Ministr Pelikán se kromě jiného hájil také tím, že poukázal na několik dřívějších faux pas, kdy se politické strany chovaly mnohem hůř tím, že se dopouštěli nesrovnatelně závažnějších výroků, jako např., že jistý představitel ODS se o razii na Úřadu vlády v r. 2013 o policii vyjádřil jako o partě policejních plukovníků, předseda TOP 09 Kalousek v kauze stíhání své stranické kolegyně Parkanové volal vyšetřovali s cílem zastavit její další stíhání apod.
Je ubohé když se z vysloveného názoru nebo domněnky vyvolává situace, jako by došlo k bůhví jakému závažnému prohřešku, který by měl být důvodem k odvolání ministra R. Pelikána. Vezmeme-li totiž jako protiklad např. jednání ministra kultury D. Hermana, který vůči prezidentovi vyvolal provokativní kauzu se svým falešným strýcem a obvinil prezidenta Zemana ze msty, jeho kontroverzní, svévolné, Českou republiku vážně poškozující činnost a nežádoucí kontakty v oblasti mezinárodních styků, resp. jeho velmi blízké a přátelské kontakty se sudetoněmeckým landsmančaftem (to se týká rovněž jeho stranického kolegy, šéfa KDU-ČSL Bělobrádka), což lze považovat za nejen mnohem závažnější morální, resp. politické prohřešky, které jsou většinou občanů považovány za vlastizradu. Přesto se nenašel nikdo z „uvědomělých“ politiků ODS či TOP 09 s požadavkem na jeho (jejich) odvolání. Co horší, ani sám premiér Sobotka neshledal v jednání pana ministra Hermana nic, co by mohlo být důvodem k jeho odvolání, ba dokonce ani ne k veřejné kritice či odsouzení jeho nekorektního jednání. Jak by také mohl, vždyť šlo o důležitého člena koaličního partnera (potažmo se to týká i vicepremiéra pana Bělobrádka). Horlivost pánů Bendy a Farského lze tedy považovat za silné plácnutí do vody. Je ale zřejmé, že jejich návrh měl svůj konkrétní význam a cíl v rámci stávající předvolební atmosféry.
Pokud jde ještě o stanovisko ministra Pelikána k jeho obhajobě ve věci vyslovení názoru na načasované žádosti policie o vydání Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání, lze jeho vyřčený názor považovat z hlediska jeho funkce ministra spravedlnosti za věcný, oprávněný a legitimní, současně z hlediska své stranické příslušnosti za pochopitelnou obhajobu svých stranických kolegů. Poněkud problematické a mnou nesouhlasné se jeví jeho konstatování, že cituji „Já mám plnou důvěru v právní stát“! Tímto výrokem se tzv. „střelil do vlastní nohy“, neboť on, jako ministr spravedlnosti by měl především vidět a vědět, že naše republika se nachází v situaci, ve které principy spravedlnosti, dodržování zákonnosti a ústavnosti mají hrubé právní nedostatky a proto není a ani nemůže být právním státem ani náhodou. Také toto konstatování je však jen věcí (mého) osobního názoru i když není pochyb, že se ním ztotožní a bude souhlasit velká většina občanů ČR.