Již jsem psal o svých cestách do blízkosti tzv. „linie příměří“, do Alexandrovky a Zajceva. Do blízkosti této linie jsem se však dostal ještě čtyřikrát. Okťabrskij je čtvrť ležící severně od hlavního doněckého nádraží, mezi nádražím a letištěm. Nachází se 2,5 km (u nádraží) až 1 km od letiště. Je to často ostřelovaná oblast, před válkou v roce 2014 měla 15 000 obyvatel, nyní 5 000. Prošel jsem podchodem a byl v Okťabrském.

Když jsem vycházel z podchodu, začali střílet, ale bylo to vzdálené. Na této severní straně nádraží je také velká moderní budova, podobně jako na jižní straně. Střecha však byla poškozena ostřelováním. Šel jsem ulicí k severu, směrem k letišti. Zpočátku v ulici ještě byli lidé, dokonce si zde i děti hrály. Jakýs takýs život. Čím víc jsem se vzdaloval od nádraží a blížil se k letišti, lidí ubývalo, děti zmizely. Pak zmizeli poslední lidi jednotlivci, nakonec zmizeli i psi a kočky. Nikde nikdo. Přibývalo poškozených i úplně zničených domů. Některé jsem si vyfotil. Ale bylo vidět, že lidé některé domy opravují. Zavřené poničené obchody. Na ulicích hromady sutin a zničeného nábytku a věcí. Vrata a ploty prošpikované střelami. Stopy po střelách na fasádách domů. Domy s děrami ve zdech a ve střechách. Obraz zkázy a zmaru. Bylo to tu úplně pusté a strašidelné. Před sebou jsem již viděl známou zničenou hlavní budovu letiště. Pořád jsem čekal, kdy bude ulice přerušena stanovištěm s vojáky jako v Alexandrovce. Ale nikde nic. Dalo se jít pořád dál, stále blíže k letišti. Pak začala velmi silná střelba nalevo (západně) ode mě, kdesi u ukrajinských Pisků. Ukrajinské pozice, odkud se střílelo, byly na západě ode mě vzdáleny asi 2,5 km. Bylo slyšet samopaly a kulomety, ale i mohutné rány a výbuchy, zřejmě dělostřelectvo. Byl to někdy docela velký rachot. Blížil jsem se k letišti. Došel jsem na konec čtvrti k silnici, vedoucí mezi čtvrtí a jakýmisi sklady. Přede mnou byl děravý betonový plot a skrz něj byly vidět zničené sklady a vzadu zničená hlavní budova letiště. V tu chvíli jsem byl vzdálen 1 km od hlavní budovy, 1,5 km od rozjezdové dráhy. Ukrajinské pozice byly ode mě asi 2,5 km. Tak jsem tam stál, nikde nikdo, pusto, konec světa, rozbité domy a západně ode mě velký rachot z děl a minometů.

Za rachotu jsem se vracel zpět. Pak jsem zahnul doprava na západ. Procházel jsem zase ulicí rozbitých domů. Jeden pes utekl přede mnou domů skrz velkou díru ve vratech. Pak jsem si fotil rozbitý dům a z jiného domu vyšli starší manželé něco vyhodit. Dali jsme se do řeči. Ten rozbitý dům byl Dětský domov a patřil Achmetovovi. Žena pracovala 45 let na letišti jako dispečer, do r. 2013. Po Okťabrském naposledy stříleli před třemi týdny. Střely jim létají nad hlavami na jih. Zasáhly i nádraží. Ale dopadají i kolem. Jejich dům je poškozen jen málo, opravili jej. Nedaleko dostal dům novou střechu a naproti dům nová okna. Žena mi vyprávěla smutný příběh: Jedna rodina po dlouhé době pustila 5-letou dcerku na ulici si hrát a ukrajinská střela ji zabila. Podobných tragédií zde bylo více. Za tři roky zde bylo 200 mrtvých civilistů, z toho mnoho dětí. Žena i ostatní lidé mají dost tříleté války, jsou unaveni. Mnozí zde nežijí, žijí u příbuzných a jezdí sem jen na kontrolu, jestli jejich dům ještě stojí. Oni sami nemají kam jít, tak tu zůstali a přežívají. Je jim strašně v této válce. Mnozí lidé mají psychické poruchy a leží v nemocnicích. Příměří? Zde žádné není. Nedaleký Spartak ostřelují každý den.

„My víme a vidíme, kdo začne střelbu jako první“, pronesla žena, a pokračovala: „Vidíme, odkud se střílí, z jakých pozic. Nedaleký hřbitov (ještě severněji, západně od skladů) je celý úplně zničený. Lidé zde nejsou žádní teroristé ani separatisté, jsou tu obyčejní lidé, kteří brání svou zem, kde se narodili a kde žijí, proti fašistické Ukrajině. Brání svůj rodný jazyk. Na Ukrajinu se už nechtějí vrátit.“ Nadávala na EU, USA, Japonsko… „Proč se sem nepřijdou podívat představitelé EU a USA? USA jsou největší teroristi světa, vše ve světě zničí (uvedla Sýrii). Ruská armáda tu není a nebyla.“ Rusko jim jako jediný stát pomáhá. Lidé si přejí mír.

Tak. Názory nejpovolanějších. Očitých svědků hrozné války. Pak jsem se vydal směrem k náměstíčku, kde jsou prý pomníky obětem této čtvrti. Tak jsem šel dál na západ, blíže ke střelbě. Pak kousek na jih. U pomníčků obětí jsem se zastavil. Mj. je zde i pomníček dětských obětí. Smutný pohled. Stál jsem na křižovatce. V tu chvíli jsem stál asi 1,5 km od ukrajinských pozic západně ode mě. Jedna ulice, ta, kterou jsem přišel od severu, vede na sever kolem letiště do osady Vesjoloje (ta je přímo na hranici), druhá vede na západ do ukrajinských Pisků. Vydal jsem se na jih k nádraží. Střelbu bylo stále slyšet.

Tato má cesta stála za to. Viděl jsem svět úplně odlišný od toho světa jižně od nádraží, který kypí normálním životem. Viděl jsem zkázu a zmar, zničené domy, pusto a prázdno, mluvil jsem s obyvateli a slyšel jejich názory. Znovu jsem se přesvědčil, že musíme ještě mnoho vykonat a pomoci tak těmto lidem.

Jaromír Vašek, předseda Společnosti přátel LLR a DLR, Doněck, DLR