Bývalý chorvatský ministr kultury Zlatko Hasanbegović je pro přejmenování ulice prvního československého prezidenta T. G. Masaryka v Záhřebu. Kontroverzní politik vyčítá Masarykovi, že byl tvrdým zastáncem společného státu Srbů a Chorvatů, proto nemá jeho jméno co dělat na mapě chorvatské metropole.

„To je historická diskuse. Je třeba, aby Masaryk jako velký český státník měl ulici v Praze, aby měl jako stoupenec srbsko-jugoslávských proudů ulici v Bělehradě, ale to neznamená, že by takovou ulici měl mít v Záhřebu," nechal se slyšet v médiích Hasanbegović, který patří mezi iniciátory nynějšího přejmenování náměstí maršála Tita v centru chorvatského hlavního města na náměstí Chorvatské republiky.

S názorem na agresivní rétoriku chorvatského exministra se podělil se Sputnikem Přemysl Votava, místopředseda Národních socialistů, strany hlásící se k masarykovským ideálům.

Sputnik: Bývalý chorvatský ministr kultury Zlatko Hasanbegović požaduje přejmenovat ulici prvního československého prezidenta T. G. Masaryka v Záhřebu. Masaryk byl příliš prosrbský. Co si o tom myslíte?

Přemysl Votava: Je to smutná zpráva ze země, se kterou nás spojuje letité přátelství. Chorvatsko to je oblíbené místo, kam přijíždí i statisíce českých turistů. T. G. Masaryk je pro nás Čechoslováky jak tvůrcem, tak i symbolem naší státnosti. Jeho politická činnost v exilu přinesla svobodu i samostatnost i dalším porobeným národům v monarchii Rakousko-Uhersku. Připomínám, že Chorvatsko bylo také součástí této monarchie.

T. G. Masaryk se svou exilovou činností významně podílel na vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Proto ulice v centru Záhřebu nesla jeho jméno již od roku 1930. Přečkalo mnohé politické zvraty. Dnešní snaha některých tamních politiků o překreslení historie je vizitkou vztahu Chorvatska k České republice.

A výtka, že byl příliš prosrbský, je jen důkazem neznalosti dějin. Se Srbskem nás v mnohém spojují společné dějiny tak, jako s dalšími slovanskými národy, včetně Chorvatska. Tisíce Čechů žije po staletí v Chorvatsku, tak jako v Srbsku. I to něco dokládá o naší společné cestě dějinami přátelství.

Je známo, že právě T. G. Masaryk byl velkým zastáncem družby s balkánskými Slovany. Také obchodní vztahy mezi Československem a Jugoslávií byly na vysoké úrovni. Proč někteří politici chtějí zapomenout na to dobré, co nám daly dějiny, a spekulují na extremistických tendencích?

Rakousko-Uherská monarchie byla často nazývána „žalářem národů." Těmi druhořadými občany, byly zejména národy slovanské. Snaha o jejich emancipaci nakonec vedla k rozpadu monarchie. Společný osud nás tedy v mnohém spojoval, což později vedlo i k velmi nadstandardním vztahům k národům Jugoslávie.

Jugoslávie nám často v nouzi podala ruku, nabídla pomoc, jak v době Mnichova, tak i později. Přátelství těchto národů se často rodila ve válečném období a nerespektovat tuto skutečnost, překreslovat dějiny je krokem zpět, je urážkou obětí těchto válek. Zejména té poslední.

Proč je dnes mimořádně módní radikální přehodnocení historie? V Polsku a na Ukrajině ničí památníky sovětské éry, nyní Chorvatsko chce přejmenovat ulici… Jak si to vysvětlujete?

Od konce druhé světové války uplynulo přes 70 let, umírají poslední hrdinové a pamětníci této války. Místo vděku, či poučení, jsme spíše svědky, jak se deformuje, dokonce znevažuje hrdinství těch milionů statečných, kteří položili životy za svobodu národů Evropy.

Jen v Československu je pochováno na 140 tisíc sovětských vojáků, deseti tisíce vojáků rumunské armády, ale i vojáků americké armády. Ke kultuře každého národa patří péče, jak o válečné hroby, tak i památníky obětí těchto válek.

Státem posvěcené barbarské ničení pomníků, či hrobů těchto hrdinů, je smutným obrazem dnešní doby. Děje se tak dnes na Ukrajině, ale i v Polsku. Také u nás nejsme zcela bez poskvrny. Mizí postupně památníky, jak obětí protinacistického odboje, tak i pomníky osvoboditelů Československa.

Tedy opět přepisujeme dějiny, opět kádrujeme hrdiny i oběti. Deformujeme především, ale sami sebe. Ztrácíme úctu těch druhých.