„Dravci se často nacházejí mimo dohled potenciálních obětí, napadají je nečekaně a dokonce i neúspěšné útoky nadlouho ovlivňují chování jejich neuskutečněného „obědu". Kukačky zneužívají těchto obav a ponechávají si právo smát se jako poslední v této válce mezi parazity a adoptivními rodiči mláďat", píše Nicholas Davies z Univerzity v Cambridgi (Velká Británie).

Davies a jeho kolega Jenny York při pozorování obyčejných britských kukaček zjistili, že kukačky "vynalezly" novou metodiku oklamání adoptivních rodičů svých mláďat, která je nutí zapomenout na to, že se v jejich hnízdě objevilo vejce „navíc".

Při procházce po lese si Davies a York všimli, že některé kukaččí samičky vydávaly velmi podivné zvuky, podobné suchému smíchu, před tím, než přilétly k hnízdu budoucích „rodičů" svých mláďat a kladly tam vajíčka. Když ornitologové nahráli a zanalyzovali tyto zvuky, všimli si, že byly dost podobné křiku jestřábů z rodu Accipiter.

To přivedlo vědce na myšlenku, že kukačky mohou prostě „provokovat" rákosníčky a další ptáky, v jejichž hnízdech obvykle parazitují, přinutit je věnovat pozornost neexistujícímu nebezpečí a opustit hnízdo v obavě o svůj život.

Prověřili, jestli je to skutečně tak, přehráváním zvukové nahrávky „křiku" kukaček a křiku skutečných sokolů v okolí hnízd rákosníčků a některých dalších ptáků, jako jsou sýkorky, u nichž kukačky neparazitují.

Tyto pokusy vedly k zajímavým výsledkům. Ukázalo se, že i rákosníčci i sýkorky přibližně stejně reagovali na falešný „křik" — přecházeli do „režimu poplachu", začínali se znepokojeně rozhlížet a dost často opouštěli hnízdo.

Je zajímavé, že síla této reakce se prakticky nelišila od toho, jak se chovali při přehrávání křiků skutečných dravých ptáků, což svědčí o tom, že považovali „křik" kukačky za skutečný znak nebezpečí.

Když vědci zjistili podobnou reakci ptáků, prověřili, jestli poplach ovlivní schopnost rákosníčků rozlišovat jejich vlastní a „cizí" vejce, které vědci položili do jejich hnízda. Ukázalo se, že klamavá taktika kukaček byla velmi efektivní — téměř dvojnásobně zvyšovala pravděpodobnost toho, že rákosníčci nezjistí podvrh a budou považovat vejce za vlastní.