Během jedné jinak celkem obyčejné noci v květnu 2011 si Robert Childs uvědomil, že jeho přítel Abú Chálid Abdul-Latif se může co nevidět stát teroristou. Tito dva muži, kteří spolu navštívili mešitu v Seattlu, pojedli smažené kuře v Abdul-Latifově malém bytě společně s jeho ženou a mladým synem. Abdul-Latif poté doprovodil Childse na slabě osvětlené parkoviště mimo budovu, kde stál Childsův oranžový Chevy Suburban z roku 1979. A tam vyrukoval s překvapivou otázkou: Mohl by mu Childs pomoci získat nějaké zbraně?

Abdul-Latif uvedl, že chtěl provést útok inspirovaný střelbou ve Fort Hood v roce 2009, při které major Nidal Málik Hasan zabil 13 lidí. Na rozdíl od Hasana, který jednal sám, si hledal společníky. „Už mám chlápka, který to chce udělat, chceš-li se přidat,“ vzpomíná Childs na Abdul-Latifova slova.

Childs, hubený běloch s krátce střiženými hnědými vlasy, tehdy 35letý, se dříve chlubil Abdul-Latifovi, jak to umí se zbraněmi. Jeho otec byl mariňák a Childs se cvičil s pistolemi a puškami na vojenské internátní škole. 33letý Abdul-Latif, s vyholenou černou hlavou a plnovousem, měl naopak se střelnými zbraněmi jen malou zkušenost. Kdysi přepadl obchod 7‑Eleven se dvěma umělohmotnými zbraněmi a odpykal si tři roky vězení za loupež.

Childs doufal, že rychle odjede, a jak mi sdělil: „Neřekl jsem mu tehdy v noci ani ano, ani ne.“ Nehodlal svému příteli pomoci, ale onen překvapivý požadavek mu nicméně dělal starosti. Co kdyby Abdul-Latif spáchal zločin se zbraněmi získanými jinde? Mohl by být Childs spoluviníkem, protože neinformoval policii o jejich rozhovoru? Childs, odsouzený za znásilnění a sexuální obtěžování dítěte, byl ve vězení již třikrát – celkem devět let. Nedávno byl propuštěn a snažil se začít nový život.

Childs si domluvil schůzku se Samuelem DeJesusem, detektivem seattleské policie, a řekl mu o setkání. Podle Childse ho DeJesus požádal, zda by nepomohl úřadům vybudovat případ proti Abdul-Latifovi. „Co chcete na oplátku?“ dodal DeJesus. „Chtěl jsem, aby můj rejstřík byl kompletně vymazán,“ vzpomíná Childs. Seattleská policie, jak tvrdí, mu naznačila, že by to šlo provést. (DeJesus se odmítl pro účely tohoto článku vyjádřit.)

Za pár dní se do věci vložil Federální úřad pro vyšetřování (FBI). Abdul-Latif se dostal do hledáčku FBI poté, co v dubnu a květnu onoho roku umístil několik videí na YouTube, v nichž kritizoval západní společnost a tvrdil, že s ne-muslimy nikdy nelze uzavřít mír. Když se FBI dozvěděla o informacích od Childse – na základě zapojení seattleské policie a FBI do společného úsilí o vnitřní bezpečnost – agenti se s ním setkali a sdělili mu, že budou na případu pracovat. Childs byl šťastný, že učinil rozhodný krok. „Pokud nemůžete věřit FBI,“ uvažoval, „komu jiného můžete věřit?“ A tak se stal součástí protiteroristického aparátu FBI z doby po 11. září, který zahrnuje více než 15 000 informátorů a je největší domácí špionážní sítí v amerických dějinách.

Childs začal u sebe nosit při setkáních s Abdul-Latifem nahrávací zařízení. 14. června 2011 mu FBI poskytla zásobu zbraní – granát, útočné pušky a ruční zbraně – kterou ukázal Abdul-Latifovi v zadní části auta. Childs mu ukázal, jak vyměnit zásobníky a nabít náboj do komory. Když Childs vyndal granát ze sportovní tašky, Abdul-Latif vypadal překvapeně. „Vopravdickej?“ otázal se dle prohlášení FBI. „Když to hodíš, tak to vybouchne?“ Vytáhni pojistku, vysvětlil Childs, a pak hoď.

O týden později, 22. června večer, se Childs, Abdul-Latif a třetí muž jménem Walli Mudžáhid setkali v jednom obchodě s autodíly, aby probrali plány na útok proti vojenskému náborovému středisku v Seattlu, kde se branci poprvé hlásí do služby. („Jsou posíláni na frontu, aby zabíjeli naše bratry a sestry,“ řekl Abdul-Latif o několik dnů dříve v rozhovoru zachyceném na Childsově nahrávacím zařízení.) Když Childs ukázal svým společníkům, jak zacházet s útočnými puškami M16 dodanými policií, FBI zasáhla. Agenti vhodili do místnosti zábleskové granáty a vtrhli dovnitř. Abdul-Latif a Mudžáhid byli zatčeni.

Abú Chálid Abdul-Latif a Walli Mudžáhid

Ačkoli nebylo Childsovo jméno zveřejněno, byl okamžitě vylíčen jako americký hrdina. „Avšak nebýt odvahy spolupracujícího svědka a úsilí několika agentur pracujících dlouhodobě a intenzívně,“ uvedla den po operaci v tiskovém prohlášení Laura Laughlinová, zvláštní agentka odpovědná za pobočku FBI v Seattlu, „subjekty mohly být schopny provést svůj brutální plán.“

Dnes si odpykávají Abdul-Latif osmnáctiletý a Mudžáhid sedmnáctiletý trest za spolčení za účelem vraždy důstojníků a agentů Spojených států a spolčení za účelem použít zbraně hromadného ničení. Nicméně se vynořují vážné pochybnosti, zde by se vůbec někdy dostaly těm dvěma do rukou prostředky ke spáchání závažných zločinů nebýt úsilí FBI. Podle místních médií a obhájců dotyčných mužů měl Abdul-Latif v minulosti psychické problémy a také se pokusil o sebevraždu. Mudžáhid byl chudý ztroskotanec, kterému byla diagnostikována schizoafektivní porucha a bipolární tendence, a byl dvanáctkrát v psychiatrické léčebně. Jinak řečeno, jednalo se pravděpodobně o „zdravotně oslabené lidské jedince“, na které se – podle Karen Greenbergové z Centra pro národní bezpečnost při Fordham University School of Law – FBI často zaměřuje při tzv. popíchnutích [sting operation].

Childsova „odvaha“ byla mezitím téměř zapomenuta. Říká, že za navnadění Abdul-Latifa a Mudžáhida dostal slušně zaplaceno, ale jeho trestní záznamy nikdy zahlazeny nebyly. Nyní žije 4500 km od Seattlu v Key West na Floridě, je bezdomovec, jezdí po městě na kole a spí na odloučeném místě v mangrovníkovém lese poblíž dálnice č. 1. „Připadám si jako stejná oběť FBI jako Abdul-Latif,“ říká Childs kouře cigaretu u venkovního stolu pizzerie jednoho odpoledne v březnu 2015. Nosí elektronický náramek na kotníku – hmatatelnou připomínku, že je sexuální delikvent.

V této domácí válce proti teroru jsou frontové linie často obsazeny nevyrovnanými či znepokojujícími postavami jako je Childs, zločinci a podvodníky pověřenými FBI, aby sledovali podobně problematické či podezřelé cíle. A zatímco tito informátoři chovají naději, že jim jejich pověření naplní kapsy penězi, vymaže problematickou minulost či obojí, FBI s nimi v mnoha případech přeruší kontakty, když operace skončí.

K ochraně vlasti, jinak řečeno, využívá FBI zlé hochy, aby dopadla ty, které považuje za ještě horší. Je to špinavá špionážní hra 21. století, kterou přiléhavě shrnuje populární rčení v FBI: „Když chceš chytit ďábla, musíš sestoupit do pekla.“

FBI po 11. září

Po zpravodajských selháních z 11. září sdělil Bílý dům FBI, že na americké půdě již nesmí dojít k žádnému dalšímu útoku. Posláním FBI bylo najít teroristy dříve, než udeří. Al-Kajda si zase uvědomovala, že by nebylo snadné opětovně vyslat atentátníky do USA k provedení koordinovaného útoku. Místo toho se uchýlila k tomu, co FBI nazývá „franšízovým modelem“, tj. využívání internetu k povzbuzování mladých muslimů k páchání násilí. Představitelé orgánů činných v trestním řízení považují střelbu ve Fort Hood za realizaci takového modelu. Před tímto útokem si Hasan psal maily s Anwarem al-Awlákím, v Americe narozeným klerikem, který je znám umísťováním videí na YouTube, která hlásala násilí proti USA, a řízením profesionálně vedeného internetového časopisu al-Kajdy Inspire. (Awlákí byl zabit v roce 2011 při útoku bezpilotníku v Jemenu.)

Obavy z franšízových operací učinily z „osamělých vlků“ narozených v Americe nový předmět zájmu FBI. Agenti je chtějí dopadnout právě v okamžiku, kdy učiní krok od sympatizanta k potenciálnímu útočníkovi. A tak FBI rekrutovala informátory, aby infiltrovaly muslimské komunity po celé zemi. Jejich úkolem je sbírat informace o lidech, kteří působí dojmem, že inklinují k násilí. Kritici však prohlašují, že dosah této zpravodajské sítě je mnohem rozsáhlejší. V roce 2011 podala Americká unie občanských svobod (ACLU) žalobu proti FBI kvůli tomu, že instruovala jistého informátora v Jižní Kalifornii, „aby se nezaměřoval na žádné osoby, o nichž se předpokládalo, že jsou zapleteny do kriminálních aktivit, ale shromažďoval co možná nejvíce informací o členech muslimské komunity a zaměřil se na lidi, kteří byli ve své náboženské praxi horlivější.“

V mnoha případech nařídila FBI informátorům, aby se vydávali za teroristy a poskytli jak prostředky – např. zbraně –, tak příležitost zájmovým osobám zapojit se do komplotů. Často pak následovala zatčení. Podle Human Rights Watch téměř polovina z více než 500 případů souvisejících s terorismem, které byly postaveny před federální soudy v období mezi 11. zářím 2011 a červencem 2014, zahrnovala zapojení informátorů a přibližně 30 procent případů zahrnovalo zapojení informátorů do rolí, v nichž se aktivně podíleli na podpoře teroristických plánů.

Lidsko-právní aktivisté obvinili FBI, že používá informátory, aby uměle vytvářela teroristy za účelem předvést efektivnost organizace a obhájit svůj 3,3 miliardový rozpočet na boj s terorismem. Human Rights Watch uvedla, že vyšetřování „se zaměřovalo na osoby, které v době, kdy je vláda začala vyšetřovat, nejevily známky, že by byly zapojeny do plánování terorismu či jeho financování“ a že jisté úsilí bylo zacíleno na „mimořádně zranitelné jedince (včetně lidí s duševním a mentálním handicapem a osoby velmi chudé).“

Mezi takové jednotlivce patří zkrachovalý zaměstnanec Wal-Martu James Cromitie, který měl v minulosti mentální problémy, jemuž informátor FBI nabídl 250 tisíc dolarů, aby vyhodil do povětří synagogu a sestřelil vojenské zásobovací letouny v New Yorku. Jiný informátor přesvědčil Rezwana Ferdause, mladého Američana bangladéšského původu, aby se zapojil do organizování bombového útoku na Kapitol. V době zadržení byl Ferdaus léčen kvůli svému mentálnímu onemocnění. Agenti FBI sledující Samiho Osmakaçe – muže s schizoafektivní poruchou narozeného na Kosovu, který si dnes odpykává 40letý trest za plánování útoků ve floridské Tampě – byli zachyceni na nahrávce, ve které ho líčí jako „retardovaného cvoka“, jehož aspirace páchat násilí jsou „nanicovaté“.

FBI nicméně netěží pouze ze zranitelnosti svých terčů. Využívá též slabosti svých informátorů a v mnoha případech přivírá oči nad jejich vlastními zločiny. Když začal pro FBI pracovat Šahíd Hussajn, informátor v případu Cromitie, byl usvědčen z podvodu při poskytování řidičských průkazů osobám neoprávněně pobývajícím v USA a snažil se vyhnout deportaci do Pákistánu, kde čelil obvinění z vraždy. Hussajnovi bylo zaplaceno 98 tisíc dolarů za špehování a byl rovněž ušetřen obvinění z podvodu při bankrotu. Informátor ve Ferdausově případu, který byl v soudních záznamech uveden pouze jako „Chalíl“, byl nahrán při krádeži v obchodě, když měl u sebe odposlechové zařízení. Muži, který špehoval Osmakaçe, Američanu palestinského původu jménem Abdul Raouf Dabus, hrozilo v době, kdy pracoval pro FBI, zabavení obchodu a domu na Floridě. Dostal zaplaceno 20 tisíc dolarů.

Dalšími informátory byli podvodníci, překupníci drog a jeden instruktor fitness, ze kterého se vyklubal hochštapler. Investigativní článek USA Today z roku 2013 zjistil, že FBI během jediného kalendářního roku umožnila informátorům porušit zákon 5,658krát. „S těmi informátory je to paradoxní,“ říká bývalý řídící agent FBI James Wedick. „Těm hochům nemůžete věřit. … Ale když tyto informátory postavíme před soudce a porotu, prostě řekneme: Můžete mu věřit. On je s námi.“

Vzhledem ke své pochybné kriminální minulosti Childs dobře zapadá do této neblahé pracovní party FBI.

Kdo je Robert Childs

Robert Childs se narodil v Indianapolis roku 1975 zdravotní sestře Jackie a Robertu st., který sloužil ve Vietnamu. Ti dva se rozešli krátce po synově narození a Childs pak žil společně se svým otcem a nevlastní matkou Mary Fleenorovou. Podle Fleenorové i Childse byl Robert st. hrubián. „Zbil mne tak drsně, že jsem si nemohl sednout,“ vzpomíná Childs na jeden zážitek s otcem.

V 16 letech se vydal svou cestou. Skončil v Kalifornii, kde, jak uvádí, získal středoškolský diplom. Později odjel stopem do města Issaquah ve státě Washington. Netrvalo dlouho a dostal se do potíží. V říjnu 1994 se jistá žena obrátila na policii s tím, že Childs znásilnil její 14letou dceru. Podle výpovědi učiněné obětí se Childs s dívkou setkal v místní pasáži, šel s ní domů a vrhl se na ní se slovy: „To bude dobré.“ Childs byl odsouzen, strávil šest měsíců ve vězení a následně rok pod probačním dohledem.

Druhého trestného činu se Childs dopustil nedlouho poté. V roce 1996 potkal tehdy 20letý Childs 15letou dívku v nákupním centru v Seattlu. Podle policie odešla dvojice do parku a mazlila se. Dívčina matka podala trestní oznámení a Childs se později přiznal k sexuálnímu obtěžování.

Když byl zpět ve vězení, spřátelil se tam s jistým bílým muslimským vězněm a rozhodl se konvertovat. „[Islám] v té době mi dával smysl,“ říká. Vytrvale studoval Korán: „Když něco dělám, jdu do toho naplno.“ Rovněž připouští, že si osvojil militantně-náboženské názory. Vyhýbal se stykům s každým, kdo nebyl muslim. Společně se svými novými přáteli diskutovali o zločinech páchaných na muslimech po celém světě, zejména v Čečně, kde muslimští bojovníci vzdorovali ruské nadvládě.

Po svém propuštění v roce 1998 se Childs usadil v Seattlu a vzal si ženu jménem Jo. Childs uvádí, že začal s úklidovými službami a získal klienty, mezi nimiž byla prodejna aut, zubař a kuchařská škola. Neměl zaměstnance, ale najímal si lidi na smlouvu, pokud měl více práce, než dokázal zvládnout.

Občas dával práci Abú Chálidovi Abdul-Latifovi, jehož, jak říká, znal, protože jejich manželky se přátelily. Abdul-Latif neměl s úklidovými pracemi žádnou zkušenost, ale na tom nezáleželo – byl muslim. „Šlo o to udržet byznys a peníze v rámci komunity,“ říká Childs.

V únoru 2007 se Childsovo manželství rozpadlo a on se rozhodl naplnit svou dlouholetou touhu: bojovat za islám. Stát se mudžáhidem, jak věřil, bylo „ nejvyšší úrovní“, které mohl dosáhnout. Childs říká, že prodal svůj byznys Abdul-Latifovi a přes Turecko se vydal do Čečny. Dorazil do tureckého města Malatya, kde se (k svému překvapení) spřátelil s německým křesťanským misionářem jménem Tilman Geske. Leč v dubnu 2007, jak říká, zasáhla tragédie. Geske a další dva misionáři byli mučeni a zabiti pěticí muslimů. Podle médií, která o incidentu informovala, byl na místě zločinu zanechán vzkaz, na kterém stálo: „Ať to slouží jako ponaučení nepřátelům našeho náboženství. Učinili jsme to pro naši zem.“

Childs byl naprosto zmatený. Už se nezajímal o boj v Čečně ani nikde jinde. „Chci být takovou osobou?“ přemýšlel Childs. „Chci být znám jako vrah?“

Když se vrátil do Spojených států, Jo žila v Kalifornii, Childs ji tedy následoval v naději, že se jejich manželství dá do pořádku. Byl však zadržen, protože se nezaregistroval jako sexuální delikvent a strávil další tři roky za mřížemi. Následně se vrátil do Seattlu, kde začal pracovat v obchodě s potápěčským vybavením. Ačkoli jeho náboženské zanícení povadlo, navštěvoval místní mešitu. A právě tam jednoho dne na začátku roku 2011 narazil na svého starého přítele Abdul-Latifa.

První setkání s FBI

Childs říká, že k jeho prvnímu setkání s FBI došlo v průmyslové zóně jižního Seattlu, kde policie udržuje svůj vozový park. „FBI mne vyslýchala, dotazovali se mne na Abdul-Latifa a jeho motivy,“ říká Childs. Když došlo na dohodu o výmazu z trestního rejstříku, tvrdí, že „nic nebylo učiněno jinak,“ než jak tomu bylo v dřívější konverzaci s DeJesusem ze seattleské policie.

Nicméně podle Childse se na něj DeJesus soukromě obrátil a kladl mu na srdce, aby FBI nedůvěřoval. Detektiv uvedl, že se agenti zajímají o to, co by případ mohl přinést jim, a nikoli o dodržení své části dohody. „Tento případ je to, čemu oni říkají career-maker,“ vzpomíná Childs na DeJesusova slova.

Childs nedbal na varování a od 6. do 22. června 2011 nahrál mnoho hodin rozhovorů s Abdul-Latifem. „Pokud zemřeme, musíme zemřít společně s nějakými káfiry,“ řekl v jednu chvíli Abdul-Latif odkazujíc na nemuslimy. Když byl jednou s nimi Abdul-Latifův přítel Mudžáhid, nahrál Childs i jeho. Při večeři 21. června se Mudžáhid ptal na plán útoku proti vojenskému náborovému středisku: „Takže tam přijdeme a všechny zabijeme?“ Childs řekl, že by měli zabít pouze každého „v zeleném“ nebo s vojenským sestřihem. „To je můj způsob, jak se zbavit hříchů, chlape,“ řekl Mudžáhid podle vládních dokumentů. „Mám jich hodně.“

Než došlo k razii FBI, Childs sdělil Abdul-Latifovi a Mudžáhidovi, že toto místo – prodejnu s náhradními díly – vlastní jistý muslim. Říká, že důstojníci umístili na stůl uvnitř podniku Korán, aby učinili celý příběh uvěřitelnějším.

Childs říká, že po zatčeních mu blahopřáli za dobře odvedenou práci a bylo mu řečeno, aby počkal ve výslechové místnosti seattleské úřadovny. Vzpomíná, že za ním přišli agenti FBI, aby mu sdělili novinky – například, že: „Mudžáhid zpívá jako ptáček.“ Childs byl nadšený, ale zároveň měl obavy.  „Vzpomínám si, že jsem se velmi konkrétně zeptal: ‚Nikdo se nedozví, že jsem to byl já, je to tak?‘“

Za méně než týden, říká Childs, mu FBI zavolala, aby si domluvili schůzku. Agenti ho vyzvedli doma a uvnitř sedanu s kouřovými skly mu sdělili, že s jeho záznamem nemohou nic udělat. „Měl byste být šťastný, udělal jste to jako občan,“ vzpomíná na jejich slova. „To by měla být dostatečná odměna.“ Childs tvrdí, že DeJesus tlačil na FBI, aby se zachovala lépe. Na další schůzce mu agenti řekli, že mu mohou nabídnout peníze. Childs říká, že se dohodli na 100 tisících dolarů. Ve vyjádření k obžalobě, sestaveném obhájcem Abdul-Latifa, se uvádí, že Childsova odměna byla zhruba v této výši. (FBI to odmítla komentovat, odvolávaje se na „dlouhodobou politiku nevyjadřovat se o zdrojích, metodách a technikách.“)

Childs říká, že nakonec získal po částech v průběhu několika měsíců 90 tisíc dolarů. Ale ty se rychle rozplynuly. Jeden přítel mu z peněz ukradl 30 tisíc, tvrdí Childs, dalších 20 tisíc vydal za loď a ještě více za nového Forda Excursion, ve kterém instaloval drahou stereo soupravu. „Nechal jsem se unést,“ připouští.

V tutéž dobu, uvádí Childs, pracoval jako informátor seattleské policie. Shromažďoval informace o místních protiválečných aktivistech až do dne, kdy se jeho jméno a policejní fotografie objevily v Seattle Times v souvislosti s Abdul-Latifovým případem. Podezírá agenty FBI, že to vypustili, protože kvůli finanční otázce byly jeho vztahy s úřadem napjaté.

„Najednou bylo moje jméno všude,“ vzpomíná Childs. Když byly informace o jeho sexuálních přestupcích ve zprávách, cítil, že „hrdinská“ část jeho identity „nadobro vylétla komínem.“

Opuštění informátoři

Childs není první informátor, který se cítí opuštěn FBI. Jemenský občan Mohamed Alanssi pomohl agentům s vyšetřováním brooklynských hawalistů – ilegálních muslimských peněžních zprostředkovatelů – a šejcha Mohammeda Aliho Hassana al-Moayada, o němž se FBI domnívala, že shání peníze pro al-Kajdu v New Yorku. 15. listopadu 2004 odfaxoval Alanssi dopisy FBI v New Yorku a Washington Post. Uvádí, že jeho řídící agent mu nedovolil odjet do Jemenu, aby navštívil svou nemocnou ženu, a že se obával, že kdyby svědčil jako informátor, mohlo by to ohrozit jeho rodinu. „Proč se nestaráte o můj život a život mojí rodiny?“ napsal Alanssi v jednom z dopisů. To odpoledne se v obleku nasáklém benzínem zapálil před bránou Bílého domu. Agenti Secret Service plameny uhasili, ale ne dříve, než bylo popáleno 30 procent jeho těla.

V jiném případě strávil Craig Monteilh – instruktor fitness, ze kterého se vyklubal hochštapler, a poradce v kauze Americké unie občanských svobod z roku 2011 – měsíce špiclováním v mešitách, když předstíral, že je konvertita k islámu jménem Farúk al-Azíz. V prosinci 2007 ho policie v kalifornském Irvinu obvinila, že okradl dvě ženy o 157 tisíc dolarů v rámci podvodu s nákupem a prodejem lidského růstového hormonu. Monteilh později tvrdil, že mu agenti FBI nařídili, aby přiznal vinu kvůli podepření svého krytí – s tím, že obvinění budou časem z jeho rejstříku vymazána. Monteilh ve své žalobě proti FBI v roce 2010 uvedl, že úřad své sliby nesplnil. Později svou žalobu stáhl, když souhlasil s tím, co označuje za „privátní vypořádání“.

Často se zdá, že si FBI rychle myje ruce nad problémy, které způsobují informátoři, nebo nad obviněními, která vznášejí. Nezáleží na tom, jak temné či rozpaky budící je informátorovo zapojení do případu, to jen zřídkakdy ohrozí kariéru důstojníka či řídícího agenta. Steve Tidwell, který dohlížel na Monteilhovu operaci, odešel do výslužby a dnes je vrchním ředitelem soukromé bezpečnostní firmy bývalého ředitele FBI Louise Freeha. Bývalý agent Ali Soufan, jehož kniha o 11. září a al-Kajdě The Black Banners byla v žebříčku bestsellerů New York Times, dnes provozuje multinárodní soukromou bezpečnostní společnost. Jedním z informátorů, kterého Soufan řídil, byl Sajíd Torres, o němž je nový dokumentární film (T)ERROR, který vyhrál Special Jury Award na filmovém festivalu Sundance v roce 2015. Film líčí Torrese, bývalého Černého pantera a odsouzence, opuštěného a naštvaného poté, co byl zapojen do tzv. popíchnutí (sting operation), jež někteří kritici popsali jako vlákání do pasti.

V jedné scéně říká filmařům: „Vláda vás využije a pak se na vás vyserou jak na placatý kámen.“

Epilog

Poté co byl Childs odhalen v novinách, rozhodl se, že nemůže zůstat na severozápadě. Zamířil na východ, krátce se zastavil na návštěvě u své nevlastní matky v Indianapolis a pak pokračoval dále, až skončil v Key West v říjnu 2013. Pronajal si pokoj a našel si práci barmana. Jenomže v červenci 2014 manažer jedné místní restaurace řetězce Johnny Rockets oznámil policii, že jeho bývalý zaměstnanec Childs namarkoval pět plateb v celkové výši 863,11 dolarů na kradenou kartu American Express. Důstojníci rychle zjistili, že Childs je sexuální delikvent, který se po svém příjezdu na Floridu nezaregistroval. Když ho zatýkali, Childs podle policejní zprávy tvrdil, že „se skrýval kvůli dřívějšímu případu, na kterém pracoval s detektivy v Seattlu.“

Když se DeJesus dozvěděl o Childsově zadržení, požádal úřady, aby byly shovívavé. „Robert Childs byl skutečně hrdina,“ napsal DeJesus v emailu žalobcům (získán od floridských úřadů na základě žádosti o informace). Childs se nakonec přiznal k podvodu s kreditní kartou a uznal, že se nezaregistroval jako sexuální delikvent. Souhlasil, že bude označen jako „sexuální predátor“ [odkaz na výstražný leták je z české IP adresy nedostupný, pozn. překl.], byl poslán do vězení a v lednu 2015 propuštěn.

Od té doby jeho jméno oběhlo celý Key West – malé klevetivé město – a pokoj, který si pronajal, už nebyl k dispozici. Říká, že žádný z barů na Duvalově ulici, hlavní třídě Key West, by ho nevzal. Za svou adresu označil podjezd pod dálnicí a začal chodit téměř každý den do Burger Kingu, aby si nabil svůj kotníkový monitor.

Když Childs začal pracovat pro FBI, domníval se, že cválá společně s bílými rytíři. Dnes si to již nemyslí. „Oni se zmocňují lidí, kteří jsou zranitelní a zoufalí,“ říká Childs o programu FBI na využívání informátorů. „Jsme vedeni k přesvědčení, že můžeme FBI věřit. Já jim nevěřím… A veřejnost by také neměla.“

Trevor Aaronson je výkonným ředitelem organizace Florida Center for Investigative Reporting a autorem knihy The Terror Factory: Inside the FBI’s Manufactured War on Terrorism (2013).

Zdroj: http://foreignpolicy.com/2015/05/12/to-catch-the-devil-fbi-informant-program/