embarga i u některých evropských zemí, které se obávaly, že již nakoupená měď by se stala předmětem sporu mezi chilským státem a společnostmi Anaconda C. C. a Kennecot. Dopad na objem chilského exportu a následně HDP byl nesmírný. Chile v této situaci tedy začalo čerpat úvěry od svého nového spojence – SSSR.

Ani pozemková reforma nezapočala až s nástupem Lidové jednoty a Allenda. Zahájil ji už Jorge Alessandri a pokračoval v ní i kabinet Eduarda Freie. Allendova vláda navíc jednala v rámci legislativy, jež vznikla za Alessandriho. Podstatou bylo odstranění velkých a neefektivně hospodařících latifundios a převedení následně rozparcelované půdy rolníkům. Ti však v důsledku pěstovali zejména pro vlastní potřebu a teprve druhotně pro stát, takže chilské zemědělství se nakonec muselo potýkat s poklesem produktivity. V dalších dvou letech se začaly zřetelně projevovat v počátku netušené důsledky těchto vládních kroků, respektive reakcí USA na tyto kroky. „(….) He indicate that certain steps were being taken but that he was looking for additional help aimed at inducing economic collapse.”[13] Jak udává ve své knize Towards a New Cold War Noam Chomsky,

„bylo by nadbytečné pojednávat o tom, jak Spojené státy americké dále podporovaly pokrok, prosperitu a konec tyranie a zločinu na Haiti, v San Domingu, Nikaragui, Hondurasu a jiných částech Latinské Ameriky, kde jsme tradičně byli přítelem a protektorem.‘ (…) Taková prohlášení se velmi podobají žvanění produkovanému odborníky z tisku, když skončila válka ve Vietnamu: Zapojení USA 'zasluhuje úctu', i když ‚s sebou přineslo chyby a špatné posouzení situace‘, ‚dobré impulsy se přeměnily ve špatnou politiku‘ (…) a tak dále. (…) Diskutoval jsem jedno z hlavních a nepříliš překvapivých témat zahraniční politiky USA, pokus vytvořit Velkou oblast, globální ekonomiku, která by byla přizpůsobena potřebám těch, kdo utvářejí vládní politiku USA, a zájmům korporací, které do značné míry představují. Jedním z průvodních jevů tohoto převládajícího závazku je opakované využití vojenské síly. To je samozřejmě jenom nejviditelnější a nejdramatičtější nástroj – politika USA vůči Chile za Allenda nebo Brazílii od počátku 60. let ilustruje typičtější a častěji upřednostňované postupy.“[14]

Opusťme nyní téma hospodářství, a polemizujme i v případě dalších souvislostí – s tvrzeními, že Allende byl populista a že spáchal sebevraždu. Populistou je snad možno nazvat člověka, který kromě daru řečnického neoplývá odpovědností k vlastnímu slovu, natož k národu, k němuž svá slova směřuje. Ne však člověka, který je ochoten zaplatit cenu nejvyšší, aby svým slibům dostál. Lékař a politik, zakladatel chilské socialistické strany, kandidát Lidové jednoty Salvador Allende Gossens (1908–1973) byl 4. září 1970 zvolen prezidentem v legitimních volbách a dobové dokumenty i svědectví pamětníků jasně ukazují, že v mnoha vrstvách společnosti – zvláště těch, jimiž se do té doby vládní představitelé vůbec nezabývali – byla tato skutečnost přijata s nadšením. V našich zeměpisných šířkách se bohužel mluví – a to bez podrobnějších souvislostí – nejvíce o negativních důsledcích reforem, ne třeba o projektech, zaměřených na zdravotní péči, rodinu, důstojné postavení ženy ve společnosti, možnost bezplatného vzdělávání (za kterou bojují chilští studenti dodnes), o podpoře kulturního rozvoje či názorové otevřenosti směrem ke skutečné demokracii. Úmyslem „chilské revoluce“, která s počátkem 70. let triumfovala, nebylo násilné svržení stávajícího systému novým, ale postupná cesta k proměně všech sfér ve státě, aby žádná ze složek obyvatelstva (a žádná problematika) nebyla opomíjena.

Tzv. vía chilena – chilská mírová cesta k socialismu –, zarezonovala ve světě záhy a občas bývá kladena do souvislosti s Pražským jarem.[15] Problémy, s nimiž se země aktuálně potýkala, neměla vláda v úmyslu zastírat. Ve známém projevu na univerzitě v mexické Guadalajaře mluvil v prosinci 1972 Allende o kritickém stavu zdravotnictví, zejména v souvislosti s dětskou úmrtností a situací mládeže, nedůstojnými životními podmínkami tisíců a tisíců, kteří si zdraví nemohou koupit. Ostatně mladé a studující, v nichž spatřoval naději na vnitřní proměnu společnosti, vždy vyzýval k zodpovědnosti za vlastní okolí a za způsob jednání. Ani myšlenkový pluralismus společnosti nebyl striktně omezován marxistickou doktrínou. Vždyť i sám kardinál Raúl Silva Henríquez[16] prohlásil, že „tato vláda opravdu není vládou marxistickou“ a nebyl rozhodně jediným představitelem církve, který by vyjadřoval Allendově vládě veřejnou podporu. Přínosná byla tendence dostávat se k podstatě věcí. I do naší doby a situace aktuálně zaznívá např. Allendovo tvrzení o respektu vůči křesťanskému myšlení, „pokud toto křesťanské myšlení interpretuje slovo Krista řečené obchodníkům v Chrámě.“ Paradoxem k tomuto postoji marxistického politika je třeba i slavná děkovná mše uskutečněná za strůjce krvavého zářijového převratu.

"Allende, lid tě chrání"

Allendova představa o demokratické cestě k socialismu v jeho vlasti byla podle něj uskutečnitelná právě a jedině v chilských podmínkách. Vía chilena si nedělala nárok stát se nějakým vývozním revolučním artiklem, jediným platným a aplikovatelným systémem pro další oblasti. I přesto měla, logicky zejména v USA, značnou řadu politických odpůrců. Gabriel García Márquez předjímal už v r. 1971, že chilskému experimentu nebude dopřáno, aby se rozvinul:

„… Chile čekají násilné a dramatické události. Pokud Lidová fronta bude pokračovat – s důmyslem a velkým taktem, rozumně pevnými a rychlými kroky – nastane okamžik, kdy narazí na zeď vážného odporu. Spojené státy zatím nezasahují, ale nebudou věčně přihlížet se založenýma rukama. Nikdy opravdu nepřistoupí na to, aby se z Chile stala socialistická země. Něco takového nestrpí a nedělejme si v tom směru žádné iluze. (…) Myslím, že to, co se v Chile děje, je výborné jako reforma, ale ne jako revoluce.“[17]

Jedním z mnoha neúnavně opakovaných, byť ne úplně logických tvrzení je tzv. obava z přenesení vývoje na Kubě do Chile, tedy nejdelší zemi na světě, sevřenou Andami a Pacifikem, by čekal s vládou Lidové jednoty přechod ke komunistické diktatuře. Není překvapující, že šiřitelem těchto zpráv byly i v samotném Chile média, podniky a společnosti financované přímo CIA a některými chilskými pravicovými stranami, a to jsme naprosto vzdáleni jakýmkoliv konspiračním teoriím. Důkazů o tom, jak Nixonovy tajné služby pracovaly proti Allendovi a proti demokratickému vývoji v Chile, existuje nepřeberné množství, a to i díky aféře Watergate, díky níž byly později odtajňovány mnohé dokumenty Nixonova kabinetu. Zmínit v naší souvislosti můžeme však především dokumenty ITT, společnosti, vlastnící v r. 1970 70% kapitálu CTC (Compañía de teléfonos de Chile) a financující pravicový deník El Mercurio,[18] dokumenty odhalené a vydané veřejně již v r. 1972, na jejichž základě mohli sami Chilané vysledovat snahy CIA a jejích agentů zasahovat do politického vývoje již během 60. let, nejvýrazněji pak v souvislosti s prezidentskými volbami v r. 1970. USA byly připraveny ke všemu, včetně vyvolání chaosu a občanských nepokojů a podpory terorismu a atentátů, aby zamezily kandidátovi Lidové jednoty nejprve ve volbách zvítězit a následně i převzít úřad. Atentát na vrchního velitele pozemních sil generála Schneidera,[19] kterému podlehl, byl jedním z prvních velkých otřesů, který měl vyvolat chaos v chilské armádě ještě před oficiálním nastoupením Allenda do úřadu. „Contrary to the general expectation, the military did not move against Allende over the weekend. It was believed that the killing of Schneider is a prelude to the coup.“[20] Budoucí prezident čelil mnohonásobným výhrůžkám smrtí a byl nucen střídat místa pobytu, než v listopadu 1970 stanul oficiálně v čele své země. Ale vraťme se k tzv. paralele s Kubou.

Stačí si uvědomit rozdílnost politických, společenských i hospodářských podmínek obou zemí. Kubánská revoluce přišla jako reakce na dlouholetou diktaturu, značně represivní Batistův režim v zemi, která byla v té době de facto stále kolonií Spojených států. Vláda kryla činnost příslušníků severoamerické narkomafie a z prostředků z nelegálního obchodu vznikaly jakési luxusní turistické zóny, zatímco procentuální většina kubánské populace byla negramotná či pologramotná, bez jakékoliv vzdělávací sítě a pochopitelně bez dostupné lékařské péče. Blízké spojenectví Batistovy vlády s USA a organizovaná armáda v podstatě vylučovaly jinou možnost změny systému než ozbrojenou revoluci. Délka jejího trvání a její jednotlivé etapy byly úměrné odporu opozice a početní a zbrojní situaci revolucionářů.

Chilská revoluce ovšem nastává po demokratických volbách, jejichž výsledek je potvrzen Kongresem, a to zcela v mezích platné legislativy. Mohla by pokračovat poměrně pokojně, nebýt neustálých skrytých či otevřených intervencí ze strany USA. Od počátku bylo upřednostňováno její poselství míru a solidarity a Allende při každé příležitosti vybízel lid, aby se nenechal vyprovokovat byť k sebemenší ozbrojené akci. Vysoká organizovanost a kázeň obyvatelstva byly ostatně jedním z hlavních pilířů, na který se mohla vláda Lidové jednoty alespoň v počátcích spoléhat. Jak se zhoršovala situace a postavení vlády, bylo pro opozici, zejména nacionalistickou stranu Patria y libertad, snazší podněcovat útoky ozbrojených skupin, jak radikálně levicových, tak pravicových, v ulicích chilských měst. V jednom z posledních rozhovorů Allende udává: „My nepotřebujeme násilí. Obejdeme se bez něj. Ale pokud bude lid neustále provokován, odpovíme násilím zákonné moci a revoluční připraveností.“ A v jednom ze svých rozhlasových vstupů 11. září sděluje: „Lid se nesmí obětovat a nesmí být zmasakrován.“ Proto také vybízí Chilany, aby se nepouštěli do ozbrojeného boje s pučisty, ale aby si uchovali víru a naději, že tyto pro národ tak těžké okamžiky, budou dříve či později překonány.

Ačkoliv se Salvador Allende a Fidel Castro vzájemně respektovali, vždy dávali zřetelně najevo svůj odlišný postoj k revoluci, to ostatně platí i v případě Che Guevary, který mj. vepsal do své knihy, kterou věnoval Allendovi, větu týkající se „stejných cílů, kterých dosahujeme rozdílnými prostředky“. Revoluce dle Allendových intencí se měla dít postupně, v legislativním rámci, zasáhnout do všech sektorů, a s válečnou situací rozhodně nepočítala. I v nejvypjatější situaci po pokusu o převrat v červnu 1973 Allende ignoroval radu Fidela Castra, aby nechal ozbrojit masy dělníků. Pro Fidela Castra byla sice revoluce rovněž postupným procesem změn ve státní správě, ale navazujícím na prvotní fázi národně osvobozeneckého boje, jak je ostatně v Latinské Americe obvyklé. Po embargu, které USA vyhlásily Kubě, a po embargu uvaleném na chilský export bylo pochopitelné, že se utužila vzájemná solidarita obou zemí, čelících společnému nepříteli – zahraničním monopolům a nadnárodním korporacím, užijeme-li dobovou rétoriku, tedy především americkému imperialismu, byť např. prodloužení státní návštěvy Fidela Castra v r. 1971 na třiadvacet dní část chilské populace značně dráždila.[21] O rozdílném pojetí revolučního procesu, ať už nazíraném perspektivou rozdílů v historické podmíněnosti či v aktuální situaci Chile a Kuby ostatně podrobně informuje známý Diálogo de América, který vedl s Allendem a Castrem v prosinci 1971 Augusto Olivares.[22]

Bylo by zbytečné si nalhávat, že skutečný stav chilské společnosti, většinové populace (nikoliv ekonomiky), byl stabilizovanější např. za Eduarda Freie či Allesandriho. „Našim dědictvím je společnost frustrovaná ve svých nejhlubších očekáváních nezávislého vývoje. Společnost rozdělená, ve které jsou většině rodin upírána základní práva na práci, na vzdělání, na zdraví, volný čas, a dokonce i naděje na lepší budoucnost.“[23] Allende byl především humanista, který si nejméně ze všeho přál zavléci svůj národ do jakéhokoliv krvavého střetu, války či povstání. Jestliže po celou dobu svého politického působení hovořil o situaci, kdy vládne lid, rozhodně neměl na mysli nekontrolovatelné masy jednající bez obecně platné legislativy. „Lid bude vládou, pokud bude aktivně spolupracovat na všech procesech národního vývoje. Abychom učinili možnou tuto koncepci demokracie, musíme začít s ustavením rovných příležitostí pro nové generace…“[24]

Odlišnosti v původu, vedení a prioritách problematizuje kladení rovnítka mezi kubánskou a chilskou revoluci, mezi Castrovo a Allendeho pojetí státní moci, stejně tak jako usvědčuje šiřitele teorie o „hrozbě komunistické diktatury“ ze zavádějících a dle potřeb značně zjednodušených tvrzení legitimizujících intervenční snahy USA jako záchranný zásah ve prospěch „demokracie“. „James Chace, editor Foreign Affairs, (…) napočítal až 159 příkladů ozbrojených intervencí USA, které proběhly před rokem 1945. Od druhé světové války, dodává, ‚jsme použili ozbrojené síly v Koreji, Indočíně, Libanonu, Dominikánské republice a Kongu‘. Potom uvádí různé důvody, proč bychom měli očekávat, že to bude pokračovat: obavy z nedostatku přírodních zdrojů, zájem o sféru vlivu USA v Karibiku a ‚regionální rovnováha moci‘ jinde, a konečně americká ‚starost o lidská práva a podpora liberálních, pluralitních demokracií‘. Vzpomeňte si na citované případy nebo příklady intervencí, které nebyly uvedeny: Írán, Kuba, Guatemala, Chile. Ve kterém z těchto případů byla americká intervence motivována starostí o lidská práva nebo podporou liberálních a pluralitních demokracií? Je velmi zajímavé a důležité, že lze s vážnou tváří předložit takový totální nesmysl a ještě může být vážně přijímán v žurnalistice i akademickém světě.“[25]

 

II. 11. září 1973

Dostáváme se ale k největšímu mýtu, Allendově sebevraždě, která je přinejmenším u nás brána za prokazatelný fakt, aniž by se zohlednily mnohé výsledky dlouholetého vyšetřování. V samotném Chile byla verze sebevraždy prezentována veřejnosti po celá desetiletí, ačkoliv málokdo ji považoval za věrohodnou, a nakonec byl případ také takto uzavřen. Prezident, který slíbí věrnost národu a poté, ve chvíli nejvyššího ohrožení, uprchne, nebo si vezme život, to byla pochopitelně verze, kterou pučisté potřebovali. Allende jim to ovšem nedopřál. Odmítl vyjednávat s armádou, která ho zradila, odmítl se – jakožto legálně zvolený a ústavou potvrzený prezident – vzdát, odmítl letadlo, které mu bylo posláno, aby se „zachránil“. (To mělo být ovšem sestřeleno nad mořem, neboť se předpokládalo, že zamíří na Kubu).[26]

Allende a jeho spolupracovníci, obklíčení 11. září ráno v prezidentském paláci La Moneda, vymohli po zdlouhavém vyjednávání volný odchod pro zaměstnance a osoby, které se v paláci nacházely, zejména ženy (mezi nimi i Allendovy dcery). Allende racionálně a klidně pronesl do rádia svůj poslední improvizovaný projev,[27] jednak aby osvětlil situaci, ve které se jeho země nacházela, jednak aby ubezpečil národ, že se nevzdá. Když uplynulo ultimátum, určené představiteli armády, začala letadla La Monedu bombardovat[28] a do paláce se probily armádní složky. Allende, který ostatně národ vždy ubezpečoval, že dokud nenaplní svůj mandát, který mu byl svěřen, může ho z La Monedy dostat jen s kulkou v těle, zůstal uvnitř sám pouze s členy své ochranky,[29] se svým osobním lékařem a blízkým přítelem dr. Danilem Bartulínem[30] a několika dalšími přáteli a spolupracovníky. Brzy poté přinesla média zprávu o Allendově sebevraždě a následně se objevily fotografie, zobrazující bezvládné tělo sedící na pohovce v salónu Nezávislosti s puškou[31] mezi koleny a rozstřelenou tváří. Už tehdy muselo být známo (a zamlčeno), že projektily v jeho hlavě budou dva a každý bude pocházet z jiné zbraně. Vehemence, s jakou byly domnělé okolnosti posledních chvil chilského prezidenta šířeny, je sama o sobě dost podezřelá a ukazuje, že něco není v pořádku. S pádem Pinochetovy diktatury a znovuotevíráním mnoha případů se vynořily i dokumenty, uložené čtyřicet let mimo dosah veřejnosti, byť mnohé indicie vedoucí k odhalení skutečnosti byly známy již dříve. Např. i generál Javier Palacios, velící armádní invazi do La Monedy, potvrdil, že prezident Allende byl zavražděn během obrany paláce důstojníky z pěchotní školy.[32] Skupina vojáků se střetla s Allendem a jeho ochrankou v Červeném salónu. A vrahové mají i jména. Skupinu generála Palaciose tvořili mimo jiné poručíci René Riveros, Armando Fernández Larios a kapitáni Roberto Garrido, Mosquera a Rigoberto Rubio z pěchotní školy San Bernardo. Téměř všichni se stali později zakládajícími členy tajné policie DINA. Dokonce o svém činu z 11. září ani nemlčeli. Poté, co mezi pěti civilisty v místnosti rozpoznali prezidenta republiky, zasáhl ho ze své zbraně nejprve kapitán Garrido do pravé tváře, hrudi a břicha. Když Allende ve dveřích salónu upadl, poručík René Riveros ho zasáhl znovu.[33] Generál Palacios[34] ve své pozdější výpovědi uvedl, že „našel prezidenta Allenda na podlaze blízko schodiště vedoucího do druhého poschodí a že pět nebo šest členů GAP střílelo až do konce. On (Allende) střílel po celý čas, neboť měl ruce od střelného prachu. Zásobník jeho pušky byl prázdný. Kolem jeho těla a blízko oken byla spousta prázdných nábojnic.“[35] S uvedenými skutečnostmi se shoduje na základě svědectví Fernándeze Lariose ve své knize Laberinto také Eugene Propper, severoamerický vyšetřovatel v případu dvojnásobné vraždy Orlanda Leteliera[36] a Ronni Moffittové, ke které došlo ve Washingtonu D. C. v září 1976. „Krátce po druhé hodině odpolední pronikly jednotky pěchoty do La Monedy. Několik skupin vyběhlo do nejvyššího poschodí a uprostřed dýmu se kryly střelbou z automatických pušek. René Riveros, poručík se světlými vlasy, náhle zpozoroval ozbrojeného civilistu oblečeného v roláku. Riveros vystřílel téměř celý zásobník do prezidenta Chile, zabil ho okamžitě, ranami zasáhnuvšími tělo od slabin až po hrdlo (…) Generál Palacios vstoupil do Červeného salónu. Blízko hlavního schodiště ležel na podlaze mrtev prezident republiky Salvador Allende.“[37]

Prezidentský palác La Moneda 11.9.1973 těsně po leteckém bombardování

Podle jiných svědků byl jedním ze střelců i Palacios a bylo mu naznačeno, aby o dalších událostech odehrávajících se v prezidentském paláci mlčel. S následnou inscenací sebevraždy nechtěl mít nic společného. Když z La Monedy telefonicky informoval Patricia Carvajala o skončení mise, o sebevraždě se nezmínil. Tato (dez)informace byla však záhy rozšířena a „podložena“ uveřejněnými snímky mrtvého.

Při první autopsii, vedené dr. José Luisem Vázquezem,[38] která proběhla ve vojenské nemocnici pouhých 24 hodin po převratu, byl jako příčina smrti stanoven projektil, vystřelený z bezprostřední blízkosti, který prošel bradou přes ústní dutinu a nos do mozku.

Prezident Allende s ochrankou při bojích v paláci Moneda 11.9.1973 - je to poslední fotografie živého Allendeho.

Ačkoliv pochybnosti se rojily od počátku, po čtyřiceti letech přišel profesor forenzní medicíny dr. Luis Osvaldo Ravanal Zepeda se studií, která pitevní zprávu ze září 1973 v mnoha bodech zásadně zpochybňuje.[39] Poté, co analyzoval všechny rozpory a nedostatky původní pitevní zprávy, prokázal s jistotou, že Allendovou lebkou pronikly dva projektily různých ráží, přičemž jejich trajektorie byly pochopitelně odlišné. Zásahy ze dvou různých zbraní potvrzuje i analýza povahy poranění, šlo o jednu střelu s rychlejší drahou, která pronikla lebkou a v zadní části lebeční klenby zanechala kruhový otvor, druhý typ střely naopak roztříštil celou obličejovou část. Dr. Ravanal se rovněž pozastavil nad tím, že při první autopsii nebyl proveden rentgenový snímek lebky, aby byla možná podrobnější analýza. Ravanalova zpráva jednoznačně udává, že „zranění popsaná v pitevní zprávě prezidenta Salvadora Allenda Gossense nejsou slučitelná se střelou sebevražedného typu.“ Při bližší definici zranění se dozvídáme, že střely byly vedeny z tzv. krátké vzdálenosti, což ukazuje, že „nešlo o výstřel z bezprostřední blízkosti nebo s podporou, a tudíž neodpovídá typu zranění typickému pro sebevraždu.“ K tomu přibylo upozornění o zranění hrudníku a žaludku, které Allendovi způsobil Riveros (a další) a nebylo z forenzního hlediska nikdy analyzována. Na fotografiích pořízených před první autopsií r. 1973 vidíme tělo Salvadora Allenda oblečené v saku a svetru, téměř bez krve (s výjimkou tváře), ač zpráva udává, že jeho prádlo bylo krví nasáklé. To nakonec dosvědčují i po několika dekádách pochybností zveřejněné fotografie Allendova prostříleného těla ve zkrvavené košili, přes niž krev nestihla proniknout do dalších vrstev oděvu. Do těla, ležícího již na podlaze, vystřílel totiž Riveros celý zásobník. Protože nešlo o zásahy bezprostředně způsobivší smrt, nikdo se jimi nezabýval. Pinochet ovšem Riverose pro tuto záležitost přísně pokáral, neboť si byl vědom, že „takový konec přinese problémy.“[40] Allendovo tělo bylo uzavřeno do zinkové rakve a už nikdo, ani členové jeho rodiny, nebylo spatřeno. Pochopitelně, s výjimkou lékařů vojenské nemocnice. Již v 80. letech proniklo na veřejnost sdělení některých zdravotníků, přítomných první autopsii, a dosvědčujících, že tělo bylo zasaženo téměř čtyřiceti ranami.[41] (Přinejmenším o tom informuje Danilo Bartulín v rozhovoru pro španělský deník El país z 10. 9. 1988.)

Fotografie těla mrtvého chilského prezidenta S. Allendeho, pořízená přes okno z protějšího domu.

Pokud jsme nahlédli na výše popsané skutečnosti, můžeme připojit, že ani v Allendově psychickém rozpoložení osudného 11. září se neobjevují tendence, které by mohly teorii o sebevraždě podporovat. Kromě již zmíněného to dokládá např. průběžné rozhlasové vysílání z La Monedy, v jehož jednotlivých etapách od 7:55 (přes Radio Corporación, později Radio Magallanes) až do okamžiku posledního projevu v 9:10 Allende po celou dobu informoval Chilany o všem, co se děje. A dával zřetelně najevo své vědomí, že vlastní blízká budoucnost je mu naprosto jasná: „… Pokud mne zavraždí, lid bude pokračovat ve své cestě, s tím rozdílem, že to bude mnohem těžší, mnohem násilnější (…) Zůstaňte s námi ve spojení na svých pracovištích. Slibuji, že compañero Presidente neopustí svůj lid ani své místo. Zůstanu zde, v La Monedě, i za cenu vlastního života (…) Zaplatím svým životem za to, že jsem hájil principy, které jsou naší vlasti tak drahé…“ V interview pro deník El País z 10. 9. 1988 cituje dr. Bartulín svůj poslední rozhovor s Allendem. Prezident mu tehdy řekl: „Jsi můj nejlepší a nejvěrnější přítel. Když budu vážně raněn, zastřel mě.“[42]

Poměrně podrobné svědectví o Allendových posledních hodinách v La Monedě podává také další očitý svědek brutálního konce lidové vlády v Chile, Carlos „Negro“ Jorquera, autor biografie svého dlouholetého přítele, knihy El Chicho Allende: 

„(…) Prezident ležel na podlaze, stříleje ze své pušky oknem směrem na Plaza de la Constitución. Jirón[43] si musel lehnout také, chytil Chicha za nohy a začal ho táhnout z místa, bičovaného střelbou. Prezident vykřikl, aniž by se otočil: ‚Nech mě být! Nech mě!‘ Potom se obrátil, aby viděl, kdo ho to s takovou neústupností táhne. ‚Ach, to jsi ty, Jironcito!‘A oba se vraceli, aniž by se postavili na nohy, až se doplazili do chodby, která už byla v plamenech. O chvíli později se museli zase skrčit, tentokrát pod jídelní stůl, což byla jediná možnost, aby spolu mohli rozmlouvat. ‚Měl s sebou svou pušku, a když jsem se jí dotkl, téměř jsem se popálil o žhavou hlaveň‘, vzpomíná ve své knize Osvaldo Puccio. Tam, pod stolem, dostal Chicho nápad, že vyšle delegaci jednat s vojenskou juntou: Osvalda Puccia, Fernanda Florese a Daniela Vergaru. Generál Baeza poslal vozidlo, které je dopravilo na Ministerstvo obrany.(…) Masakr, kterého se Chicho Allende od počátku tak obával, už začal, a rozestřel svá krvavá chapadla i na těch nejubožejších místech. Tato skutečnost a jeho hluboké přesvědčení, že musí ochránit život svých společníků, byly hlavními motivy, které přiměly Chicha, aby přistoupil na podobný nápad s delegací (…)“  

Jorquera dále popisuje plán, který přišel obráncům La Monedy na mysl – přemístit se ulicemi obklopujícími palác do dalších sektorů a pokračovat v obraně. Podle tohoto plánu se měl Allende dostat do ulice Bandera a odtamtud do některé z bojujících čtvrtí, a tam řídit další obranné procesy.  

„Dobře si vzpomínám na pocit, který jsem měl,“ vzpomíná dále Jorquera, „když jsem zahlédl prezidenta po své pravici. Zeptal jsem se ho, o co mu jde. Poplácal mě přátelsky po rameni a začal mi něco vysvětlovat (…) Nevím, kde jsem vzal sílu mu oponovat a přesvědčovat ho, že je to šílenství. ‚Ne, Chicho, prosím tě, ne! Zabijí tě na ulici a bude to vypadat tak, že jsi chtěl uprchnout. Před dějinami budeš vypadat jako sráč. A takový ty nejsi. Ne, Chicho, prosím, musíme umřít tady!‘ A prezidentovi vstoupily slzy do očí, silně mě objal a řekl: ‚Negro má pravdu. Musíme umřít tady, tady to má historický význam.‘ (…) A vyběhl po kamenném schodišti do druhého poschodí, následován většinou přítomných.“[44]

Vražda Salvadora Allenda byla vraždou spáchanou kolektivně, nikoliv v afektu, ale se zcela jasným záměrem. G. García Márquez postihl tragické hrdinství svého přítele, jehož považoval ve své době za jednoho z mála skutečných vůdců v Latinské Americe, a definoval i přesah, který chilské události r. 1973 mají:  

„… Jeho největší ctností bylo dovádět všechno do konce, osud mu však mohl dopřát jen onu výjimečnou a tragickou velikost, že zemřel při ozbrojené obraně anachronických nesmyslů buržoazního práva, při obraně Nejvyššího soudu, který ho odmítl, ale prohlásil za zákonné jeho vrahy, při obraně ostudného Kongresu, který ho prohlásil za nezákonného, ale ochotně se sklonil před vůli uzurpátorů, při obraně svobody opozičních stran, které se zaprodaly fašismu, při obraně celého toho zchátralého mechanismu prohnilého systému, který hodlal zbourat, ovšem tak, aby nepadl jediný výstřel. Ono drama se událo v Chile, především k neštěstí Chilanů, ale vejde do dějin jako něco, co se stalo nám všem, dětem tohoto věku, a zůstane navždy v našich životech.“[45]

Ať už jsou postoje většiny jakékoliv, je jisté, že vraždou Salvadora Allenda docílili strůjci převratu nečekaného efektu. Jeho přítomnost v chilské společnosti nabyla nejrozmanitějších obrysů a je patrná i v nejmladší generaci, compañero Presidente inspiruje svými myšlenkami, svou důsledností a pochopitelně i osudem podobným antické tragédii. V jeho případě vše nekončí pouze žalozpěvem básníka (byť o Allendovi existuje celá řada písní a působivých textů). Chilané si tohoto muže, kterému mnozí přezdívají Presidente Mártir (Prezident Mučedník - pozn.red.NR), připomínají nejen u příležitosti výročí státního převratu: jeho osobnost se stala trvalou konstantou jejich politického i společenského života. Kontinuita, s níž postava Salvadora Allenda prochází dekádami dějin své země,[46] a nejen jí, by mohla dát naději, že „spíše dříve, než později (…) se otevřou široké ulice, po kterých bude znovu kráčet svobodný člověk, aby vybudoval lepší společnost.“ Zbrojící mocnosti (i mnohé rysy národních mentalit) mu to ovšem opět a opět nechtějí dovolit, což však neznamená, že by to měl vzdát.

III. Demokracie pohřbená a bojující

Allendův pohřeb proběhl v poledne 12. září bezprostředně po noční autopsii. Prezident neměl být uložen v rodinné hrobce v Santiagu, ale do hrobu svého švagra na hřbitově Santa Inés ve Viña del Mar, bez označení jména. Pohřeb se konal s vyloučením veřejnosti, pouze za účasti Hortensie Bussi, dvou jejích synovců a Allendovy sestry Laury. Prezidentova rakev byla dopravena vojenským letadlem přímo na hřbitov, který ze všech stran střežila armáda. Hortensia Bussi několikrát žádala, aby směla svého manžela vidět, ale žádost byla odmítnuta. Když nakonec vojáci rakev otevřeli, hlava mrtvého byla zakryta šátkem. Pozůstalí žádali, aby byl šátek odstraněn a oni mohli vidět tvář, avšak bylo jim řečeno, že ji uvidí později. Vzápětí byla rakev zapečetěna a bez jakýchkoliv slov či poct uložena do hrobky. Těm několika málo lidem, kteří byli v dosahu, stihla Hortensia Bussi sdělit, že je zde pohřbíván prezident Chile.[47] Následně pro ni započala doba dlouhého exilu, během níž přišla také o svou dceru Beatriz.[48] Návratu do vlasti se dočkala až v r. 1988.[49]

Allende vzešel z prostředí, v němž názorová pluralita fungovala natolik přirozeně, že mu v dospělém věku umožnila nejen pochopit nebezpečí jakéhokoliv dogmatismu a fanatismu, ale zároveň myšlenkovou různost jako základní podmínku tolerance a dialogu. Pokřtěn dva týdny po svém narození jako Salvador Guillermo del Sagrado Corazón de Jesús Allende Gossens, ocitl se, tak říkajíc od kolébky, v prostředí myšlenkově a stran vlivů značně rozrůzněném a přitom homogenním. Neurčovala je pouze jeho matka Laura Gossens Uribe,[50] zbožná katolička s belgickými a francouzskými kořeny a otec Salvador Allende Castro,[51] právník z rodiny s mnohaletou zednářskou tradicí, která se v předešlé generaci snažila o odtržení církve od státu (radikální dědeček budoucího prezidenta si za své antiklerikální postoje během bojů za chilskou nezávislost vysloužil přízvisko „Rudý Allende“).[52] Další dichotomii představuje Allendův v podstatě buržoazní původ a zároveň jeho inklinace k „lidu“, který je ostatně vždy nesmírně citlivý na projevy předstíraného zájmu. Zpětná vazba, kterou poskytoval Allendovi během jeho kampaní i v době vykonávání jeho prezidentského úřadu potvrzuje, jakou důvěru nejnižší vrstvy v jeho osobu měly. Allende je chtěl navzdory revoluční ozbrojené tradici země „vychovávat“ ke svému pojetí revoluce jako mírového procesu. „Revoluce znamená tvořit, ne ničit, znamená budovat, a ne bořit.“ Lid vyzýval k tomu, aby se nenechal vyprovokovat ani činy radikální pravice, ani ekonomickým presem ze strany USA. Byl ochoten revoluční vývoj bránit za cenu svého života a k tomu, aby lid byl připraven ozbrojit se a násilím hájit dobyté kroky, nevyzýval ani v situaci, kdy země po prvním pokusu o ozbrojený převrat v červnu 1973 a po řadě sabotážních stávek začala silně pociťovat destabilizaci a nebezpečí možného vypuknutí povstání vedoucího k občanské válce.

S mýty o osudech prezidenta, díky němuž přestalo být Chile pro zbytek světa pouze jednou z mnoha téměř neznámých rozvojových zemí a začalo být vnímáno jako demokratický stát bojující o svou důstojnost a suverenitu, se logicky pojí i mýty o Allendově marxismu, zejména o jeho neslučitelnosti s demokracií. Allende se ovšem sám nepovažoval za bezbřeze filosofujícího marxistického teoretika, v marxismu, jak tvrdil, spatřoval spíše možnou metodu, o níž by bylo možno opřít konkrétní vládní reformy. První vládní kabinet, složený z představitelů Lidové jednoty, zahrnující široké spektrum politických stran od Křesťanské demokracie přes socialisty až k radikální levici, měl demonstrovat názorovou pluralitu ve státní správě. Je zároveň pravdou, že mnohá radikální levicová hnutí Allenda příliš nepodporovala už v době jeho kampaní, protože jeho program jim připadal demokratický až příliš a neviděli v něm naději na skutečně účinné prosazení zásadních společensko-politických změn. Nasměrovat Chile v jeho tehdejší hospodářské situaci k nezávislosti bylo každopádně úkolem na mnoho let, vyžadujícím velké úsilí. Jak bylo zmíněno, Allende vždy veřejně důsledně vyzýval k třídnímu uvědomění, ale zároveň nenásilí, k řešení dílčích problémů s kázní a vytrvalostí. Když byly v noci na 4. 9. 1970 vyhlášeny předběžné výsledky prezidentských voleb, ze kterých vyšel k nelibému překvapení pravice vítězně, masy jeho podporovatelů, shromážděné v ulicích, slavily bez jediného projevu vandalismu a jakéhokoliv útoku na cíle protistrany. Ozbrojené útoky, které v letech Allendovy vlády ochromovaly chod věcí v Chile, byly převážně dílem nepočetných radikálních skupin z obou táborů, které se střetávaly v ulicích a měly na svědomí nejrůznější sabotážní akce.

Pohlédněme nyní alespoň ve zkratce na některé konkrétní kroky vlády Lidové jednoty konstituující demokratický vývoj. Nutno dodat, že vláda jako celek se nikdy neprezentovala jako „marxistická“, ale jako lidová. Ještě v posledním rozhovoru, který Allende poskytl 8. září 1973 francouzské televizi, znovu opakuje úkol lidové vlády v Chile, kterým je připravit cestu socialismu, a to všemi možnými demokratickými prostředky. Tento rozhovor, pořízený v okamžiku, kdy destabilizace vlády byla již kritická, a v zemi byl vyhlášen výjimečný stav, nás také přivádí k vysvětlení, proč dlouho připravovaný a očekávaný vojenský zásah proti Allendově vládě přišel právě tehdy, kdy přišel. 10. září při večeři se Allende zmínil o nutnosti referenda, v němž by se rozhodlo o důvěře lidu vůči vládě a o jeho vlastním setrvání v úřadě. Vyhlášení referenda bylo stanoveno na 13. září. Tato skutečnost rozhodně uspíšila vývoj vedoucí k ozbrojenému puči, neboť opozice lidové vlády se mohla obávat hlasu ještě dosud silně organizované a vládě Lidové jednoty, nebo přinejmenším prezidentovi oddané části obyvatelstva. Referendum, které se nikd