(19. srpna 2010) Moje osobní přesvědčení, že kapitalismus je zralý na systémovou změnu, nevychází jen z toho, že kapitalismus „jenom“ porušuje principy trvale udržitelného života, že je principiálně nerovnovážný, že závisí existenciálně na růstu „dluhu všeho druhu“, že závisí na růstu Růstu, jak říká Bělohradský i jiní…
To jistě…
Kapitalistický zisk je v rámci kapitalistické legitimity určen k čisté akumulaci, k rozšiřujícím se investicím. A teprve jako „vedlejší produkt“ má kapitalistovi přinášet TAKÉ zbytkový (i když třebas i velmi slušný) osobní blahobyt.
Ne aby to bylo právě naopak…
A právě proto zisk a kapitál ztrácejí svou systémovou legitimitu natolik, nakolik kategorie kapitalistického zisku, systémově určená k akumulaci, není k této akumulaci dominantně užívána. A proto i sám kapitalismus, který je právě výrazem dominantní historické role jak (kapitalistického) zisku jako formy přebytku, tak kapitálu jako mechanismu prvotního rozdělování a zhodnocování, je legitimním společenským řádem natolik čistý přebytek v kapitalismu dominující – tedy čistý zisk – slouží akumulaci dostatečně, řádně, zkrátka „nadkriticky“…
Tedy pokud slouží k rozšiřování kapacit. Ne k modernizační obnově – obnovu na vyšší technické úrovni má v podstatě na starosti amortizační část hrubé ziskové marže nad přímými náklady – když se nahrazuje dosluhující kapacita, tak se tak děje beztak něčím modernějším. Kdo ví, jestli to původní by vůbec ještě bylo na trhu…
A proto, že existují i možnosti globálního využití kapitálu, stává se nakonec pozice kapitálu, který „zůstal doma“, konkurenčně neřešitelná…
Levicová aktivistka, ekonomka Ilona Švihlíková, známá z levicových internetových diskusních webů a fór, která působí na univerzitní půdě, hovoří o tom, že zisk v reálné ekonomice vyspělého státu příliš schází a proto ho nahrazují různé umělé finanční konstrukce. V článku „Finanční krize – systémový pohled“ uveřejněném v Britských listech z 3. 11. 2008 píše o hazardu, který odstartoval současnou krizi:
„…Takové chování není jen znakem neopatrnosti a morálního hazardu, ale může vést k úvaze, zda převaha finanční sféry nad reálnou ekonomikou není základním znakem naší ekonomiky. Situace, kdy objem různých finančních instrumentů (opce, deriváty, futures atd.) několikanásobně převyšuje hodnotu „reálných“ statků. Ukazuje, že se globální ekonomika stále posouvala do své virtuální, kasinové podoby. Přetržení vazeb mezi finančním a reálným sektorem je velmi varující a zpochybňuje udržitelnost celého systému (nejen amerického).“,
„Není to ale pro to, že dosahovat vysokých výnosů – tak jak je požadováno a kriticky hodnoceno „racionální“ burzou v reálném světě – je čím dál těžší? Není skutečnou příčinou této krize prostě klesající míra zisku a nutnost si je „uměle vyrobit“ ve světě virtuálním, který byl pro tyto účely dalekosáhle deregulován?“
Ve starých vyspělých zemích zůstává a roste problém s použitím takto naždímaných zisků. Ve starých vyspělých zemích se kapacity spíš jen obnovují – i když, pravda, na vyšší technické úrovni – ale od toho tu je ta už zmiňovaná amortizační složka celkové hrubé marže nad přímými náklady.
Autoři kritického amerického sborníku „Velká finanční krize – příčiny a následky“, který vyšel v češtině na jaře 2009 v průbojném vydavatelství Grimmus na Turnovsku, o tom píší toto:
„…Hansen se zaměřil na specifické historické síly, které poháněly kapitalistickou ekonomiku a dovolovaly jí po určitou dobu dosahovat vysokých úrovní růstu. Tyto bytostně historické síly měly pouze přechodný charakter a časem ztrácely dynamiku. Tendence k „dlouhodobé stagnaci“ mohou být mimoto z části připsány na vrub „zralosti“ kapitalistických ekonomik. Hlavní pilíř průmyslu byl během prvních fází industrializace vybudován od píky. Investice tudíž stále více směřovaly do pouhé náhrady dosavadních kapacit (ačkoliv s modernějším a výkonnějším technologickým vybavením) a stále méně do zcela nových výrobních kapacit. Výsledkem bylo to, co Joseph Schumpeter v polemice s Hansenem označil jako fenomén „mizejících investičních příležitostí“ (termín, který si posléze osvojil i sám Hansen)…“ (John Bellamy Foster, Fred Magdoff, Velká finanční krize – příčiny a následky, Grimmus, Všeň 2009 /dále též jen „sborník“/, str. 13-14)
„Na celé věci nejvíc šokuje, že na těch penězích jen tak sedí a nic s nimi nedělají … není to přitom tak, že by sedět na penězích a čekat bylo za současných podmínek obzvlášť výhodnou investiční ideou. Vypovídá to spíše o skepsi výkonných ředitelů firem, kteří se obávají přetrvávajícího převisu kapitálu, jenž se nahromadil během období následujícím po předchozí bublině.“ (citovaný sborník, str. 37)
Jinak ale volí operace na finančních trzích, volí spekulace, atd. Ve shora citovaném sborníku Magdoff s Fosterem například mimo jiné upozorňují na to, jak rentabilní bývají finanční divize velkých firem – na rozdíl od těch divizí spojených s reálnou výrobou. Připomínají, že např. automobilka General Motors byla ve ztrátě i v roce 2004, ale finanční operace této firmě vynesly ve stejném roce skoro 3 miliardy dolarů (citovaný sborník, str. 54).
Jenže ta pak hrozí ve starém vyspělém světě ztrátou…
Co teď?
Když na otázku jednotlivce „co mám ale tedy dělat?“ nelze odpovědět nebo jen nějakým „vytloukáním klínu klínem“, jedná se o systémový problém.
Jednotlivec za to už nemůže…
Prostě je tu něco špatně.
Něco je tu špatně, jestliže ve starém vyspělém světě nelze s pořád ještě značným objemem zisků vesměs z oligopolních zdrojů naložit jinak, než na nich buď sedět, nebo si s nimi hrát ve světovém finančním kasinu, kde žádná užitečná produkce nevzniká, nebo se – obrazně řečeno – koupat v tom šampaňském.
Ale kdyby se se ziskem nakládalo akumulačně, kdyby kapitáni výroby tu akumulaci produktivního kapitálu přece jen prováděli, tak by s čím dál větší pravděpodobností končili ve ztrátě. A neřešitelnost celé situace navíc v konečném ohledu jistí výsledek konkurence toho kapitálu, který odplynul mimo staré, kapitálově saturované země a který tu kapitálovou saturaci činí proto ještě těžší a horší – pokud jí vůbec nevytváří v rozhodujícím rozsahu…
Životní úroveň širokých vrstev starých vyspělých, kapitálově saturovaných zemí ještě jakž takž umožňuje vzdělání všem, kteří o to skutečně usilují a jsou tomu schopni obětovat něco, co je ještě v jejich moci obětovat (tak vypadá dosavad ještě existence reálné, nikoli formální volby – i ve 30. letech XX. století nikomu nebránili právní překážky studovat, ale jistě bychom odhalili velmi účinné sociální bariéry). Systém umožňuje bezesporu zdravotní péči v rozsahu dříve nebývalém a i ten přístup k podnikatelskému úvěru dlouho byl – a možná dosud je – v západní zemi odlišný (lepší) než tam byl před třemi čtvrtinami století. Ale výsledkem je, že stále rychleji spěcháme do míst, kde se pomyslně „boří nohy do písku“…
Tedy i rozšířená reprodukce toho, čemu se říká lidský kapitál, produkuje saturaci, a už dávno drancuje sociální postavení absolventa. Nepřináší výhody – stává se podmínkou, která ale nezaručuje zhola nic. Do soukolí sociální zdviže padá písek, skřípe to… Kdysi aktuální naděje, že vystudovaný synek bude „pánem“ je pochopitelně směšná už dávno.
Ale že školy produkují nezaměstnané i mimo nejhlubší suterén hospodářského cyklu, mimo kulminující krizovou fázi?
Může být nespravedlivý a dokonce krutý – ale měl by být vždy alespoň legitimní z hlediska vlastních předpokladů.
V dobách Johna Stuarta Milla a Karla Marxe bylo velké utrpení proletariátu – ale akumulovalo se horem dolem. Z Marxovy korespondence vyplývá, že vousatý patriarcha proletariátu zejména od poloviny 50. let mnoho let čekal konečnou „poslední bitvu“ doslova každým dnem.
Nikdy se pochopitelně nedočkal – přes krizová vlnobití, netlumená aplikací dostatečně rozsáhlého lidského ekonomického poznání.
Systém byl značně legitimní…
A pokud je systém legitimní – i když nespravedlivý – jako tomu v uvedených dobách bylo, potom je namístě reforma iniciovaná humánním, etickým hnutím, aby ten legitimní, ale jinak „zlý“ a nespravedlivý systém byl spravedlivější, etičtější a lidštější…
A to všechno – ať už germanofonní (a čeští) marxisté i reformisté, anglosaští fabiánci, odboráři, levicoví liberálové, frankofonní sociál-syndikalisté, radikálové i latinská křesťanská levice – dlouhá léta dělali.
A dělali to dobře…
Alespoň do jisté doby…
-.-.-.-.-
Pokud zisk neslouží k akumulaci – kvůli strachu ze zvýšení kapitálové saturace a snížení zisku, kdyby se kapitálová zásoba rozšířila, a je lhostejno, že ten strach je oprávněný – a pokud se proto na účtech povaluje v jistém nadkritickém množství objem peněz, který by měl patřit do čistých akumulačních investic, kam ale nesmí patřit, aby nesrazil zisky „pro futuro“, tak je onen objem peněz vygenerovaným (super)blahobytem čím dál užšího okruhu lidí, který ani nelze racionálně zužitkovat…
A za co je odměnou tento (super)blahobyt mocných ?
Co dnes vlastně fakticky riskuje ten, kdo skutečně vládne?
Nic.
Riziko kapitalisty je už dávno přesunuto na soukromozhodnocovací otroky – OSVČ, drobné satelitní firmičky vesměs dodavatele oligopolů. U finanční elity může sice i dnes dojít ke krachům s těžkými osobními následky, jako je odsouzený a uvězněný Bernard Madoff, provozovatel dosud asi největšího soukromého Ponziho schématu v dějinách. Ale jde o výjimky – už tu na rozdíl od 19. století prostě těžko nalezneme řady krachů, které by vedly k ožebračení skutečné elity a těžko zde nalezneme „poslední výstřely“ jak vystřižené z posledních záběrů původního francouzského filmu „Hrabě Monte Christo“ s Jean Maraisem v roli známého mstitele Edmonda Dantese…
Zisk sice ještě vzniká i v reálné výrobě starého vyspělého světa (zvlášť je-li mu z veřejných zdrojů „umetána cestička“)
Ale svou roli čisté akumulace (už) neplní, protože plnit nemůže…
Z hlediska kapitalistické legitimity zisk zůstává na ocet – a hromadí se jako zplodina jako nádor, jako extrémní blahobyt mocných tam, kde je i nyní blahobytu takříkajíc po okraj…
Pak se ovšem musíme ptát:
Kam tento vygenerovaný „jalový“ zisk, tedy „blahobyt mocných“ tedy patří …?
Snad – když do investic „nesmí“, protože hrozí ztráta – skutečně patří do toho pomyslného bazénu šampaňského, do nekonečného přepychu hrstky, do kasín a rulet finančních kreací, do extrémní nadspotřeby v době, kdy rozdíly mezi příjmy bohatých a chudých za posledních 30 let extrémně narostly?
A to má tedy být to správné – nebo dokonce jediné možné – místo „blahobytu mocných“ v souřadnicích kapitalismu?
Jenom proto, že z hlediska souřadnic tohoto systému je to logické?
A že ho, co nevidět, nebudeme už jinde nacházet?
A pokud kapitalismus přestává legitimním být?
Odpověď pak doslova vyzařuje z toho, co všichni vidíte kolem sebe…
Asi už nikdo nepopře, že samo slovo „reforma“ je dnes pro levicově orientovaného člověka naprosto zprofanované. Za takřečenou „reformu“ se v běžném žurnalistickém žargónu výsměšně označuje projekt nebo výraz cílů nejtvrdších conquistádorů kapitálu ve snaze zmocnit se posledních oblastí, kde kapitálovému mechanismu nebylo ještě umožněno fungovat. Poněkud zjednodušeně řečeno cílem typické dnešní „reformy“ je zprivatizovat špitál i důchod.
A může být reforma i dnes formována také podle původních etických tradic?
Autor tohoto příspěvku by – jako veterán znovuobnovené sociální demokracie a člen už od r. 1989 – rád věřil, že ano. Ale jak to tak v posledních letech vypadá, něco takového jako skutečně sociální, levicová reforma už asi dnes možné není. Pojem i nástroj zvaný „reforma“ už plně ovládla reprezentace kapitálu – a zoufale a zběsile používá různé „reformy“, aby zabránila objektivním stagnačním a saturačním procesům, které kapitálu nepřejí historickou perspektivu.
Čas na aplikaci levicové reformy už minul.
Pokud hrajeme reformní hry na „kapitalistické šachovnici“, pro širokou veřejnost už může být na tomto úseku jen hůř a hůř…
-.-.-.-.-
Systém už není jen nespravedlivý.
Systém už není dokonce ani legitimní – podle svých vlastních předpokladů…
Proto už nelze aplikovat reformu.
Je čas na systémovou změnu…
Neakumulovaný blahobyt patří celé společnosti!
V Chrudimi dne 18. 8. 2010