Americký prezident Donald Trump před časem podepsal nové sankce proti Rusku, Íránu a Severní Koreji. Tato legislativa byla v Kongresu tak podporována, že by prezident Trump nebyl schopen tento zákon vetovat.

Dokonce i protiintervencionální havajská zástupkyně Tulsi Gabbardová hlasovala ve prospěch návrhu zákona a opětovně dokázala, že republikáni a demokraté vždy naleznou společnou řeč, pokud jde o bití na válečné bubny proti suverénním zemím, které neučinily téměř žádné neodůvodněné nepřátelské akce proti Spojeným státům.

Ale jedná se jen o sankce, ne o akt války, že? Není nic špatného na tom, ekonomicky šikanovat další země, aby se podřídily současnému globálnímu pořádku, že?

Ne tak docela.

Sankce jsou vždy předehrou války. Ačkoli to ví jen málokdo, japonský útok na Pearl Harbor v roce 1941 byl pravděpodobně reakcí na pokus Ameriky zmrzačit japonskou prosperující ekonomiku prostřednictvím embarg a zmrazení aktiv, ukončením japonských obchodních vztahů se Spojenými státy a vyvoláním zoufalství, které vedlo Japonce k jejich útoku.

V srpnu 1990 zahájily USA sankční režim proti Saddámu Husajnovi v Iráku. V roce 1991 Spojené státy Irák napadly a úplně zdecimovaly jejich ozbrojené síly a také se přímo zaměřily na civilní infrastrukturu. Po této devastaci USA jako další trest rozšířily tyto ekonomické sankce na Irák. OSN odhaduje, že tyto sankce vedly k úmrtí 1,7 miliónu iráckých civilistů, včetně 500 000 až 600 000 dětí.

Když ministryně zahraničí Billa Clintona Madeleine Albrightová zpochybňovala tyto statistiky, poté naznačila, že tato cena „za to stála“.

Tyto sankce skončily až poté, co USA Irák opět napadly v roce 2003 (a celý mezinárodní sankční režim byl zrušen až v prosinci 2010).

Libye také čelila americkým sankcím, které začaly v 90. letech, a všichni víme, jak skončil tento příběh.

V květnu 2004 USA uvalily ekonomické sankce na Sýrii, údajně kvůli podpoře Sýrie proti terorismu a „neschopnosti zastavit vstup militantů do Iráku“ – do země, kterou USA nejprve destabilizovaly. Tyto sankce byly ve skutečnosti reakcí na rostoucí vztah Sýrie a Íránu, neboť obě země údajně souhlasily ve stejném roce se smlouvou o vzájemné obraně.

Sýrie byla cílem operace změny režimu od roku 2006 a USA otevřeně bombardují syrské území pod Barackem Obamou i Donaldem Trumpem. USA bombardovaly v uplynulém roce syrskou vládu několikrát. Pokud by nedošlo k zásahu Ruska, USA by s největší pravděpodobností svrhly syrskou vládu silou, ještě předtím, než by Trump nastoupil do úřadu.

Írán již dávno bojuje se sankcemi, přičemž proti-íránský režim sankcí slouží jako kouřová clona pro změnu režimu stejným způsobem, jaký byl v minulosti použit v Libyi, Sýrii a Iráku.

V případě Íránu je základní motivace zcela jasná: obnovené kolo sankcí má za cíl podkopat jadernou dohodu z roku 2015, známou také jako společný komplexní akční plán (Joint Comprehensive Plan of Action JCPOA). I když Trumpova administrativa si je vědoma toho, že Írán je v plném souladu s dohodou JCPOA, Trump si udělal vlastní oficiální politiku, která tuto dohodu úmyslně erodovala.

Proč by to udělal?

Jak je vysvětleno v knize Which Path to Persia? Možnosti nové americké strategie vůči Íránu, napsané ex-analytikem CIA, který propagoval invazi do Iráku v roce 2003:

„Pro ty, kteří upřednostňují změnu režimu nebo vojenský útok na Írán (ať už provedený Spojenými státy, nebo Izraelem), existuje silná argumentace, že je třeba nejprve využít tuto možnost. K podněcování ke změně režimu v Íránu by velmi napomohlo přesvědčit íránský lid, že jeho vláda je tak ideologicky zaslepená, že odmítá udělat to, co je pro lid nejlepší, a místo toho se drží politiky, která může jen zničit zemi. Ideální scénář v tomto případě by byl, že by Spojené státy a mezinárodní společenství představily balíček pozitivních podnětů tak lákavých, že íránští občané by tuto dohodu podpořili, jen aby ji režim odmítl. Ve stejném duchu, každá vojenská operace proti Íránu by byla pravděpodobně velmi nepopulární po celém světě a bude vyžadovat náležitý mezinárodní kontext – a to jak pro zajištění logistické podpory, kterou bude tato operace vyžadovat, tak pro minimalizaci odvety. Nejlepší způsob, jak minimalizovat mezinárodní opovržení a maximalizovat podporu (ať už neochotnou nebo skrytou), je zasáhnout pouze tehdy, když existuje všeobecné přesvědčení, že Íránci dostali, ale odmítli skvělou nabídku – nabídku tak dobrou, že by ji odmítl pouze režim, který chce získat jaderné zbraně k nekalým účelům.“

Toto paradigma skvěle vysvětluje, proč jestřábí členové Trumpova týmu zcela oponují tomu, aby Trump jednostranně zmařil dohodu JCPOA: Tito představitelé nechtějí, aby byla vina na USA, neboť by to vyvolalo nové napětí v rámci mezinárodního společenství a přímo to ovlivnilo americký dolar.

Za předpokladu, že vláda Spojených států bude i nadále podkopávat Írán sankcemi, které se zaměřují na Íránský revoluční gardový sbor (IRGC) – což je velmi silná entita v Íránu – USA mohou nakonec přinutit Írán, aby i tak od dohody odstoupil. V tomto scénáři by USA měly výsledek, který si dlouho přály.

Severní Korea je také pod palbu Amerikou řízeného sankčního režimu po celá léta, stejně jako americká armáda nyní létá se svými bombardéry  ve vzdušném prostoru země, která musí reagovat přívětivě.

Přichází jediná otázka: koho Trump nastaví na americkou válečnou stezku jako první: Írán nebo Severní Koreu?

Trump údajně připravuje půdu pro konfrontaci s Íránem na říjen s tím, že nalezení nové strategie k démonizaci Íránu by mělo přivést sankční režim až k válce, kterou si přeje, předtím, než bude muset potvrdit íránské dodržení 90denní periody. Tato strategie znamená, že Trump musí zaúkolovat svůj tým, aby zřídil inspekci na místě íránských zařízení v naději, že najde něco, jak Írán nesplňuje dohodu JCPOA.

Mezitím Amerika pokračuje v jednostranné politice šikanování nepoddajných států a dále se odděluje od tradičních spojenců po druhé světové válce. Například, Německo považuje sankce, které se zaměřují na Rusko jako nepříznivé, neboť tyto sankce poškozují vlastní ekonomické zájmy Německa.

Nemluvě o tom, že americké sankce vedou tyto vzdorovité země do otevřené náruče jednoho k druhému. Írán a Rusko v  podepsali dohodu o objemu 2,5 miliard dolarů, čímž ukázali Donaldu Trumpovi vztyčený politický prostředníček.

Pokud USA budou i nadále využívat svou globální moc nad finančními trhy jako nástroj k oslabení ostatních zemí, tyto země nebudou mít jinou možnost, než se zbavit dolaru a hledat alternativní měny, které by umožnily dokončit transakce. Není divu, že Rusko právě odpovědělo, že se bude snažit ukončit svou závislost na americkém dolaru.

Nenechte se mýlit: USA jsou na křižovatce svého umírajícího postavení jako globální supermoc. Aby USA zůstaly nad vodou, mají jen jednu skutečnou alternativu – pokračovat ve své válečné stezce kterou nastavily a postavit se proti zemím, které se snaží postavit na nohy v post-americkém mezinárodním pořádku.

Nově podepsaný režim sankcí je jen začátek a bude to ještě těžká cesta. Chladnější hlavy mohou nakonec převládat, vzhledem k tomu, jakým způsobem mají tyto sankce již opačný účinek.

Bude téměř nemožné v této fázi prodat tyto války americké veřejnosti a mezinárodnímu společenství vzhledem k důkazům, které ukazují, že USA jednají ukvapeně a mino řád se zbytkem světa. Pokud však Spojené státy mohou vyprovokovat Írán nebo Severní Koreu tak, že udělají jako první něco politováníhodného, USA se mohou konečně odměnit odůvodněním jít do války, kterou tak zoufale potřebují.

A až k tomu dojde, všechny sázky budou mimo stůl.

(Theantimedia/ svobodnenoviny.eu Ilustrační obrázek Foto: Infowars.com)