Koho skutečně Amerika vyzbrojovala lze soudit pouze podle toho, kdo měl ve výsledku neustále modely amerických zbraní.

Donald Trump informoval o cíli změnit směr americké politiky v Sýrii během své předvolební kampaně. Avšak po americkém raketovém útoku na vládní letiště, který následoval po obvinění vlády Asada z použití chemické zbraně, vznikl dojem, že se ve Washingtonu nic nezměnilo. Ve skutečnosti využitím dýmové opony militaristické rétoriky, která vyšla z Bílého domu hned po vypuštění Tomahawku, americký prezident přeci jen podnikl důležité kroky k regulování syrského konfliktu.

Je důležité poznamenat, že se toto rozhodnutí podařilo asi měsíc tajit. Není těžké uhodnout, že nejen ředitel CIA Pompeo a poradce pro národní bezpečnost McMaster věděli o prezidentově nařízení. Během posledních měsíců jsme viděli, jak se tajné informace nestydatě dostávaly do tisku. Už málem vznikl dojem, jako by byla úniková nemoc ve Washingtonu nevyléčitelná, což dělalo jakékoli důležité jednání s novou administrativou krajně složitým. Například takové nezákonné odtajňování obsahů jednání s lídry jiných zemí způsobilo vážnou újmu důvěry k USA, stejně jako to bylo v případě úniku ohledně izraelské agentury v útrobách teroristů v Sýrii. Současný únik v The Washington Post samozřejmě také patří do kategorie sabotáže. Samotné jeho poskytnutí vypovídá o tom, že prezidentova politika z pohledu některých úředníků, kteří mají přístup k informacím, podléhá neustálému odporu. Potěšit může to, že tentokrát zvládli skrývat tajemství před všudypřítomnými novináři déle. To je základem zdrženlivého optimismu do budoucna.

Nyní lépe chápeme příčinu vysoké efektivity poslední dohody o ukončení střelby na jihu Sýrie. Jen co si začali povstalci jasně uvědomovat, že za nimi už nestojí Amerika, začal se vzduch z jejich pneumatik vypouštět.

A to nehledě na obrovské složitosti na cestě k uklidnění této zóny konfliktu. Teď víme, že Američané nepřilévají více olej do opozičního ohně v Sýrii. Ale je potřeba mít na mysli, že jsou v zóně příměří na hranici s Izraelem síly povstalců. K nim se mohou připojit i uprchlíci, kteří našli přístřeší v Jordánsku. To jsou převážně sunnité, kteří jsou naladěni opozičně vůči vládě prezidenta Asada. Pouze díky autoritě se Rusku podařilo dosáhnout ukončení střelby, které někteří „jestřábi" v Damašku a Teheránu posuzovali jako nežádoucí přiznání zákonnosti přítomnosti opozičních sil na jihu.

Paralelně se Rusko dokázalo dohodnout s Izraelem, který se zatím vyhýbá přivedení svých vojenských jednotek do Sýrie, ale přitom vystrašeně dohlíží na opevnění íránských sil a Hizballáhu v bezprostřední blízkosti vlastních hranic. Právě ruská diplomatická úsilí zde sehrála velkou roli. Nehledě na množství intrik v hořící Sýrii se místní rusko-americké úsilí ve skutečnosti jeví jako nadmíru účinné.

Poslední novinky poukazují na to, že byla ruská politika v Sýrii ve skutečnosti opodstatněná a předvídavá. Ve skutečnosti to dnes uznávají i hlavní hráči ve Washingtonu.
I přes opovrhující výkřiky nespokojených a krvežíznivých diváků jsou podniknuty první kroky na společné rusko-americké cestě k regulování syrské krize. Jak říká ruské přísloví, každý začátek je těžký.

A ještě, jak vyplývá z publikace The Washington Post, program tajného vyzbrojení syrských bojovníků byl podniknut Obamovou administrativou v roce 2013. Zdá se, že to bylo prakticky zároveň s díky ruskému vedení šťastně vyřešenou krizí chemických zbraní.

Avšak hned následující prezident zrušil rozhodnutí, které ten předcházející udělal.

Je to lekce pro ty síly, které si upřímně myslí, že přísahou Americe a tím, že od ní získali ujištění a materiální pomoc, si teď zabezpečili budoucnost. Ve skutečnosti je mohou USA „opustit" stejně jako své syrské chráněnce.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.