Projevuje se to například ve zdrobnělinách: místečko, klídek – Poláci se spokojí slovy miejsce, spokój. V tom se polština shoduje spíš s ruštinou, která zdrobnělinami někdy dokonce vyjadřuje negativní významy – této zvláštnosti věnoval pozornost Solženicyn ve svém encyklopedickém díle o sovětských koncentračních táborech; slova, jako mamočka, načalniček, kirpičiki nevěstila nic dobrého. Polský autor, kterému právě odlišnost české povahy svým způsobem imponuje, vysvětluje tento způsob důvěrného osvojování každodenních světských věcí tím, že žijeme jen v tomto přechodném, pozemském světě. Poláci naproti tomu věří v posmrtný život; jejich katolická víra, smysl pro transcendeci, je povznáší nad materiální svět, žijí ve dvou rovinách, jsou duchovně bohatší. Budiž.

Dovolím si však jít dál, a ptám se – jsou Češi v něčem pozadu? Neztrácíme svoji přízemností něco z velkého tajemství víry, neodcizujeme se iracionalitě záhrobního světa? Jak jsme přišli k naší lhostejnosti, k naší nevíře? Proč jsme na prvním místě v počtu pohřbů žehem? Proč jsou nám exaltované formy náboženské víry cizí? (Zčásti to vysvětluje i obavy naší veřejnosti k islámu, který neuznává hranici mezi životem soukromým a veřejným, náboženstvím a občanstvím.) Proč se u nás kult ostatků (kapka krve svatého Jana Pavla II. ve zlaté nádobce) nesetkává – až na hrstku věrných – s pozitivním ohlasem a proč naše veřejnost nad zasvěcenými výklady o tom, jak vatikánská komise prověřuje pravost zázraků, krčí rameny a raději se k tomu nevyjadřuje? Proč dáváme přednost Havlíčkovým a Masarykovým střízlivým názorům na náboženství před vášnivými projevy Durychova, Demlova nebo Zahradníčkova fanatismu? Vysvětlit české radikální zesvětštění a zpozemštění je námět na obsáhlou knihu. Zde jde jen o krátké polední rozjímání, proto se spokojme aforistickými poznámkami a náznaky.

Český národ v průběhu dějin prodělal tolik katastrofálních převratů, získal tolik krutých zkušeností, že se mu v tom málokterý evropský národ vyrovná. Rakouského dvorního dramatika Franze Grillparzera fascinoval český středověk a udivovalo ho, že se naši kronikáři vystříhali přehánění. Někteří švédští autoři, jejichž země se dvakrát vyhnula válce a neprožila žádnou okupaci, sledují české dějiny s údivem – ta jejich moderní historie jim připadá téměř fádní, nedramatická. Jedné spisovatelce se líbí, že cyklické zvraty u nás připadají na roky s osmičkou na konci, jen se na nás mračí, že jsme se po válce k našim Němcům zachovali nefér – vždyť je to vzdělaný národ, za války se s nimi dobře obchodovalo!

Převraty u nás byly od počátku spojovány s náboženskými spory, které, jak známo, nesnášejí kompromisy – když jde o absolutno, všechny ohledy jdou stranou. Až na to, že se absolutnem tak často argumentovalo ve prospěch zájmů až běda pozemských. První hlasatelé křesťanské víry, solunští bratři, nemohli dokončit svoji misi – vyhnali je, poplivali, odvedli v řetězech, biskupa Metoděje věznili v jámě, jejich spisy psané řečí srozumitelnou našim předkům ničili, pálili. Husité vystoupili proti neřádům v církvi, proti svatokupectví, kupčení a porušování evangelia papeži a preláty – za to si Češi vysloužili první křižácké výpravy v Evropě. Podivné privilegium! Nenávist katolické církve k českým rebelům a kacířům, k víře kališníků, k jejich lpění na řeči a vzdělání vyvrcholila v bitvě na Bílé hoře.

Existence národa podmíněná českou vírou se octla v smrtelném nebezpečí. Kdo dnes může obsáhnout hrůzu zkoušky, kterou prošel národ zbavený svého přesvědčení, svých kněží a knih, své šlechty a zámožných měšťanských vrstev? Kdo postihne, co se dálo někde v hlubinách národního vědomí a svědomí? Kdo vyloží, jak se mohli lidé vzdělaní i nevolníci zbavení všech práv vyrovnat s tak hrubým zneužíváním slova božího v zájmu cizích zájmů? Skutečnost, že český národ přestál nejtěžší zkoušky a že na začátku 20. století dovršil kulturní obrození obnovou státní samostatnosti, vůbec nebylo ničím samozřejmým. Co se odehrálo potom, tuto skutečnost jen potvrzuje.

Připomeňme hlavní události: Mnichovský diktát, synonymum proradnosti a zrady; okupace hrozící vyhnáním Čechů z germánského prostoru (slovanský trn musí být vytržen z boku německého těla!); poválečná sovětizace země potvrzená po porážce Pražského jara „bratrskou pomocí“; sametová revoluce a její pozitivní i negativní důsledky. Všechny tyto kapitoly svědčí o tom, že Češi, Moravané a Slezané jsou přetížení dějinami: každé generaci bylo dopřáno prožít několik radikálních převratů. Není divu, že se náš člověk stal skeptický vůči věčným, absolutním, transcendentním ideálům. Nemá rád Velká Ideologická Řešení a pomalu mu dochází, že i Svobodná Ruka Trhu je jen produktem továrny na absolutno. Zmoudřel, zestárnul. Nechce nikomu sednout na lep.

Katolická církev se zatím pohádkově obohacuje, věřící politici a právníci s odřenýma ušima schválili její majetková práva z dob, kdy národu právě z její strany hrozila záhuba. Podnikavá církev, jejíž duchovní se podle Komenského stávají důchodními, bude se zdvojeným nadšením následovat příklad Polska, aby se už zase našemu zpozdilému národu vrátila milost být podílníkem vyššího, posmrtného světa.

Moc se to zatím nedaří – pan Mariusz to postřehl. Sigmund Freud považoval náboženskou víru za iluzi, která lidem pomáhá zvládat klopotné trmácení pozemským světem, údolím slz. Až se lidem bude dařit lépe, iluze bude slábnout. Prý. Ať již to dopadne jakkoli, skeptik má nad idealistou převahu, nepropadá fanatismu, drží se skutečnosti, jeho svědomí se řídí rozumovým poznáním, ne předsudky. Když vidí člověka, který se klaní pozlaceným ostatkům, černému meteoritu nebo zlatému teleti peněz (to je také, pane Halíku, příznak sublimovaného náboženského pudu), myslí si své. A je trochu nesvůj, když vidí, že stát, jehož prezidentem se nemůže stát člověk bez vyznání, se považuje za ideální ztělesnění demokracie. Věřící je mezi rovnými rovnější. Nepřipadají vám některé formy americké patriotické politiky poněkud dětinské, nedospělé?

Pan Mariusz je vůči českým bezvěrcům dostatečně tolerantní, než aby na ně vytasil Dostojevského slogan: „Není-li boha, je vše dovoleno.“ Neznám srovnávací statistiky české a polské zločinnosti, ale nepředpokládám, že bychom byli na tom hůř než severní sousedé. Odpověď na tuto otázku nám nedají teologové ani policisté, ideologové ani právníci. Najdeme ji u fyziologů, kteří vznik citových, sociálních a morálních pravidel nespojují s nadpřirozenými silami, ale s milióny let trvající evolucí člověka. Kulturní ctnosti nepotřebují nadpřirozený výklad. Nikde není potvrzeno, že by byl člověk věřící ctnostnější než bezvěrec. Zejména když ten první vidí v bohu především trestajícího strážce.