Blízkovýchodní situace během 70. let 20. století byla velmi neklidná. K dramatickému obratu došlo nejprve v Egyptě. Po smrti Gamála Násira se dostal k moci Anvar Sadat, který vypověděl sovětské poradce, ale v žádném případě to neznamenalo konec dodávek sovětských zbraní do Egypta. Sadat se cítil ponížen drtivou porážkou v šestidenní válce uštědřenou Izraelci, a proto se chystal k dalšímu střetnutí.

Roku 1973 Egypťané Izrael přepadli, Izraelci sice nakonec zvítězili, ale za cenu velkých obětí. Sadat byl však realistický politik a pochopil, že uzavření míru s „nepřítelem“ přinese Blízkému východu stabilitu, proto dne 9. listopadu 1977 navrhl Menachenu Beginovi jednání o mírových podmínkách, které vyústilo v podepsání mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem. Ostatní arabské země ale považovaly postoj Egypta za zradu a z toho důvodu vyloučily Egypt z Ligy arabských států. Islámští fundamentalisté se snažili svrhnout sekulární režim v Egyptě a nakonec se jim podařilo Sadata roku 1981 zavraždit.

Výsledek Jomkipurské války zažehl občanskou válku v Libanonu. Začala ji Organizace pro osvobození Palestiny a rozšířila ji intervence do Sýrie, jejíž vládnoucí sekta Alavíjů se snažila odejmout Egyptu prvenství arabského světa. Vratká rovnováha libanonského státního zřízení vzala za své. Až dosud se držela díky smířlivému postoji Vysoké muslimské rady, která mluvila za všechny mohamedánské sekty včetně drůzů a kterou ovládali staří stoupenci sunitů. Ti byli sesazeni, když šíté vedeni íránským teroristou libanonského původu Moussou Sadrem prosadili vytvoření nové šítské Vysoké rady.

Šiíté uzavřeli zhoubné spojenectví s teroristy z OOP a všechny sekty křesťanské i muslimské si zorganizovaly soukromé armády. V následujících urputných, bojích v letech 1975-1976, kdy do nich sporadicky zasahovali Izraelci a Syřané, přišlo o život 40 000 lidí. Bejrůt, jako středisko obchodu, byl nenávratně zničen. Libanon přestal existoval jako nezávislý stát, starobylé křesťanské společenství ztratilo své výsadní postavení. Demokracie v Libanonu byla rozvrácena, roku 1982 byl Izrael vlivem nutných okolností přinucen provést totální invazi, která vedla k vyhnání OOP z Libanonu.

Mohamedánští fundemantalisté zaútočili posléze znovu na stabilitu Blízkého východu. Roku 1979 se při pokusu zlikvidovat saudskou rodinu zmocnili násilím svatyně v Mekce a teprve po týdnu tvrdých bojů byli vypuzeni z podzemního labyrintu chodeb. Avšak největšího triumfu dosáhli v letech 1978-1979, kdy se jim podařilo svrhnout perského šáha Muhammada Rezu Páhlavího z trůnu v Íránu a zavést tvrdý teokratický islámský režim, který trvá dodnes. Jedná se o jednu z nejtragičtějších a nejvíce šokujících událostí na Středním východě. Co vedlo k tak tragickému konci? Dlouhou dobu byl šáhův režim neobyčejně silný.

Američané a Britové ho ozbrojili jako stabilizující sílu Perského zálivu. Perský šáh byl sice tvrdý vládce, měl svou tajnou policii, která vyhledávala veškeré odpůrce své vlády, zavedl však stabilní monarchii, u které hledaly ochranu různé národnostní, náboženské a jazykové menšiny. Perský šáh zničil nakonec sám sebe z důvodu, že podlehl svodům sociálního inženýrství, chtěl vybudovat ve své zemi socialistický režim. Na trůn nastoupil po svém otci roku 1944. K jeho prvním činům patřilo rozdání korunních pozemků rolníkům, za nějakou dobu si svůj čin rozmyslel a rozhodl se, že zmodernizuje Írán ještě za svého života. První plánování zavedl již koncem 40. let.

První sedmiletka zahrnovala vysoké investice v hodnotě 58 milionů dolarů v zemědělství, prvovýrobě, stavbě silnic a cementáren. V druhém sedmiletém plánu byly vynaloženy obrovské výdaje na silnice, železnice a vodní přehrady na výrobu elektřiny a zavlažování na jednu miliardu dolarů. Během své vlády Šáh vynaložil miliardy dolarů na stavbu silnic, přístavů, letišť, přehrad, hutí, obytných domů, dále na rozvoj ocelářského a petrochemického průmyslu. Takže šáh přes svou liberální politiku k etnickým a náboženským menšinám, prováděl na druhé straně radikální totalitní politiku.

Kolektivizace a plánování se bez teroru provádět nedá a situace na konci 70. let i pod vlivem podepsání mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem vyhrotila. Šáh pozdě zjistil, že ho roku 1978 jeho spojenec americký prezident Jimmy Carter zradil. A šáh se nehodlal bránit a bojovat. Šáh s Carterem vydali Írán a jeho obyvatelstvo, zejména jeho bezbranné etnické a náboženské menšiny islámskému duchovenstvu. Poté, co se ajatoláh Rúholláh Chomejní koncem roku 1978 vrátil do Íránu, zavedl krutý a bestiální teror, který jménem vyhlášené islámské republiky z února 1979, pronásledoval všechny lidi, které považoval za málo loajální sobě samému.

Ajatoláh Chomejní během dvou let své vlády nechal zavraždit na 8000 osob, které usvědčil z  „nepřátelství k Alláhovi“. Chomejní obrátil svou nenávist nejprve proti představitelům šáhova bývalého režimu a popravil 23 generálů, 400 dalších vojenských a policejních důstojníků a 800 civilistů, posléze usmrtil 700 nekonformních ajatoláhů, dále stovky vlastních liberálních nenáboženských spojenců na levici i na pravici.

Potom jeho režim nastartoval pronásledování představitelů náboženských a etnických menšin. Docházelo k masovým vraždám Kurdů, Turkmenů, Židů, křesťanů, Šajchiů, Sabijců, i ortodoxních sunitů a bahájistů. Chomejní ničil kostely, synagogy, znesvěcoval a pustošil svatyně. Jeho justiční vraždy měly široký záběr a rozsah, na jedné straně nechal zlikvidovat stodvouletého kurdského básníka Allameha Vahidiho, na druhé straně nechal postavit před islámský náboženský soud devítiletou dívku obžalované z „útoku na revolučního gardistu“.

Svými útoky proti íránským sunitům vyprovokoval válku s Irákem, která trvala 8 let (1980-1988). Revoluční běsnění postihlo i zaměstnance amerického velvyslanectví v Teheránu, které nakonec Chomejní propustil za vysoké výkupné po řadě měsíců. Financoval i teroristické skupiny jako Organizace pro osvobození Palestiny a tím se přidal na stranu mezinárodního terorismu. Vzestup islámu a běsnění íránských revolučních gard zažehlo občanskou válku v Afghánistánu, v níž na jedné straně bojovali Sověti proti afghánských mudžáhedinům podporovanými Spojenými státy. Válka nakonec skončila prohrou SSSR a jeho stažením z Afghánistánu.

Nabízí se otázka, co vedlo představitele EU a bývalého amerického prezidenta Baracka Husseina Obamu, aby uzavřeli smlouvu s Íránem, kterému vládne tak krutý a bezcitný režim, jenž vyhrožuje Izraelcům nukleárním holocaustem? Proč západní mocnosti opět zradily jediný demokratický stát na Blízkém východě a zachovaly se stejně jako během 30. let minulého století , kdy předhodily bezbranné Československo Hitlerovi jako snadnou kořist na talíři? Je smutné, že zvítězil chamberlainovský appeasementový duch ustupování muslimskému fanatismu a terorismu, který má na svědomí tisíce životů v Evropě, USA, Izraeli a po celém světě.  

Čtěte také: