Je jednoduše ohromující, jak se ekonomické vztahy a důvěra budující se více než 70 let mohou snadno vypařit. Plánované nové sankce vůči Rusku, Íránu a Severní Koreji jsou pouze současným vyvrcholením v dlouhém seznamu požadavků a obvinění ze strany USA od doby, kdy na prezidentské místo nastoupil Donald Trump, tvrdí Böhlmann.

Podle něj byl vychováván v hluboké vděčnosti Spojeným státům, a nejen kvůli tomu, že ho Marshallův plán ochrání před potřebou pěstování brambor a chovu krav. Mnohem důležitější je pro autora článku ta skutečnost, že základní společenské principy po 2. světové válce, jako jsou svoboda médií, lidská práva, tržní ekonomika, liberálnost, ve značné míře získaly Evropané od Američanů. „Ukázali nám, jak je možné i v Německu žít americký sen," píše Böhlmann. „Pouze se to nazývalo trochu jinak, hospodářským zázrakem," dodává.

Co že se to v posledních týdnech a měsících stalo? Unikla na svobodu dřívější skrytá nespokojenost? Američané získali pocit, že jejich podpora a účast v evropských záležitostech není dostatečně ceněna? Ukázalo se, že EU a USA jsou spíše konkurenti než partneři? Podle autora je jedna věc jasná. Vazby a vztahy mezi národními ekonomikami jsou příliš rozmanité, aby bylo možné jednoduše klapnout vypínačem a rozejít se do různých stran.

Navíc je však jasné také to, že se Evropská unie nenechá nemotorně vydírat a nepostaví ekonomické zájmy amerického ropného průmyslu nad společné záležitosti nebo evropskou energetickou politiku. Snaha stát se více nezávislým na ruských dodávkách neznamená přechod k druhému monopolu, zdůrazňuje Böhlmann.

Nyní se vůči Rusku zavádí nové sankce, které musí být prostředkem politického nátlaku. Tato opatření však znamenají odmítnutí principu koordinovanosti postojů ohledně protiruským sankcím, a navíc zahrnují použití energetiky jako prostředku pro zajištění vlastní ekonomické výhody.

Jak uvádí autor článku, do dnes ruské straně neustále předhazovali, že dodávky energetických zdrojů, ceny, projekty plynovodů a zastavení dodávek je politický nástroj a energetiku používají jako zbraň. Ale v čem je rozdíl, když se USA snaží za pomoci extrateritoriálních sankcí zabránit projektům s ruskou účastí a takovým způsobem se trefují přímo do srdce evropské a německé ekonomiky?

Ale když se z hlediska Böhlmann odvrátíme od spravedlivé kritiky ruských akcí, můžeme konstatovat, že Rusko se za posledních pět let připojilo do WTO a ratifikovalo Pařížskou dohodu o klimatu. Nehledě na ochranářské tendence uvnitř země Rusko vystupuje za volný a čestný světový obchod, snaží se o zavedení svých norem a standardů v souladu s mezinárodními, a navíc schválilo zónu volného obchodu s Eurasijskou ekonomickou unií. Rusko nyní vede mnohem liberálnější ekonomickou politiku než USA, zdůrazňuje zástupce Východního výboru německé ekonomiky.

Pokud nové sankce budou opravdu přijaty v té podobě, která je plánována, musí EU adekvátně reagovat, myslí si Böhlmann. To znamená, že Evropané musí uvalit sankce proti Američanům, protože oni uvalují sankce na Evropany spolupracující s Ruskem a Rusko zase ukládá sankce i na Evropany, i Američany. „Nejen, že to zní schizofrenicky, ona to schizofrenie je," myslí si.

Podle autora pro německou ekonomiku, a hlavně pro její střední třídu existuje skutečně pouze jedno rozumné řešení. Sednout si za jednací stůl a jednat, dokud se nepodaří najít řešení, a to pokud možno bez sankcí.