V roce 1989 Západ zvítězil ve studené válce a dokázal tak světu, že má oproti Sovětskému svazu dokonalejší společenský model, píše Der Freitag. Poté nastalo globální geopolitické přerozdělení. NATO se zbavilo svého hlavního protivníka v čele Východního bloku, ale časem začalo válku s takzvaným terorismem a přikrášlilo tento konflikt „banálními hesly o demokracii a lidských právech", vysvětluje autor článku Michael Pesek.

Bylo to vždy otázkou času, kdy někdo převezme tento model, pokračuje Der Frietag. „Poměrně lákavým byl nejasný obraz nepřítele a potřeba mimořádné příčiny: tato kombinace dovolila dělat všechno, co se chtělo. A rychle se začali jeden za druhým objevovat diktátoři, kteří označovali své politické protivníky za teroristy a vojenské trestné akce za boj s terorismem," píše Pesek a poznamenává, že mezi nimi byl i „nějaký pan Putin", který začal brát čečenskou válku právě v tomto kontextu.

Na začátku nikdo nepředpokládal, že na tomto poli působnosti se stane hlava Kremlu nejvíc schopným studentem Západu, uvádí Der Freitag. V tu dobu se Rusové snažili integrovat do západního světa a snažili se vyhnout konfliktům. V roce 2005 „začalo zranění 90. let postupně ustupovat spotřebitelskému entuziasmu". Život v Rusku byl klidnější a z velké části odpovídal západnímu vzoru.

Avšak během třetího prezidentského období Putina se dostaly vztahy Ruska a Západu do chladného stavu. Nejdříve Gruzie, potom Ukrajina a nakonec Sýrie. Vedoucí Kremlu vrátil svou zemi do světového bojiště.

Ve zpravodajství o vojenských operacích převzali Rusové mnohé od Američanů. Vysílají stejný televizní obraz, na tiskových konferencích stále tvrdí, že jsou vojáci profesionální a slibují, že se bude vyšetřovat, pokud něco nebude pořádku

„Ach, pomyslel jsem si, jak se Rusové všechno rychle naučili," pokračuje autor. „ Německá média nespokojeně zareagovala na tuto podivuhodnou shodu. Videa s bombardováním najednou začala vypadat vulgárně. Ještě jsme si pamatovali zářivé výbuchy, chlad černobílých snímků, ale teď v přímém televizním vysílání nezůstal někdejší bojový entuziasmus. Černé stíny se staly lidmi, bělost momentem jejich smrti. Rusové nám ukázali, kým jsme se skutečně stali po válce v Iráku: vojenským voyeristy."

Při kritizování Ruska začali západní politici a novináři používat absurdní argumenty: „Rusové údajně zabíjejí cíleně civilisty, přitom my děláme vše, abychom se vyhnuli obětím z řad civilistů". Vzniká otázka: „Jaký je pro Syřany rozdíl v tom, jestli je zabíjí náhodou nebo úmyslně."

„Bomby s laserovým naváděním jsou jenom závojem, pod který skrýváme vraždy. Zabíjíme, ale údajně vynakládáme všechno úsilí na to, abychom to nedělali. Vědci roky zkoumali, utráceli se peníze, experti vymýšleli nová pravidla vykonávání operací, vojáci se účastnili profesionálního vzdělávání. A vše jen proto, abychom naše vraždy udělali méně vražednými. Rusové v tomhle nic nechápou. Pro ně je bomba ničícím nářadím a válka není postmoderním diskursem," píše Pesek.

„My upřímně věříme v tyto rozdíly," pokračuje autor. „Ale ve skutečnosti je nám Putin podobný o dost více, než jsme připraveni přiznat a on chápe, že tato shoda je naší velkou slabostí… Ví, že mezi naším chápáním sebe sama a našim jednáním je velká propast. A on nevynechává jedinou možnost pro to, aby s potěšením poukázal na tuto neshodu," uzavírá Pesek na závěr svého textu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.