27. května. První den cesty. Moskevský kanál

Plavili jsme se na lodi „Kněžna Anastasia“, což symbolicky podtrhovalo duchovní obsah poutní cesty. Místem nástupu bylo Říční nádraží v Moskvě, které se nachází na severozápadě hlavního města u břehu Chimkinského nádrže. Začali jsme se scházet na nábřeží asi půl druhé hodiny před odjezdem, abychom zaregistrovali svá zavazadla a ubytovali se v předem přidělených kabinách. Ubytování a výlety delegátům sjezdu zaplatili sponzoři, jídlo bylo na vlastní náklady.

Už dávno jsem se neplavil na dopravní lodi, a proto všechno na lodi ve mně vyvolalo romantické pocity. Parník německé výroby byl spuštěn na vodu už v roce 1989, nicméně je stále moderní a zabezpečuje veškeré pohodlí. Dvoulůžkové kajuty s vlastním WC a sprchou, stolkem, šatní skříní a knižními regály se ukázaly být prostornější než spací kupé ve vlaku.

A pak se „Kněžna Anastasia“, vyzdobená vlajkami slovanských států, odrazila od břehu za vyhrávání hudby dechového orchestru. Míjeli jsme břehy městské krajiny s věžáky a okolní zeleně. Cestující vyšli na otevřené paluby, pořizovali první fotografie na památku a seznamovali se mezi sebou.

Mým spolubydlícím byl Ilja Michajlovič Čislov, předseda představenstva Společnosti rusko-srbského přátelství, talentovaný překladatel a literární vědec, autor první dvojjazyčné antologie lužickosrbské poezie a autor ruské verze básně Petra Něgoša „Paprsek mikrokosmu“. Typický intelektuál středního věku s prošedivělými tmavými vlasy a modrýma pozornýma očima. Ve svých pravoslavných názorech byl Čislov velmi kategorický a přísný, ale zároveň přátelský. Ilja Michajlovič mi věnoval jím přeloženou knihu „Srbský národ jako služebník boží“ od Sv. Nikolaje Srbského a já jsem daroval svému souputníkovi svoji nejnovější práci „První slavjanofilové a jejich sjezdy“. Za celou cestu jsme neměli žádné problémy a rozhovory – o slovansko-ruském světě, o literatuře a poezii, o našich známých současnících byly naplněny hlubokým smyslem.

Krátce po začátku plavby jsem šel na prohlídku naší lodi. Nejprve jsem se prošel po palubách, schodištích a chodbách, kde visely fotografie carské rodiny a plakáty z historie říčního loďstva, pak jsem se podíval do obchodů se suvenýry a stánků, kde jsem získal podrobnou mapu naší trasy a barevný prospekt s fotografiemi památek na cestě; nakonec jsem vystoupal na nejvyšší palubu, kde na prostoru pod širým nebem stála lehátka pro opalování a plastové stoly se židlemi. Zde se shromáždilo mnoho našich spolucestujících: povídali si a vyměňovali si informace. Vládla výborná nálada, chybělo jen slunce a teplé počasí.

Po chvíli nás místní rozhlas pozval na setkání, kde jsme se seznámili s posádkou lodi. Kapitán Vladislav Chasikov představil své kolegy a s humorem přečetl instrukce. Další podrobnosti o trase jsme denně dostávali v písemné podobě.

Večer po jídle v prostorné jídelně s velkými okny se cestující rozešli do svých kajut, ale někteří pokračovali v rozhovorech v čítárně a kavárně s barem.

První část plavby vedla Moskevským kanálem, který byl otevřen v roce 1937 a po dlouhou dobu nesl Stalinovo jméno. Jeho hloubka je 24 m, šířka do 140 m, a délka – 128 kilometrů. Na obrovské stavbě trvající asi 5 let se podílelo mnoho vězňů z pracovních táborů, ale nyní tuto dramatickou dobu připomíná jen veselohra „Volha-Volha“ (1938) s Ljubov Orlovou v hlavní roli.

Na přechodu z kanálu do Volhy v okolí města Dubna jsme minuli několik zdymadel, která představují unikátní stavební díla v podobě majestátních oblouků typu vítězného nebo městských bran. Na pravoboku zůstala města Dmitrov (Jachroma), Bílé městečko a Kaljazin.

Fotokronika prvního dne plavby: https://www.facebook.com/pavel.tulaev/media_set?set=a.1534895243247188.1073741857.100001801828038&type=3

28. května. Druhý den cesty. UGLIČ

Následující den po snídani v aule, vyzdobené námi přivezenými církevními korouhvemi a plakáty s obrazy etnických krojů všech slovanských národů, otevřel předseda sjezdu Oleg Anatoljeič Platonov první konferenci na vodě. Bohoslužbu sloužil igumen Kirill (Sacharov), a kázání pronesla proto i jerej Jovana Plamenaca (Srbsko).

Znovu zazněly pozdravy vedoucích delegací: Barbary Krieger (Polsko), Zdeňka Opatřila (Česká republika) a Alexandera Titovce (Bělorusko), dále pak zprávy o slovanském světě a současné ideologii. V průběhu plavby jsme měli vyslechnout mnoho desítek dalších zpráv, které byly zařazeny do sekcí, kulatých stolů a autorských prezentací.

V tento den se současně v různých sálech konaly konference věnované zvláštnostem slovanské civilizace, její kultury a vzdělávání, kulatý stůl slovanské mládeže a také tvůrčí setkání s vedoucím filmového studia „Slavjanofil“ Vladislavem Bykovym. V jednotlivých sekcích vystoupili spisovatel Vladimir Krupin, básník a hlavní redaktor časopisu „Mladá garda“ Valerij Chaťušin, hlavní redaktor novin „Slovo“ Viktor Linnik a správce internetového portálu „Ruská lidová linie“ Anatolij Stěpanov; dále pak prezident Všeruského fondu vzdělání Sergej Komkov a hosté z České republiky, Srbska a Čer né Hory.

O přestávkách pokračovaly osobní komunikace. Jsem rád, že jsem si mohl vyměnit informace se svými dlouholetými přáteli. Mezi nimi byli překladatel a nakladatel Just Rugel – zakladatel společnosti přátelství mezi Ruskem a Slovinskem; Vesna Pěsič – vedoucí bělehradského nakladatelství „Pěsič a synové“, kde vyšly v srbském překladu dvě mé knihy; mladá publicistka Dragana Trifkovič – ředitelka srbského centra geostrategických výzkumů. Z Rusů bych chtěl jmenovat básnířkou a novinářku Irinu Ušakovu, lidovou zpěvačku Irinu Leonovu, filozofa Alexandra Jelisejeva nebo architektku Natálii Manajenkovu z Minsku. Zpovědník srbské delegace kněz Jovan Plamenac, jehož předek se účastnil na sjezdu v roce 1867, mi daroval sbírku svých článků pod názvem „Proč milujeme Rusko“.

Zvlášť bych chtěl zmínit seznámení s vynikajícím badatelem starožitností Viktorem Timurou ze Slovenska. Bývalý vojenský specialista a nyní – filozof, kulturolog a publicista věnoval více než 50 let studiu počátků evropské civilizace. Přivezl s sebou dva objemné svazky encyklopedického díla „Stará Evropa“ a „Zamlčené dějiny“. S radostí jsem si oba tyto svazky koupil a Timura si zase ode mě koupil album „Rodoví bohové v díle slovanských umělců“ a monografii o slavjanofilech.

Po obědě parník připlul do starobylého města Uglič v Jaroslavské oblasti. Byl založen v r. 937, ve XIII. – XIV. století byl hlavním městem malého knížectví a pak se stal vlastnictvím moskevských knížat. Zvláštní náhodou se naše návštěva Ugliče shodovala s dnem vzpomínky na tragickou vraždu knížete Dmitrije, nejmladšího syna a následníka Ivana Hrozného. Když na molu místní správa a kněží vítali chlebem a solí slovanskou delegaci, v chrámu knížete Dmitrije prbíhaly bohoslužby na počest svatého.

Naše první exkurze byla podobná křížové cestě s ikonami, korouhvemi a vlajkami. Prošli jsme staré ulice starobylého provinčního města, navštívili Spaso-Preobraženský chrám, ženský klášter Zjevení Páně a vyslechli koncert souboru duchovní hudby v místním muzeu.

Po večeři se na lodi současně na různých místech konala tři kreativní setkání: se spisovatelem Vladimírem Krupinym, černohorským myslitelem Lubomirem Pěrunovičem a dirigentem Anatolijem Poletájevem. Musel jsem si vybrat jen jednu z akcí, a tak jsem se rozhodl jít k mému příteli hudebníkovi, dirigentovi státního lidového orchestru „Bojan“, kterému věnoval celou knihu pod názvem „Ruský koncert Anatolije Poletajeva“. Mimochodem, vyšla ve dvou vydáních, a na znamení uznání mě mistr požádal otevřít jeho vystoupení. Lidí na toto setkání nepřišlo mnoho, ale všichni se zájmem poslouchali vyprávění o těžké cestě orchestru, o boji jeho vedoucího o duši lidí a pak shlédli videozáznam jednoho z posledních koncertů.

Fotokronika z druhého dne:

https://www.facebook.com/pavel.tulaev/media_set?set=a.1534895243247188.1073741857.100001801828038&type=3

Zdroj: http://www.ateney.ru/o-yubilejnom-slavyanskom-sezde-2017-goda

Předchozí části:

http://www.nwoo.org/2017/07/12/pavel-tulajev-o-jubilejnim-slovanskem-sjezdu-roku-2017-1-cast/

http://www.nwoo.org/2017/07/17/pavel-tulajev-o-jubilejnim-slovanskem-sjezdu-roku-2017-2-cast/