Alespoň soudě podle mediálních sdělení, a podivuhodně proamerických hodnocení pana Jandy, se i světové události odehrávají na ose Trump – Putin, nebo Spojené státy – Ruská federace. Tragédie, komedie a tragikomedie na menších světových scénách jsou i těmi serióznějšími komentátory než je odněkud někým placený Janda (pokud to jen není jeho krycí jméno) prezentovány jako důsledek měnících se vztahů mezi oběma velmocemi. Ty jsou jeden týden dobré až lepší a hned ten následující horší až nejhorší.

Ovlivňovány jsou veledramatickými událostmi, které z vůle alespoň jedné moci měla svět přivést do války, jistě zamýšlené jako světové, ale kterou si nepřály nejen v Číně, ani v Evropě, alespoň té bez Ukrajiny. Nejprve se tajemně zatoulalo malajsijské letadlo někde v prostorách jihovýchodní Asie, což je oblast rozlohou několikrát větší než celá organizovaná Evropa, a stále se ve světě, kdy lze z kosmu sledovat kde právě jedeme na nějaké české okresce, nic o něm neví.  Potom bylo sestřeleno jiné malajsijské letadlo nad Ukrajinou a ačkoli dva dny poté bylo v Nizozemsku 99% dotázaných občanů přesvědčeno, že to udělali „Rusové“, dodnes ani jednostranná vyšetřovací komise nepotvrdila nic jiného, než že bylo sestřeleno raketou „ruské“ konstrukce, ale možná vyrobené, anebo skladované někde na Ukrajině.

Potom jsme v napětí, ale opět v relativním klidu,  přežili pád letadla s kultovním Alexandrovovým uměleckým souborem, o jehož příčinách jako chybě pilota se v Evropě nepochybovalo. Vláda RF spíše mlčela a většina občanů RF si dodnes myslí, že bylo poškozeno již před odletem „ukrajinskými teroristy“ inspirovanými nějakou tajnou partou ze Spojených států. Potom americká státní úřednice Victoria Nuland málem vyhlásila RF válku a NATO se na ni intenzivně připravovalo a dodnes vlastně stále ještě chystá.

Stovky ukrajinských „anti-teroristických operací“ proti povstalcům na východní Ukrajině, které podle podivně zvoleného prezidenta Porošenka, je mělo zlikvidovat v řádu dnů, způsobily tisíce obětí nevinných civilistů, nevedly k očekávanému cíli. Ale dokonce v posledních dnech došlo k jevu, který je typický pro dlouhodobě vedené války, že se na Ukrajině obchoduje s vojenským materiálem, a to tak intenzívně, že nemá ani cenu zkoumat kdo prodává, kdo kupuje a kdo je těchto obchodů prostředníkem. Navíc Ukrajinu obvinil ze sabotáže své volební kampaně i Donald Trump a v RF se uvažuje o zpochybnění západní hranice Polska (a tím i odsunu německy mluvícího obyvatelstva) jako reakci na odstraňování symbolů druhé světové války. Je to podle v mezinárodní politice dávno neosvědčené zásady: kdy už, tak už.

Také „průnik“ ruských hackerů a „ovlivňování“ prezidentských voleb ve Spojených státech, asi po celý rok 2016, nás dost vylekalo, protože se ukázalo, že nejméně 16 tajných a někdy i zpravodajských služeb, které stojí americké daňové poplatníky ročně miliardy, jsou neschopné ohlídat ani volby svého prezidenta, tj. zajistit chod nejvýznamnější demokratické  státní instituce v USA. A tak nevíme, zda se bude válčit na světových bojištích nebo jen ve Washingtonu a v koridorech „deep state“, jak nás o tom poučují desítky amerických hraných, nebo spíše „nahraných“ filmových agitek někde z Hollywoodu.

Nepříliš dramaticky složitou aktovkou, která měla premiéru v posledních týdnech na světové scéně, bylo nejprve vypovězení desítek, možná  stovek, ruských diplomatů z celého území USA,  a v minulém týdnu schválení souboru sankcí, které navrhuje Trumpova administrativa, a který schválila Sněmovna reprezentantů a Senát a o tom, že to podepíše prezident se nepochybuje ani v EU, kde to vyvolalo paniku dost velké obavy z toho, že se neví, kdo to vlastně nakonec všechno zaplatí. A představa, že se nepostaví Nord Stream - 2 a bude se nakupovat plyn z USA, a asi i trochu dráž, je stejně alarmující.

Nemusíme se obávat, že v Evropě neznají parádního koně americké zahraniční politiky, který se na světové scéně předvádí už více než dvě století, a dokonce byl obsahem odůvodnění, proč USA vstoupily do dvou světových válek. Je jím téma svobodného obchodu na svobodných mořích (a trzích). Můžeme předpokládat, že ani v EU sice nevědí,  jak se to ve skutečnosti všechno dělá, ale umějí si spočítat, odkud bude přicházet méně peněz a kam se jich bude naopak více posílat. A na kterém teritoriu se budou z toho pocházející zisky realizovat.

Odpověď z Ruské federace má podobu postěžování si světové veřejnosti a sdělení kdo „svobodnému obchodu“, když se náhodou nehraje na americkém hřišti, skutečně vadí. RF pro jistotu vyzvala na tři sta padesát amerických diplomatů (v obráceném gardu bychom jim říkali „špioni“) opustit území RF od Pitěru po Vladivostok. Tuto „ránu“ Spojené státy snad přežijí, podle včerejší zprávy z novinek.cz  jich tam stále ještě zůstane okolo 455.

Zbořil: To je second hand co vidíme v kampaních politických stran

Také v České republice se hraje divadlo, které ovšem za velkými světovými kusy značně zaostává. Pokud ale jde o pravdu a lež, nenávist  a ohleduplnost, jsou ty základní dramatické  figury téměř totožné. Nejen reprezentanti ČSSD se dokázali před svými voliči zesměšnit. Aby jim to nemuselo být  líto, přidali se k nim  ve volební koalici KDU-ČSL a Starostové. Ti alespoň „odsunuli“ poníženého Gazdíka, zatím co místopředseda vlády za KDU-ČSL to vyřešil „útěkem“ do Spojených států. Čemu se tam už podruhé vyučil ví Bůh, ale slušnému chování, soudě podle jeho hrubého útoku na Karla Schwarzenberga, asi nikoliv. Možná by stačilo, kdyby reagoval na také nepříliš aristokratickou Schwarzenbergovi výtku, že se Bělobrádek, KDU-ČSL a STAN  neměli „podělat“ jinak, než mu vyčinit do poslaneckých lenochů. A také se zamyslet nad tím, zda  postava jeho místopředsedy strany a pana MK Hermana spíše nebude voliče „lidovcům“ odhánět než přitahovat.

Také válka bilboardů a výzkumů volebních preferenci se docela slušně rozbíhá, jen bychom si měli připomenout slova Jana Herzmana, který mnohokrát, a samozřejmě většinou marně, varoval před důvěryhodností zkoumání veřejného mínění o prázdninách a dovolených. To je ale nošením dříví do lesa. Pražská mediální obec s r.o. se už rozhodla, kdo by měl být příštím prezidentem, a parlamentní volby nevolby jim nebrání publikovat alespoň sázkové kurzy na jednotlivé kandidáty. Jako by se zpožděním chtěli všichni dohnat to, v čem je Michal Horáček dávno předběhl.

A tak se i ČSSD snaží ještě do voleb vychválit ty, s nimiž by mohli po prohraných volbách spolupracovat, ale předpokládejme, že je připraven ještě nějaký šrapnel z Chovancovy dílny. Co by konec konců úřad paní Romancovové tak dlouho a ve vší tichosti vyráběl? Snad nějaký nový seznam nebo odhalení spolupráce Vojtěcha Filipa s Putinem? Myšlení stratégů ČSSD by odpovídalo, že bude, jak je u nás doma zvykem, odpálen dva tři dny před volbami. A protože je to uvažování hodně podobné expertům z volebního štábu Hillary Clinton, mohlo by to mít stejný nebo podobný efekt: zásah do vlastní nohy.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)