Jedním z nejvíce kritizovaných pojmů Marxova sociálního učení je třídní boj. - Odpůrci levice se snaží tuto tezi popřít, vyřadit z veřejného prostoru; právě tak se snaží vystavit informační embargo na slova–pojmy, jako „vykořisťování“, „buržoazie“, „válečné štvaní“, „internacionalismus“, „zestátnění“, „znárodnění“, „pokrok“. Ale ani mnohá jiná slova, která mají jednoznačně kladný obsah, neobstojí před postmoderní relativizací. Proti národnosti se staví – občanství, proti spravedlnosti – svoboda, proti míru – bezpečnost, proti odzbrojování – zbrojení, proti střídmosti – konzum, proti solidaritě – zájem individua. Existují knihy demaskující frazeologii opresivního režimu dovolávajícího se ideálů komunismu, ale myslím, že by bylo na čase sestavit novořeč (newspeek) neoliberalistické postmoderní ideologie. Začít by se mohlo s rozborem pojmů „neviditelná ruka trhu“, „nadnárodní korporace“, „globalizace“, „flexibilita“, „zeštíhlení (podniků)“, „finanční deriváty“, „hedge fondy“, „alterantivní fakta“, „modernizace“. Už to by vydalo na knížku.
Marx teorii tříd odvodil ze studia současnosti a dějin. Můžeme popřít slovo–myšlenku, ale skutečnost tím ze světa nesprovodíme. Někoho snad překvapí výrok papeže Františka, zaznamenaný v jeho první encyklice: „Realita je víc než idea“. Třídní složení v kapitalistické společnosti zkomplikoval sám vývoj. Společenské vztahy, jak se vyhranily v době, kdy buržoazie prosazovala své třídní zájmy namířené proti feudálním poměrům ovládaným světskou a církevní aristokracií, jsou již dávno překonány. Marxovo dělení tříd je určeno vztahem k výrobním prostředkům, odtud se rodí kapitál, majetek, moc. Složení společnosti se za průmyslové a elektronické revoluce změnilo a mění. Dnešní sociologové přicházejí s komplikovanějším pojetím a dělením společenských skupin. Pierre Bourdieu zavádí kritérium vzdělání a zkoumá vztah kulturního kapitálu k ekonomickému kapitálu. Výrazná převaha vzdělání je u vzdělanců a lidí levicové orientace. Pravý opak tvrdí stoupenci pravice.
Vzdělaní se ovšem neměří „plzeňskými diplomy“, ani certifikáty soukromých škol; jde o zvídavost, o postoj člověka k věcem, které přesahují jeho osobní obzor. Tato skupina lidí bude zřejmě hrát hlavní roli při změně systému. Lenin se mýlil, když nedůvěřoval ruské inteligenci a vystupoval proti ní, zatímco lidové vrstvy si idealizoval. Maxim Gorkij mu to marně vymlouval – šlechtic nadal na bosáka.(Lenin si myslel, že rozumí chudině líp než bosák Gorkij)
Srovnáme-li Trumpa, Porošenka nebo Berlusconiho s Putinem, prezidentem Si Ťin-pchingem nebo Gramscim, případně Lenina s Franzem Josefem I., ukáže se, na které straně je převaha intelektuálních schopností. Samo o sobě to není jednoduchá rovnice na ose dobra a zla; vzdělaní samo o sobě člověka nepovznáší, právě tak jako bohatství ho nemusí za všech okolností korumpovat. Je ale velký rozdíl mezi člověkem, který zbohatl vlastním přičiněním, a miliardářem, který se domohl majetku dědictvím. „Je původ otců krásný šperk pro syny“, napsal Neruda, „však chceš-li ctěn být, dobuď cti si sám.“ Horší je ovšem, získal-li někdo bohatství podvodem, korupcí, využíváním kliček v zákonech.
Ve Spojených státech se mladí lidé pocházející z chudnoucí střední třídy snaží proniknout do vyšších, stále bohatších vrstev. Napodobují jejich životní styl, hledají nejsnazší cestu vzhůru. Protože dobře vědí, že největší roh hojnosti nabízí finanční kapitál, odvracejí se od profesí sloužících výrobě, která zajišťovala prosperitu většině amerických občanů. Na druhé straně chudinou ostentativně opovrhují. To je důležitý psychologický aspekt dnešního amerického společenského vědomí. A hle – Trump, miliardář, najednou prohodí pár vlídných slov k dělníkům, kterým ostatně jeho chlapáctví (je jako my!) imponuje. (Sleduje někdo důsledky podobných sociologických a sociálně-psychologických proměn u nás?) Pokusy ambiciózních mládenců americké střední třídy proniknout až nahoru do sedmého nebe se jen zřídka podaří; tak u nich vzniká zklamání a frustrace, která vede ke kritické reflexi, k hledání jiného východiska. Prezidentský kandidát Berndt Sanders ne náhodou svým socialistickým programem tolik sympatií získal u studentů a mladých lidí nezámožného původu. Od dob Reaganovy ekonomické reformy v sedmdesátých letech začíná v USA vznikat dědičná kapitálová aristokracie – dřív takových rodin bylo málo, bránily tomu zákony o dědictví i puritánská mentalita.
Demokratická společnost se vyznačuje otevřeností. Mezi třídami, stavy, vrstvami, různě diferencovanými skupinami nestojí, nebo nemají stát, přehrady; naopak – pohyb mezi nimi má být přirozený, jakékoli zkostnatění společnosti, dané majetkem a dědičnými právy, omezuje její demokratický ráz. Lidé mají být hodnoceni podle svých schopností, ne podle konta v bance. Zatímco nejvyšší, nejbohatší a stále se zmenšující třída si žárlivě střeží svá privilegia, přechod z nižších tříd do vyšších je tím obtížnější, čím nižší je místo, z něhož se moderní Vautrinové snaží vyšplhat nahoru. V Americe, kde mají rádi příběhy kamelotů–milionářů, dnes se spíš už jen výjimkám daří překonat překážky na cestě vzhůru. Nejvyšší třídu v naprosté většině doplňují její potomci. Na druhé straně není tajemstvím, že největším prokletím chlapců v chudinských čtvrtích není to, že zemřou hladem, ale to, že nemají nejmenší možnost dostat se z vězení černých ghett a periferií kdysi bohatých měst, která přišla na buben (Detroit). Statistiky dokonce ukazují, že chlapcům v těchto vyloučených lokalitách (no–go area) hrozí předčasná smrt na ulici ve větší míře, než vojákům v Afghánistánu nebo Iráku. V Británii, kde stále přežívají pozůstatky aristokratických a koloniálních časů, levicovým demokratům vadí, že nejvyšší vzdělání je stále vyhrazeno dětem z bohatých rodin. Pro chlapce a děvčata z chudých poměrů je představa, že by mohli studovat na univerzitě v Oxfordu, jak to vyjádřil jeden chlapec z přistěhovalecké rodiny, stejně nereálná jako cesta na Mars. Pokusy změnit tuto situaci existují, ale výsledky nejsou příliš optimistické. Chudoba cti netratí, ale u kolíbky dětí v předměstských čtvrtí nebo venkovských baráčcích stále ještě nestojí příznivé sudičky. Nuzný původ se za chudými vleče jako neviditelná přítěž. („A foot in the door“, Noha ve dveřích. The Economist, 10. 12. 2016.)
Lévi–Strauss ve své moudré knize Smutné tropy, napsané před šedesáti lety, vyjádřil naději, že emigrace cizinců z třetího světa může bohaté země Evropy a Ameriky obrodit, že mísení ras a kultur může být pro lidstvo prospěšné. Nevěděl ovšem, že nevzniknou podmínky k postupnému splynutí národů a etnik, ale že přistěhovalci se octnou v izolaci, stanou se obětí odcizení a vyřazování. Kapitalistická společnost se svými původními obyvateli nejedná v rukavičkách, proč by měla brát ohled na cizince? Lévi–Strauss také nepočítal s explozí náboženské nesnášenlivosti, se závanem středověkých předsudků a pověr, které se stanou černou můrou moderní civilizace, a už vůbec ne s tím, že převádění a přeplavba utečenců se stane výnosným byznysem i politickou spekulací.
Nejsem si jist, zda bude možno tuto otázku vyřešit bez změny systému, aspoň ne toho, který představuje dnešní bruselská elita nebo prezident Trump. Nelze vycházet z abstraktního pojetí lidských práv, která jsou ostatně i ve vyspělých demokraciích fatálně porušována. (Kdo prstem ukazuje na Rusko a Čínu, měl by si připomenout biblické podobenství o „břevnu v oku svém“.) Kapitalismus neoliberálního ražení právo koneckonců podřizuje majetku, nevychází z etického principu, nepotřebuje obecný pojem spravedlnosti, který by byl platný pro všechny. Tím základním spojujícím faktorem je přece kapitál! Na jakém základě potom může dojít k mísení kultur, které měl na mysli francouzský etnolog? Některé levicové strany a hnutí hodnotily otázku přistěhovalců jako tradiční otázku sociální. Ale tak tomu není. Je to nový fenomén, který nebyl dosud plně analyzován a zhodnocen. Vznikl kumulací různých faktorů; vedle tíživého dědictví kolonialismu se tu projevují následky válek (nejednou podnícených včerejšími kolonizátory), nezadržitelně pokračující klimatické změny a agresivní náboženské konflikty.
Stálé štěpení a přeskupování společenských skupin je podmíněno jednak objektivními životními podmínkami (prací, profesionalitou, majetkem, vzděláním), jednak subjektivními faktory – tím, jak si je lidé uvědomují. Nebývalý růst a rozsah sil, které určují vědomí lidí, znejasňuje pravý stav věcí. V dřívějších dobách přehledného, třídně vyhraněného dělení společnosti se lidé již na první pohled rozlišovali – hned jste věděli, kdo kam patří. Když o tom uvažuji, vybavuje se mi Nerudův fejeton Matky na ulici (1877), v kterém autor jako v kapce vody zachytil odraz sociální struktury tehdejší společnosti; pozorujeme-li, jak se liší bohatá měšťanská matka od matky dělnické a té nejubožejší – matky, která nemá dítěti co dát do hladových úst –, objeví se nám jako na dlani třídní hierarchie z dob kočárů a petrolejových lamp. Dnes se lidé, kteří stojí na opačných stupních společenského schodiště, na ulici vůbec nepotkají, a když vidíte na dívce roztrhané džíny, není to znak chudoby.
Mládež, zvyklá na rychle se měnící podmínky života a práce, bude – nebo může a měla by – hrát významnou roli při prosazování systémových změn. Totéž platí o špičových ekonomech – T. Atkinsonovi, T. Pikettym, T. Noahovi a dalších, kteří v klidu pracoven prestižních univerzit, vědeckých ústavů a redakcí studují příčiny nerovnosti a hledají východisko, jak odvrátit jednu z nejnebezpečnějších morových ran ohrožujících dnešní lidstvo. (Těmi dalšími jsou klimatické změny, atomové válka, stěhování národů.) Tony Atkinson, nedávno zesnulý profesor Oxfordu a proslulé Londýnské ekonomické školy, vypracoval návrh daňové reformy šitý na poměry v Británii. V případě, že by parlament návrh přijal, došlo by k zásadní změně systému – bez bojů na barikádách, bez výstřelu Aurory. Odstraněním privilegií nejbohatších by vznikl fond, který by v dosažitelné možné míře zajišťoval lidem všech tříd rovné startovní životní podmínky. Nikdo si nemyslí, že by se dal takový plán v dohledné době uskutečnit. Pro takovou reformu, či spíš revoluční změnu, by bylo zapotřebí získat dostatečnou politickou oporu nejen v Anglii, ale i v mezinárodním měřítku. Dobře víme, že to dnes není možné. Co na to říct? Dějiny mají dost času.
(Předchozí část Příběh o levici – expozice čtěte ZDE)
Vychází také v Literárkách.