Počátkem července dala Sýrie do oběhu bankovky s portrétem současného prezidenta Bašára Asada. „Samozřejmě, je to jejich věc, jsou suverénní stát. Ale k čemu? Snažíme se ukázat světu, že Asad je sice autoritativní, ale osvícený panovník, menší zlo. A jeho vzorem je Saddám a Kaddáfí.

Nemám argumenty ani elementární touhu ho obhajovat. Opravdu se to má s Damaškem a za ním stojícím Teheránem právě tak? Zdá se, že ano. Trapné. Proč trapné? No jistě, protože odpůrci Asada jsou ještě horší,“ napsal na své stránce na Facebooku známý žurnalista a internacionalista z ruského nezávislého deníku „Kommersant“ Maxim Jusin.

Za Saddáma bylo líp

V americkém San Diegu, kde nyní žiji, je hodně běženců ze Sýrie a Iráku. V podstatě jde o křesťany, kteří uprchli před krveprolitím ze své vlasti. Vtipné je, že v diktatuře byli tito lidé mimo nebezpečí: Saddám Husajn i Bašár Asad bránili práva náboženských menšin a v Sýrii byl dokonce spuštěn speciální program na podporu aramejského jazyka, protože to byl jazyk Ježíše Krista. Hodnocení situace v jejich vlasti se v případě uprchlíků z těchto arabských zemí překvapivě podobá: Ano, Saddám Husajn a Bašár Asad byli diktátoři, ale „v našich zemích to jinak být nemůže, teď je to mnohem horší.“

„Saddám Husajn byl tyran, ale existovaly při něm určitá „pravidla hry“, a já věděl, že pokud je budu dodržovat, pak můj život bude v bezpečí. Potom nás údajně „osvobodili“ Američané a nastal chaos, „pravidla“ jsou pryč a můžou tě zabít v každém okamžiku. Ne, za diktatury bylo rozhodně líp!“, sdílí moje obavy bývalý učitel angličtiny z Bagdádu, nyní prodavač v malém obchodě v San Diegu.

Čtěte ZDE: Další oběť na okraji barevné propasti: Tajemná paní Gibbsová a její krvavá stopa. Ukrajinský scénář se zadrhl v půli. Jako vždy víc novinářů, než demonstrantů. Bělorusko je nadáhle v hledáčku. Ubrání se?

Disidenti „s osvědčením“

Syrské a arabské konflikty mi připomněly mé vlastní zkušenosti jako člena jedné západní organizace na ochranu lidských práv ve střední Asii. Před vlastním angažmá jsem navštěvoval tento region dost často a dokonce jsem psal články o zjevení „demokratického pásu“ tvořícího se v zemích „hor a ledovců“ (měl jsem na mysli Kyrgyzstán a Tádžikistán). Stručně řečeno, pevně jsem věřil, že moje lidsko-právní angažovanost pomůže brzy „zcivilizovat“ střední Asii a učinit ji podobnou Evropě.

Bohužel, po seznámení s realitou dostal můj idealismus značné trhliny. Ukázalo se, že místní opozice a aktivisté v oblasti lidských práv nejsou o nic lepší (ne-li horší), než ti diktátoři, proti nimž bojovali. Drtivá většina těchto bojovníků za spravedlnost měla jediný cíl, zasloužit si honorář ze Západu. Například během soudních procesů s islamisty v Uzbekistánu dávali západní ochránci lidských práv asi 10 dolarů za kopii rozsudku. A jejich středoasijští kolegové namísto toho, aby dokumenty co nejrychleji předali ke zveřejnění, si je schovávali a posílali mezi sebou navzájem, aby mohli tyto usvědčující dokumenty osobně vyměnit za dolary. Samozřejmě, že mezi místními bojovníky za spravedlnost se našli i čestní lidé, ale jejich podíl byl zoufale nízký.

Kromě toho mezi středoasijskými disidenty bylo hodně lidí, mírně řečeno, s neadekvátním chováním. Tak laureát prémie Human Rights Watch a na Západě nejznámější a populární uzbecký obránce lidských práv 90. let minulého století použil dopis adresovaný mu uzbeckými orgány jako toaletní papír a pak faxem poslal jako „odpověď“ odesílateli. Nicméně před několika lety se tento bojovník za spravedlnost těžce urazil za to, že Západ spolupracoval s dalšími ochránci lidských práv, a okamžitě přešel na stranu uzbecké vlády. Svaté místo není nikdy pusté: současná nejznámější uzbecká disidentka má nejen dobrozdání od psychiatra, ale sama přiznává, že má jisté psychické problémy.

Když ne psychopat, tak homosexuál

Zajímavý je i osud bývalého předsedy Taškentem neuznaného Nezávislého svazu novinářů. Tento mladý muž žil (a nikoliv platonicky) ve svém bytě s mladými bezdomovci. Když byl zatčen, celý západní svět vzplanul rozhořčením: všichni byli přesvědčeni, že statečný a zásadový reportér byl nevinný a že úřady se mu mstí za jeho profesní činnost. Díky titánskému úsilí amerických diplomatů byl „vězeň svědomí“ brzy propuštěn a objevil se v USA. Nicméně po několika výtržnostech a střetech s policií zůstal statečný bojovník za lidská práva rozčarován americkou realitou. Začal šířit na internetu zprávy o bezprávné fašistické Americe, podezíral CIA, že mu do mozku implantovali speciální přístroje, a stěžoval si na USA u anglické královny s prosbou o převoz do své domoviny (peníze na letenku jednoduše neměl).

Je třeba říci, že západní ochránci lidských práv, kteří pracují ve Střední Asii, byli velmi dobří a čestní lidé. Ale jejich idealismus hraničil s krajní naivitou: oni upřímně věřili, že celý svět musí žít podle stejných pravidel, k jakým dospěly v průběhu staletí jejich syté a prosperující země. Mám-li být upřímný, z jejich mesianismu a bezmezné víry, že všechno musí být podle nich, jsem byl podrážděný. Byli to typičtí „progresoři“, abych použil terminologie bratrů Strugackých. Pouze méně inteligentní a omezenější, než hrdinové sovětských sci-fi romanistů.

Mimochodem, i tito vcelku dobří lidé, byli samozřejmě zaujatí. Mám podezření, že byli připraveni k obraně pouze svých vlastních lidí. Jednou jsem chtěl zveřejnit nelichotivý článek o porušování lidských práv ze strany úředníka amerického velvyslanectví v jednom ze států v této oblasti. Žel, odmítli to: prý to není naše téma. Před několika lety kyrgyzské úřady nepustily do země politologa s ruským pasem, který zde trvale žil již desítku let se svojí rodinou ve vlastním bytě. Odepření vstupu do země (de facto domů) zdůvodnily tím, že vědec napsal nelichotivé věci o vládních představitelích Kyrgyzstánu. Spojil jsem se, tehdy již z USA, s jedním ze západních bojovníků za lidská práva působícím v Kyrgyzstánu, ale on mi odpověděl, že se nehodlá brát za tohoto politologa, protože dotyčný „není demokrat.“ Byla to pravda, mimochodem, ani já jsem nesdílel jeho názory, ale jaký je v tom rozdíl, pokud dotyčný člověk trpěl (a to vážně!) za své přesvědčení?!

Čtěte ZDE: Barevná mediální revoluce v Americe: "Láska přemáhá nenávist!” skandují davy a zapalují auta. Orwellovské dvouminutovky nenávisti a hořící vlasy oponentek. Pobijí nás v našich vlastních postelích?

Meruňkové revoluce

Vlastnosti místních disidentů v neposlední řadě možná objasňují selhání budování demokracie ve střední Asii. Na počátku 90. let měl nejvyšší úroveň svobod v oblasti Tádžikistán. Tady (a pouze zde) byla dokonce legalizována Islámská strana obrody Tádžikistánu. Bohužel, velmi brzy tato demokracie plynule přerostla do občanské války, která zahubila asi 50 tisíc lidských životů. Na počátku masakru bojovali „rudí“ proti spojenectví islamistů a demokratů. Přitom „provinilé“ vesnice vyvražďovali (včetně žen a dětí) nejen „komunisti“, ale i zastánci západních svobod.

President sousedního Uzbekistánu neúnavně opakoval, že tádžické nepokoje jsou přímým důsledkem jejich dřívějších politických svobod, ale já jsem nevěřil tomuto diktátorovi a snažil se přesvědčit sám sebe, že v Tádžikistánu došlo k tragické nehodě a že demokracie přinese dalším zemím v regionu stabilitu a prosperitu.

Ironií osudu v Kyrgyzstánu, druhé středoasijské výspě demokracie, mi bylo souzeno prožívat „éru revolucí“. Od momentu první „tulipánové“ (v jiné verzi „meruňkové“) revoluce, která svrhla prezidenta Askara Akajeva, ovládl politickou situaci v zemi diktát davu.

Státní převrat za pár dolarů

Vzpomínám si, že v předvečer každého zasedání vlastníků soukromých domů v Biškeku dávali na okna příhrady, protože v těchto dnech město plnily davy napůl opilé venkovské mládeže a chodit ulicemi bylo nebezpečné.

Často jsem v Kyrgyzstánu chodil na mítinky a mohu říci, že většina demonstrantů (často opilých) nedokázala vysvětlit, a to ani v obecných rysech, proti čemu vlastně protestují. Jejich neznalost bylo snadné vysvětlit: značná část z nich se bouřila za peněžní odměnu. Byl tam dokonce populární vtip: „Nové cestovní služby pro cizince: Chcete sedět v prezidentském křesle? Žádný problém! Zaplaťte několik desítek tisíc dolarů a zajistíme speciálně pro Vás malou revoluci!“. Odměna za „práci“ účastníkům mítinku byla vcelku nicotná, pouze 8-12 dolarů v místní měně, takže „organizovat“ revoluci si skutečně mohla dovolit i ne příliš bohatá osoba.

Ale třeba na Ukrajině stejné služby byly výrazně dražší: mnozí účastníci Majdanu dostali sto dolarů za den plus náhrady na ubytování. Pravda, ve prospěch spravedlnosti je třeba dodat, že podíl „ideologů“ na demonstracích „nezávislosti“ byl podstatně vyšší než v Kyrgyzstánu.

Od začátku perestrojky v Kyrgyzstánu vznikaly takzvané „halalobce“ – squatterské osady v okupovaných územích na předměstí Biškeku a dalších velkých měst. Tam žijí pologramotní Kyrgyzané ze zapadlých krajů. Jsou hlavní masovou složkou Kyrgyzských revolucí, tím větší je šance „urvat“ během každé revoluce ještě dražší pozemek, u něhož hledíš, aby ti ho nový prezident přiklepl z vděčnosti za pomoc při svržení starého prezidenta.

… a fanatické pogromy

Stejný postup jsem mohl sledovat i bezprostředně po druhé revoluci proti Bakijevovi. Ten pohled byl docela děsivý. Opilý dav vyzbrojený motykami zabavoval cizí automobily přímo na ulicích Biškeku. Vozy se napěchovaly do plné kapacity, lidé seděli na střeše i v kufru. „Revolucionáři“ tak jezdili přepadávat domovy meschetských Turků. A brzy po tom se „revoluční spravedlnost“ rozšířila na jih země, kde začal masový pogrom Uzbeků.

Určitě mě za tato slova někdo nařkne „nepřítelem demokracie“ a „ochráncem diktátorů.“ Tak to ale není. Žiji v USA a vidím, jak funguje demokratický systém v americké společnosti. Ale jedna věc je Severní Amerika a něco zcela jiného Kyrgyzstán a Uzbekistán.

„Západ je Západ, Východ je Východ". Nemám silné přesvědčení, že kyrgyzský chaos je užitečnější než uzbecká diktatura, bez ohledu na to, jakých nechutných projevů se dopouští. Nevím, co je lepší, ocitnout se ve vězení jen proto, že se budete modlit pětkrát denně, nebo být zabit davem „demokratických“ zločinců, kterým se zalíbil Váš pozemek.

Čím méně Ruska, tím lépe

Ve střední Asii jsem pro sebe nejen objevil pravdu, že demokracie „není dobrá pro jakékoliv podnebí“, ale dokázal jsem se podívat na Rusko očima západních diplomatů, politiků a aktivistů v oblasti lidských práv. Pomohla mi k tomu skutečnost, že jsem pracoval v mezinárodním týmu a setkával se především s cizinci a propagátory „západních hodnot“ v prostoru bývalého Sovětského svazu. Brali mě, že jsem jeden z nich, a věřte, byli ke mně otevřenější, než k „cizím“ ruským novinářům.

Jednou při rozhovoru se zástupkyní Human Rights v Taškentu jsem se zmínil, že život v rámci Sovětského svazu přinesl národům střední Asie určité výhody, například získání dobrého vzdělání. A byl jsem okamžitě obviněn z rasismu a imperiálních ambicí. „Nechtějte mi namluvit, že jste budovali školy a nemocnice!“, obořila se na mě ta rozzlobená žena.

Podobné stereotypy nejsou charakteristické jen pro americké ochránce lidských práv, ale také pro politiky. Jak se zdá, v USA docela upřímně věří, že pro lidi v této oblasti bude lepší, když se bude minimalizovat ruský vliv v regionu. Zajímavé je, že američtí diplomaté ve střední Asii se raději učí jazyk titulárního národa, než ruský, ačkoli ve skutečnosti, alespoň zatím, umožňuje ruský jazyk domluvit se s mnoha lidmi v celé oblasti, protože kromě titulárního národa (mimochodem, mezi Kazachstánci a Kyrgyzstánci je velmi mnoho rusky mluvících obyvatel) mluví ruským jazykem i etnické menšiny. Nicméně, jak mi vysvětlili zaměstnanci velvyslanectví, oni nepochybují o tom, že brzy nebude v tomto regionu ruský jazyk potřeba. Přitom moji spolubesedníci se domnívali, že nebude žádná škoda, pokud střední Asii opustí ruští kvalifikovaní odborníci, protože „jsou připraveni je nahradit Indové a Pákistánci.“

Čtěte ZDE: ISIL balí kufry: Americké bažiny jej potřebují ve střední Asii. Slepá ulička Afghánistán. Trump nesplní svůj slib. Rodí se asijské NATO? Rusko se chystá na bandity. Největší kontinent jako hrbolatá šachovnice

Strašení malých dětí ruskou agresí

Navíc jsem se přesvědčil, že Západ má poněkud zvláštní vztah k Rusku, když jsem se přestěhoval do USA. Postoj k Rusům mají lidé v této zemi velmi přátelský, přitom místní politická elita tradičně Rusku nedůvěřuje. Na Západě se má za normální, že Velká Británie a Francie považují své bývalé kolonie za zónu svých životních zájmů, ale obnova ruského vlivu v prostoru bývalého Sovětského svazu je vnímána jako velmi nebezpečná a nepřípustná.

V mnoha ohledech je tento postoj spojen s tím, že studená válka zanechala větší stopu v myslích Američanů než u sovětského lidu. A to je pochopitelné. Pokud sovětská propaganda nemohla dovolit ani myšlenku, že by se americkým vojákům vůbec mohlo podařit vstoupit na sovětskou půdu, potom v USA se téma invaze „rudých“ probíralo často a důkladně. V amerických školách dokonce „nacvičovali“ obranu před nálety sovětských letadel. Na povel učitele „Russians!“ musely děti rychle zalézt pod lavice.

Neměli bychom si myslet, že nedůvěra k Moskvě je zdůvodněna „imperialismem hrozného Putina.“ Přesně stejný postoj vůči Rusku panoval i za demokrata Jelcina, přestože prakticky bez výhrad plnil všechny požadavky Západu. Takže v roce 1996, kdy se Čečensko stalo de facto, ale ne de jure, nezávislé, pozval mě jistý respektovaný sovětologický fond, abych udělal přednášku ve Washingtonu. K mému překvapení jsem si všiml, že ve svých článcích členové organizace nazývají hlavní město Čečenska nikoliv Groznyj, ale Džochar (přesně tak ho nazývali separatisté). Když jsem upozornil kolegy, že takový název je možný pouze v případě, že by Washington uznal nezávislost Čečenska, řekli mi: „Rusové jsou agresoři, mi bereme ten název, který je používán bojovníky za svobodu.“

Moje středoasijské a americké „roubování“ změnilo můj pohled na svět. Když USA začínají „budovat demokratickou společnost“ v další Mumba-Jumba, je mi to k smíchu a ptám se: „Myslíte to, kluci, vážně?“ Ovšem americká politika na Ukrajině je velmi logická: Zbigniew Brzezinski napsal, že ztráta Ukrajiny bude pro Rusko znamenat, že se už nikdy nestane supervelmocí.

Na druhé straně vnímám i ruskou realitu. Když častují Putina „zlým diktátorem“, pak se mi chce říci: „Ano, je to prostě odporné! Vždyť Rusko má staletou tradici demokracie a najednou, z ničeho nic, je všemu konec!“

Zdroj.

Tagy článku