Polsko je příliš malou zemí na to, aby se stalo velmocí. Avšak zároveň je příliš velké, aby nemělo velmocenské ambice.

Těmito slovy někteří politologové charakterizují geopolitické postavení Polska. V rámci tohoto článku bych se chtěl věnovat hlavně historii polské politiky, zejména s důrazem na vzájemné polsko-ruské soupeření trvající již 1000 let.

I přes dnešní konfliktní vztahy mají Češi, Poláci a Rusové stejné etnické a rodové kořeny. Všichni jsme Slované a ještě před cca 1500 lety jsme mluvili jedním praslovanským jazykem. Podle pověsti byli praotci Čechů, Poláků a Rusů bratři, kteří se z oblasti Karpat okolo 6. století rozešli do tří evropských oblastí. Praotec Čech se usídlil pod Řípem. Praotec Lech zamířil dál na sever do polských nížin. A praotec Rus na východ do oblastí východoevropské nížiny.

Pro středověké i novověké dějiny těchto národů se stalo klíčovým přijetí křesťanství v průběhu 10.století. Na Kyjevské Rusi se tak stalo po křtu knížete Vladimíra na Krymu byzantskými kněžími v roce 987. V Polsku zase po křtu prvního historicky doloženého knížete Měška I. latinskými kněžími před jeho svatbou s českou princeznou Doubravkou, sestrou českého přemyslovského knížete Boleslava II. v roce 965.

Syn Doubravky a Měška I. Boleslav Chrabrý vstoupil do polských dějin jako jeden z nejmocnějších polských panovníků. Podařilo se mu získat královskou korunu a zřídit arcibiskupství ve Hnězdně. Za tento úspěch mohl vděčit hlavně osobnosti svatého Vojtěcha, který působil i v Polsku a jehož ostatky po mučednické smrti v roce 997 v pohanském Prusku nechal shromáždit a uložit ve Hnězdně. Boleslav Chrabrý se také snažil výboji rozšířit území Polska. Dočasně ovládal území Čech, Moravy a Slovenska. Řadu let válčil s německým císařem Jindřichem II., svou expanzi však zaměřil i na východ. V roce 1018 vojensky obsadil centrum Kyjevské Rusi, město Kyjev.

Po smrti Boleslava Chrabrého došlo k oslabení a rozpadu jednotného polského státu. K sjednocení a vzestupu země dochází až koncem 13. století, mimo jiné i zásluhou českého krále Václava II., který získal v roce 1300 i polskou královskou korunu. Hlavním nepřítelem Polska v této době byl Řád německých rytířů, státní útvar ležící v oblasti Pobaltí a severního Polska. Vznikl jako důsledek neprozřetelného rozhodnutí polského knížete Konráda Mazovského, který řádu nabídl část svého území s cílem odvrátit pustošivé vpády pohanských Prusů. Řád se brzy vypořádal s pohanskými Prusy a snažil se rozšířit svůj vliv dále na východ na úkor pravoslavných Rusů. Jeho útok byl však odražen Alexandrem Něvským a tak se Řád začal stále více obracet proti svým dalším sousedům: Polákům a Litevcům. Obě země na to reagovaly spojenectvím a vytvořením personální unie, která spojila osobou panovníka oba státy v jeden celek. V roce 1410 byl Řád německých rytířů v bitvě u Grunwaldu, kde bojoval i Jan Žižka poražen a tím bylo nebezpečí jeho další expanze na úkor obou zemí zažehnáno.

Polsko-Litevský stát se brzy stává jednou z nejmocnějších zemí Evropy, jehož území sahá od Baltského až k Černému moři a ovládá i rozsáhlé oblasti Běloruska a Ukrajiny, na kterém původně žilo z velké části pravoslavné ruské obyvatelstvo. Logicky tak dochází k řadě střetů s formujícím se stále silnějším Moskevským knížectvím a poté carským Ruskem. Mezi oběma zeměmi dochází od 15. století k četným válkám, které již v této době zanechaly v myslích obyvatelích obou zemí silné stopy.

Jeden z největší válečných konfliktů mezi oběma zeměmi započal na počátku 17.století. Polsko se snažilo využít oslabení Ruska během krize panovnické moci před nástupem Romanovců na ruský trůn a dosadit do Kremlu svého muže. Do historie vstoupilo především obléhání Smolenska polskou armádou, během kterého zahynuly tisíce obyvatel města a okupace Moskvy v letech 1610-1612, během kterého si Poláci z Kremlu udělali konírny. Je zajímavou shodou okolností, že přesně 400 let po těchto událostech se 10. 4. 2010 u Smolenska zřítil letecký speciál s polským prezidentem a dalšími veřejnými činiteli.

Polsko nebylo však jen výbojnou velmocí, ale i poměrně svobodnou zemí. V Polsku působil Mikuláš Koperník a přesto, že se stále jednalo o katolickou zemi, našlo zde azyl i mnoho protestantů. Připomeňme třeba J.A.Komenského, který v Polsku strávil část svého velmi plodného života. Pomoc polského krále v roce 1688 obléhané Vídni definitivně odvrátilo turecké nebezpečí ve střední Evropě.

V 18. století však přišla krize. Slabá panovnická moc a síla různých šlechtických klanů vedla v zemi k anarchii. Nakonec si území Polska rozdělili během tří dělení Polska koncem 18.století jeho sousedé: Rusko, Rakousko a Prusko s odůvodněním, že Poláci si sami vládnout nedokáží. Dnešní Varšava se stala součástí Ruska. Poláci na ruském území zpočátku získali autonomii a ruský car se nechal korunovat polským králem. Autonomii však ztratili v roce 1830 po neúspěšném protiruském povstání. I přes ztrátu samostatnosti, dal polský národ světu v 19. století řadu význačných osobností. Připomeňme třeba spisovatele Sienkiewicze, skladatele a klavíristu Chopena, či fyzičku Marii Sklodowskou.

K obnově samostatného Polska došlo v roce 1918 po porážce centrálních mocností v první světové válce. Krátce poté vypukla další válka s Ruskem. Většinou je vykreslována, jako bolševická agrese, snažící se o vývoz revoluce směrem na Západ do Evropy. Ve skutečnosti byla vyvolána snahou Polska o obnovu svých původních hranic z 18. století, která vyvolala četné spory i s jinými sousedy, včetně Československa. Na počátku konfliktu byla roku 1919 polská ofenziva směřující do hlubin Ukrajiny a Běloruska. Až poté co byla odražena, přešly sovětské jednotky do protiofenzívy, která byla zastavena až porážkou rudé armády u Varšavy v roce 1920. Bylo uzavřeno příměří, ve kterém získali Poláci některá města na Východě a Bělorusko a Ukrajina nezávislost. Obě země, však byly zase rychle připojeny k Rusku a staly se součásti nově založeného Sovětského svazu. Málo známý je i fakt, že v polských koncentračních táborech v letech 1919-1920 zahynulo okolo 50000 Rusů, Ukrajinců a Bělorusů.

V meziválečném období bylo Polsko nejdříve parlamentní republikou a od roku 1926 vojenskou diktaturou pod vedením maršála Josefa Pilsudského. Zahraničně politicky bylo Polsko orientováno na Francii, s tím, že se svými sousedy mělo dosti napjaté vztahy. Je zajímavé a paradoxní, že vztahy s Německem se zlepšily po nástupu Hitlera k moci. V roce 1934 uzavřely Německo a Polsko pakt o neútočení, první svého druhu v Evropě. Krátce poté 28.9.1934 polský ministr zahraničí Beck při návštěvě Ženevy prohlásil : „Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa… Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.“ Spolu s tím Poláci vypověděli mezinárodní dohodu o ochraně národnostních menšin, což zvýšilo jejich útlak na polském území ( Rusů, Ukrajinců, Litevců, Židů, Němců…). Nicméně přesto v roce 1938 podněcovalo separatistické snahy polské menšiny v Československu a využilo Mnichovské dohody k připojení Těšínska.

Polská radost z rozšíření svého území však netrvala dlouho. O pár měsíců poté, co se Československo stalo obětí cizí velmocenské politiky, se totéž stalo Polsku. Pakt Molotov-Ribbentrop otevřel cestu přepadení Polska 1.9.1939, po kterém přišla i sovětská invaze 17.9., která dokončila okupaci země. Následovaly známé události jako perzekuce odbojných Poláků ze strany Němců, či Katyňský masakr polských důstojníků ze strany Rusů. Budoucím vztahům mezi Poláky a Rusy neprospěl ani postup Stalina při osvobozování Polska v roce 1944. V okamžiku, kdy vypuklo povstání ve Varšavě, nařídil zastavit postup sovětské ofenzívy do doby, než jej nacisté utopili v krvi.

Po roce 1945 se Polsko stalo nesvobodným komunistickým satelitem Sovětského svazu. Země však stále uvnitř zůstala katolickou. Polský papež Jan Pavel II. v osmdesátých letech přispěl k pádu komunistického režimu nejen v Polsku, ale i celé východní a střední Evropě.

Po roce 1989 můžeme charakterizovat Polsko jako zemi, která z členů EU je nejvíce proamerická a zároveň protiruská. Velkou roli má tradiční katolicismus, který Polsko poněkud izoluje v rámci převážně sekulární Evropy. S poměrnou nedůvěrou se v Polsku hledí k současnému papeži Františkovi, který je kritizován za řadu kroků směřujících k modernizaci a zlidštění církve.

Domnívám se, že pro ČR je velice výhodné a prospěšné udržovat s Polskem úzkou spolupráce v rámci Visegrádské skupiny. Spojuje nás řada společných zájmů, jako je například odpor k uprchlickým kvótám. Na druhé straně, bychom mohli Polsku naznačit, že jeho jednoznačně proamerický a až hystericky protiruský postoj zemi ani Evropě neprospívá a za shody určitých okolností může vést pro Polsko k další historické tragédií. K tomu by mělo vést poučení plynoucí ze studia historie, která jednoznačně ukazuje, že každý čin má i svůj následek, který zpětně vždy dopadne na toho, kdo jej vytvoří. Bilance tisícileté historie rusko-polského soupeření to ukazuje jednoznačně.