Iniciativa Průmysl 4.0 , kterou v textu „Blamáž jménem Průmysl 4.0“ , publikovaném v MF DNES 24 8.17, kritizuje hlavní ekonom společnosti Cyrrus Lukáš Kovanda, je vedena zoufalou snahou státu udržet za každou cenu poptávku a tím ekonomický růst. Podobný cíl mají i jím kritizované dotace a investiční pobídky poskytované v rámci zmíněné iniciativy. Až potud lze s panem Kovandou souhlasit. Kovanda se však mýlí, když vidí řešení problému pouze v dalších inovacích vedoucích k růstu produktivity práce a považuje produktivitu svým způsobem za nejdůležitější ekonomický ukazatel.

Výroba bez spotřeby ztrácí smysl. Vysoká produktivita bez koupěschopné poptávky vede k hospodářské stagnaci, případně krizi, což je stávající problém vyspělých ekonomik s více méně saturovanou koupěschopnou poptávkou. Současná míra inovací a technologická struktura výrobních kapacit je postačující ke krytí stávající koupěschopné poptávky. Je to koupěschopná poptávka, která generuje příslušnou produktivitu, nikoliv naopak. Základní podmínkou pro implantaci inovací a růst produktivity tak zůstává koupěschopná poptávka. Investice do inovací a tím růstu produktivity se vyplatí jen je- li zajištěna koupěschopnou poptávkou. Pokud tomu tak není může podnikatele přivést k bankrotu.

Historické příklady, kterými Kovanda podporuje svůj názor, svědčí o povrchní znalosti historie. Růst produktivity ( nikoliv produktivita) byl samozřejmě v letech 1890 až 1913 vyšší nežli v letech 2005 až 2015. Přelom tisíciletí probíhal ve znamení do té doby neznámých vynálezů a technologií, které nesmírně zvyšovaly produktivitu. Byla to doba populačního boomu, který zajišťoval potřebnou poptávku . Od poloviny 19.století do vypuknutí první světové války nebyly neobvyklé rodiny o čtyřech až deseti dětech. Sériová tovární velkovýroba likvidovala poslední zbytky řemeslné malovýroby a zlevňovala většinu produktů, což mělo pozitivní vliv na růst koupěschopná poptávka.

Ani argument, že v Německu roste produktivita od roku 2005 18krát pomaleji, nežli v letech 1950 až 1975 neobstojí. Po druhé světové válce byla Evropa v troskách a Evropané hladoví a nazí. Poptávka byla přímo gigantická. V rámci Marshallova plánu začala do západní Evropy proudit ekonomická a finanční pomoc, a s ní i moderní technologie , které ve spojení s technologiemi vyvinutými válečným průmyslem nutně vedly k extrémnímu růstu produktivity. Poválečná rekonstrukce vedla k růstu produktivity i v bývalém SSSR a zemích, které byly součástí sovětského bloku, byť ne v takovém tempu jako na Západě , který se opíral o válkou nepoškozenou, naopak posílenou, americkou ekonomiku.

Když se vyčerpala poválečná poptávka, koupěschopná poptávka resp. trh byl saturován ,hledala se cesta jak poptávku, a na ní závislý„ sustained development“, udržet. Našly se dvě cesty. Tou první byly nové výrobní a spotřebitelské segmenty, především elektronika, tou druhou úvěr. Úvěr by nepochybně vedl ke krizi již mnohem dříve nežli v roce 2008, ale stal se zázrak, zhroutil se socialismus. Nejednou zde byl obrovský nenasycený trh, s více méně koupěschopnou poptávkou. Výroba nemusel zpomalit.

Čína, Rusko ,Turecko, které pan Kovanda zmiňuje ve snaze podpořit svou teorii nedostatečného růstu produktivity ve vyspělých zemích, jsou jiná pohádka. Především v Číně a Rusku byla produktivita a její růst v důsledku státní ekonomiky za Západem zaostávající. To se začalo po převratných politických změnách , které proběhly v poslední pětině 20.století rychle měnit především v Číně. Tyto země mají obrovský nesaturovaný trh s více méně koupěschopnou poptávkou. Protože historicky před nedávnem začínaly s nízkou produktivitou s nedostatečným růstem, jejich ukazatele jsou podstatně vyšší, neboť nezřídka implantují nejmodernější technologie.

Země s rozvinutou výrobní strukturou , jako Japonsko, Jižní Korea či Singapur, zmiňuje Kovanda jako příklad zemí, kde přes relativně vysoký stupeň robotizace ekonomiky je nízká nezaměstnanost. Je to možné proto,že v těchto zemích , právě díky vysokému rozvoji ekonomické struktury, najdou lidé práci spíše, nežli v Řecku či Španělsku. Podobně je tomu za současné konjunktury i v ČR. A jsme opět u dotací. Pokud dotace směřují do spotřeby( např.kotle) nebo neproduktivních projektů (např.cyklostezky) , či dokonce k omezení výroby ( např. dotace na omezení výroby mléka) a nikoliv do produktivních inovací, pak nevytváří výrobní či ekonomickou strukturu země se všemi výše zmíněnými důsledky, které z toho plynou.

Robotizace a další revoluční inovace , např. 3D technologie, přinesou výrazný růst produktivity , ale zároveň vyloučí z pracovního procesu spoustu lidí a to i vysoce kvalifikovaných , např. obráběče kovů na CNC strojích atd.. Za co budou tito lidé nakupovat produkty , které roboty vyrobí ? Dotace, resp.sociální dávky, jsou již dnes běžně praktikovaným nástrojem a využívají jich nemalé skupiny populace. Možná se brzy dočkáme daleko širšího uplatnění definice komunistické společnosti, totiž, každému podle potřeb, bez ohledu na zásluhy. Co bychom si jinak počali s růstem produktivity a z ní plynoucí nadvýrobou a nezaměstnaností?

autor je ekonom

Čtěte také: