Moldavský prezident Igor Dodon osobním příkazem toto rozhodnutí zrušil a zakázal, aby byli vojáci někam vysíláni bez jeho souhlasu.

Bylo rozhodnuto, že vůli prezidenta nebude věnována pozornost. Vojáci byli vysláni jako by se nic nestalo.

Předseda moldavského parlamentu se slovy „jaký ty jsi hlavní velitel, jestli pro tebe není důležitá armáda?" slíbil, že na nejbližším zasedání Rady bezpečnosti bude hovořit o (pozor!) „o nátlaku ze strany prezidenta", který brání zvyšování bojeschopnosti země.

Znovu opakujeme, že ve skutečnosti s tím nemá bojeschopnost nic společného. Prostě v Moldávii je svérázné dvojvládí.Z jedné strany je tam vláda a parlament, který nezávisle na výsledcích voleb se nakonec stává hluboce „proevropský" (poslanci se svobodně a výhodně přemísťují z frakce do frakce a dnes tam za evropské hodnoty vystupují členové parlamentu, před třemi lety zvolení jako komunisté, sociální demokraté a liberálové). Parlament správně plní hlavní úkol „proevropskosti", vytvořený pro bývalé socialistické republiky — vést protiruskou politiku, nesrůstat s Ruskem ani ekonomikou ani kulturou, odhalovat a pronásledovat „agenty ruského vlivu". Nehledě na ekonomické a lidské ztráty.

Z druhé strany — všenárodně zvolený prezident Dodon, který vyhlásil kurz na obnovení normálních vztahů s Ruskem, na dialog s Podněstřím (pro mladší čtenáře:
To je takový Donbas, pouze moldavský, odpojený od mladé národní demokracie už začátkem 90. let, nikým neuznaný, ale obranyschopný a pro každý případ chráněný Operativní skupinou ruských vojsk, dříve známou jako 14. armáda). A hlavně — Dodon vyhlásil kurz na zachování státní suverenity Moldávie.

Mimochodem, současné události ukazují, že jde spíše ne o zachování, ale o obnovení suverenity.

Protože politická elita, otevřeně ignorující hlavu státu, nespadla z nebe. Vypěstovali ji takovou — za čtvrt století evropské demokracie se v republice prakticky vytvořila třída, privatizující politickou moc. A privatizující ji, obrazně řečeno, „za mezinárodní granty". Dostatečně dávno přemístila svou „ekonomickou vlast" na Západ, a proto podmíněnou „suverénní" politiku v zásadě není schopna provádět. Plnící funkce ne státní správy, ale spíše kolektivního příkazce, provádějícího linii vnější správy.

A proto tentýž Igor Nikolajevič Dodon může být upřímně „promoldavským" politikem — veškerá jeho úsilí budou efektivně blokována elitní třídou, zaujímající moc a znající své místo.

V každém případě to tak bude určitě pokračovat do referenda 24. září, na němž bude občanům země položena otázka o rozšíření pravomocí prezidenta, o nových volbách parlamentu a co je také důležité — o návratu předmětu Dějiny Moldávie do škol. Protože předcházející elity byly natolik evropsky orientovány, že v moldavských školách se vyučují Dějiny Rumunů.

Je třeba říci, že je to společná nemoc celé „postsocialistické Evropy". Prostě ne všude je vyjádřena stejně tragikomicky jako v Moldávii.

Teď pozorujeme známé oživení „v euroasijském směru": Bulharsko, Řecko, Srbsko vyjadřují přání připojit se k Tureckému proudu.

Ale snadno si můžeme vzpomenout na osud například Jižního proudu, který už začali rychle stavět v Bulharsku a potom, po bouřlivém vysvětlování hodnot ze strany „starších bratrů", tehdejší bulharský premiér informoval o zmrazování prací — do té doby, než Rusko splní požadavky Evropské komise.

Vtip je v tom, že podmínečně-samostatné země Východní Evropy nejen dluží Evropě peníze a jejich elity nejen tak uchovávají v USA kapitály, nemovitosti a děti. Tyto státy jsou ještě i prosáklé rozvětvenými houbovišti „občanských institucí", „nekomerčních organizací" a dalších odborných center, pro něž je provádění politiky evropských a amerických feudálů stejná práce jako pro někoho jiného řídit trolejbus nebo péct muffiny.

Jejich možnosti jsou takové, že dokonce i když se proti nim postaví osobně hlava státu — vzpomeňme na bitvu maďarského premiéra Orbana s dalekým americkým miliardářem Sorosem, tak se na nepokorného vrhnou nejen mnohatisícové demonstrace ve své zemi, ale i okřikování ze strany EU a USA.

… Mimochodem, jak ukazuje historie, situace se vždy může změnit.

A jestliže se Dodonovi koncem měsíce podaří překonat starostlivě vypěstovanou „síťovou elitu" cestou proslovu přes její hlavu k lidu, tak budeme možná mít možnost vidět jeden z prvních případů v historii obnovení skutečné státní suverenity v odděleně vzaté republice bývalého socialistického tábora.

V každém případě šance jsou.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce