1/ Vertikálně vzlétající „bezletištní“ nafukovací obojživelník Bartini VVA 14
V SSSR působil jako letecký konstruktér, později málem podlehl stalinským čistkám. Měl však štěstí, byl internován na břehu říčky Jauzy v tzv. tupolevské „šarašce“, tajné Ústřední konstrukční kanceláři NKVD číslo 29. Propuštěn byl po válce a rehabilitován roku 1956. Za dobu své činnosti navrhl řadu neotřelých koncepčních řešení problémů, s nimiž se dobové letectví potýkalo. Projektoval dopravní, transportní i vojenská letadla, ať už šlo o hydroplány či tzv. ekranoplány.
Na počátku 70. let, ke konci kariéry, projektuje Bartini torpéda nesoucí stroj. Šlo o vojenskou zakázku letadla, majícího vyhledávat nepřátelské ponorky. Další vývoj zastavila až smrt konstruktéra v roce 1974. Jeho projekty si mezi sebe rozdělily konstrukční kanceláře, jak už to v životě bývá.
Nápady vizionáře Bartiniho se proto uplatnily v konstrukcích letadel typu Antonov, Tupolev, Berijev. Vertikálně vzlétající stíhač se v sovětské armádě objevil až díky OKB Jakovleva v zastoupení typu Jak-38 nebo Jak-141. VVA 14 vzlétal a přistával přece jen klasicky. Dodnes se mnozí obyvatelé Taganrogu mohou upamatovat na podivné letadlo, které bylo nad jejich městem kdysi zkoušeno.
2/ Z titanu vyrobená rekordně rychlá atomová ponorka K-222 (K-162)
V roce 1969 už byl podvodní aparát v provozu: při váze 6 000 tun byla ponorka schopna vyvinout neuvěřitelných 44,7 uzlu, čili „létala“ oceánem rychlostí přes 80 km/h (dodnes rekordní rychlost). Byla fakticky rychlejší než všechna dobová torpéda, jimž by dokázala bezpečně uniknout. Představovala extrémně drahý projekt, proto byla neoficiálně nazývána „Zlatou rybkou“. Byla vyzbrojena desítkou křídlatých raket konstrukce Vladimíra Čeloměje P 70 „Ametist”. Ametisty bylo lze odpálit z pozice při plném ponoření, což bylo na svou dobu samo o sobě unikátní.
Svým zaobleným designem inspirovala pozdější projekty ponorek Sovětského svazu a Ruska. Plavidlo bylo celé postaveno z titanu svařeného v ochranné atmosféře argonu. Při rychlostech nad 35 uzlů námořníci slýchávali hluk, vyvolávaný silným hydrodynamickým proudem, resp. vodní turbulencí při obtékání ponorky. Z logických důvodů se nesahalo po krajní rychlosti. K-222 se potápěla do čtyřsetmetrové hloubky.
Plavidlo bylo postaveno s ohledem na ergonomiku užívání, disponovalo i saunou a titanovými záchody! Při rychlostech kolem 80 km/h se ve vodním prostředí ponorka chovala podobně jako letadlo za letu, na což se musel brát zřetel při jejím řízení.
3/ Tupolev Tu-155 létající na kryogenní palivo – úspěch ruské aviatiky
Letadlo OKB Tupoleva TU-155 vzniklo z modifikace TU-154 B. Vývoj „Tůčka“ na plyn umožnilo zejména nalezení perspektivního způsobu, jak vyrobit kapalný vodík. Východiskem se stala fotoelektrolýza vody, která učinila projekt jednak ekonomickým, zároveň se z cyklu výroby vodíku vyloučila fosilní paliva. Proces zaručoval ekologickou čistotu. Od věci není ani fakt, že Rusko disponuje větší zásobou plynu než ropy. Vodíková energetika se jevila jako významná alternativa k tehdejšímu stavu.
Tu-155 bylo poprvé testováno v dubnu roku 1988. Letoun se experimentálně využíval hlavně do rozpadu SSSR v roce 1991. Bylo na něm dosáhnuto 14 světových rekordů. Letadlo zvládlo i mezinárodní přelet Moskva – Bratislava – Nice – Moskva – Hannover, to znamená, že stroj bylo možné provozovat z běžných letišť. Tupolev se divákům připomněl na výstavě MAKS 2015.
4/ Torpédo „Škval“ poráží zákony hydrodynamiky, využívaje k tomu principu kavitace
V SSSR studovali princip kavitace už ve 30. letech. Vědci se primárně snažili o zlepšení konstrukce listů lodních šroubů. Strategicky bylo důležité snížit jejich hlučnost. Výsledky studií posloužily Torpédu „Škval“. Tato „podvodní raketa“ je v přední části vybavena speciálním kavitátorem.
Kavitátor představuje jediné místo, kde dochází ke kontaktu torpéda s vodou. Třecí plocha je tak minimální. Zrodilo se bezprecedentně rychlé 2 700 kg vážící osmimetrové torpédo, které mohlo nést buď konvenční, nebo jadernou nálož. Námořnictvo Ruska (VMF) nasadilo „Škval“ do regulérní výzbroje v roce 1977. Akční rádius torpéda činí deset kilometrů. Kavitátory jsou od té doby vybaveny některé balistické rakety vystřelované z ruských ponorek.
5/ Těžký Ekranoplán KM: stometrové pětisettunové monstrum nad vlnami Kaspického moře
Ekranoplán A-90 Orljonok |
Cože je to onen přízemní efekt (“ekran”)? Možná jste se jako děti bavili tím, že jste foukli pod list papíru spočívající na hladkém stole. Pokud byl váš pokus úspěšný, papír se nadnesl a klouzavým pohybem povrch stolu hravě přeletěl. Efektu využil Aleksejev; své první ekranoplány testoval v Čkalovsku poblíž Nižního Novgorodu, výrobcem byl závod „Volga“. Některé modifikace byly vybaveny protilodními reaktivními střelami, viz raketový koráb-ekranoplán „Luň“. Nebo odkazujeme na práci Borise Jurjeva a jeho práci z roku 1923: „Vliv povrchu země na vztlak křídla“. Dodáme, že konstrukce některých ekranoplánů umožňuje nejen glisádu nad povrchem moře, ale i let na způsob letadla. Těmto ekranoplánům se říká „ekranolety“. V současném Rusku se vyvíjejí ekranoplány pro komerční využití a jedná se o nízkokapacitní stroje.
6/ Vojevoda R-36M2 „Vojevoda“ (SS – 18 „Satan“) – mezikontinentální apokalyptický posel zkázy konstruktéra Michaila Jangela
Start "Vojevody" |
Dvousettunová machina váží tolik, kolik americká socha svobody. Je to zbraň „zúčtování“, jež byla vyvíjena a vzata do výzbroje armády v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století v odpověď na dislokaci Západem raket Titan 2, Minuteman 3 či Polaris. Politikus.ru, stejně jako noviny „Vzgljad“ tvrdí, že pokud by se provedl útok na nepřítele hromadnou salvou jediné divize těchto raket „Vojevoda“, celkový destruktivní účinek by předčil apokalypsu z Hirošimy přibližně 13 000krát. To znamená, že úspěšná ostrá střelba 8 -10 raketami „Vojevoda“ vyřadí 80 % průmyslu USA. Jediná raketa je v zásadě schopna vymazat 3 americké státy o rozloze Marylandu, Rhode Islandu nebo Vermontu. Je schopna ničit i dobře opevněná operační centra nepřátelských armád hluboko pod zemí.
Rozhodnutí o vývoji padlo na zasedání Rady ministrů SSSR roku 1962, v té době Sovětský svaz šestinásobně zaostával za USA v počtu balistických raket. Disponoval 17krát menším počtem nukleárních hlavic. Unikátnost rakety „Vojevoda“ tkví ve faktu, že je natankována agresivním kapalným palivem, a přesto je její čas operační služby počítán na celá desetiletí!
„Vojevoda“ je schopen startu i za situace propuknuvšího jaderného konfliktu, autonomní systémy mají vysoký práh tolerance k (neutronovému) záření. TV Zvezda informuje, že Rusko je vybaveno 74 takovými raketami, jiné zdroje uvádějí 46 střel – takový má být stav k roku 2016. Rakety „Vojevodova“, které byly vyřazeny z aktivní služby, prošly konverzí pro civilní účely: upravené raketové nosiče vynáší na orbitu komerční satelity a jsou známy pod označením „Dněpr“. V souvislosti se zostřující se situací ve světě, ruská armáda hodlá v roce 2018 začít nahrazovat „Vojevodu“ nástupnickou raketu se zdokonalenými charakteristikami.
Kalibry jsou vybaveny umělou inteligencí. Dokážou kopírovat terén, komunikovat mezi sebou navzájem a střídat se ve vedení celé skupiny vypálených střel proti nepříteli. Přitom výška jejich letu je až o deset metrů níže než hladina, v níž létají americké Tomahawky. To činí z Kalibrů jen velmi těžko zachytitelné cíle nepřátelskými radarovými stanicemi. Vysoce přesné Kalibry lze odpalovat i z menších lodí, přesto s přesností snajpra na vzdálenost až 3 000 kilometrů.
Jenom z Kaspického moře jsou Rusové schopni ostřelovat objekty v Asii, severní Africe i Evropě. Kalibry lze vystřelovat z kontejnerů nákladních vlaků, z palub nákladních lodí… Po introdukci raket Kalibr začalo být více jasné v praxi, co znamená plán Kremlu, reagovat na americké zbrojení „asymetricky“. Není důležité mít více zbraní, než kolik mají Američané. Pro současnou Ruskou federaci je klíčovým slovem „high-tech“: preciznost, účinnost, efektivita při rozumných investicích do vojensko-průmyslového komplexu.
Další typ Kalibru |