Doněck, hlavní město Doněcké lidové republiky (DLR). Již jsem zde byl dvakrát, ale vždy jen na jeden až dva dny. Tentokrát jsem přijel na deset dní, protože plánů jsem měl hodně. Jedním z mých cílů byla návštěva 56. školy v severním Kyjevském obvodu, ležící tři km od rozstříleného doněckého letiště a asi čtyři km od ukrajinských pozic. Do této školy totiž chodí tři děti, jejichž některé fotografie spolu s příběhy těchto dětí se nacházely na výstavě fotografií „Donbas-očima dětí i nás dospělých“, která se konala v Galerii Futura v Praze 19.4.-31.5.2017 a bude putovat po republice.

Věděl jsem, že Kyjevský obvod včetně okolí 56. školy byl několikrát ostřelován ukrajinskou armádou. Jel jsem tramvají (za 3 rubly, tj. asi 1,40 Kč) od Donbas Arény směrem na sever, do míst často ostřelovaných, kde jsem ještě nikdy nebyl. Jel jsem kolem částečně poničené osady Putilovka (Místní 59. škola zde dostala 35 zásahů a děti z této školy chodí nyní do 56. školy. Do 56. školy chodí i děti ze zničené osady u letiště Spartaku a z ukrajinských Pisků.) až k hlavnímu nádraží, kde jsem ještě nikdy nebyl. Okolí nádraží je velmi živé, jezdí zde tramvaje, trolejbusy, autobusy, je zde kostel a tržiště, plno lidí. Nádraží je krásně opravené a dokonce přístupné, i když zde vlaky již skoro tři roky nejezdí. V krásné hale je otevřená pokladna, kde je možné si koupit jízdenky po celé LLR, DLR a Rusku. Za nádražím směrem k severu je čtvrť Okťabrskoje, která sahá až k okraji letiště. Také tato čtvrť je často ostřelována. Nedaleko nádraží jsem našel 56. školu.

Ve škole mě velmi srdečně přivítali. Provedli mě školou a pak jsem byl na besedě v 8.třídě, kam chodí tři děvčata-fotografky Karina, Táňa a Julia, jejichž krásné fotografie jsou součástí naší putovní výstavy. Seznámil jsem děti s činností naší Společnosti přátel LLR a DLR v ČR i na Donbase a hlavně s výstavou fotografií z Donbasu v Praze, s tím, že na výstavě jsou i fotografie Kariny, Táni a Julii z této třídy. Děvčatům jsem předal jménem naší Společnosti drobné dárky (velké lentilky a pohlednice). Byla tak překvapená a nadšená z dárků z ČR, že ani moc nemluvila. Děti ze třídy mi pak vyprávěly své příběhy-jak prožívaly ostřelování své čtvrti, okolí školy a svých domů. Tyto děti zažily válku se vším všudy. Zažily noční ostřelování (někdy i denní) svého okolí. Slyšely obrovský rachot děl, minometů a tanků a výbuchy. Schovávaly se celé noci ve sklepích nebo pod postelí, celé noci nespaly a druhý den šly do školy. Viděly zničené domy svých sousedů, mrtvé a zraněné. Popřál jsem jim brzký mír, aby mohly normálně žít a bez obav se procházet po ulici. Ujistil jsem je naší podporou. Na besedě jsem byl ještě v 7.třídě. Ve třídách byl přečten i dopis poslankyně Parlamentu ČR za KSČM Marty Semelové, ve kterém vyjadřuje mj. přání, aby na Donbasu brzy zavládl mír. S ředitelem školy, mladým člověkem, jsem besedoval o tom, jak se ve škole snaží, aby děti moc nemyslely na válku, aby měly i hezké zážitky. Pořádají pro děti mnoho zajímavých akcí ve škole ( divadlo, sport, zpěv, tanec), jezdí s dětmi i do města na koncerty, výstavy, do divadla, do akvaparku. Dal jsem řediteli čerstvý odkaz na internetové stránky Haló novin s článkem Andrey Cerqueirové o naší výstavě v Praze s fotografiemi a příběhy Kariny, Táni a Julie:
http://www.halonoviny.cz/articles/view/45207442, dopis Marty Semelové, pohlednici a fotografie z výstavy v Praze. Ředitel mi slíbil, že mě ještě pozve na jednu školní akci.

Děvčata-fotografky jsem pak jiný den ještě pozval do cukrárny. S Táňou a Julií (Karina nemohla přijít) jsme se sešli před školou. Děvčata mi ukázala širší okolí školy. Procházeli jsme se kolem nádraží a nedalekého rybníka a nakonec zašli do cukrárny na zákusek a dobré pití. Děvčata jsou velmi družná, již se rozpovídala. Zajímaly se o ČR, Prahu, naše akce, jak a proč jsem se dostal na Donbas, jak se mi tu líbí, co říkají lidé u nás apod. Byly moc překvapené mým příjezdem. Ale měly radost. Prý se poprvé setkaly s cizincem. Dárky i moje vyprávění ve třídě se jim líbily. Třídě se to také líbilo. Jsou moc rády, že jejich fotky jsou na výstavě v Praze, poprvé v zahraničí.

Pozvání od ředitele 56. školy přišlo za několik dní. Akce se konala v malé tělocvičně školy. Mezi diváky byla i 7. a 8. třída s Táňou, Julií a Karinou. Děti ze 4. a 5. třídy připravily pěkné pásmo o sportu. Po vzoru Ruska, které od letošního roku obnovilo soutěžení o odznak zdatnosti GTO (Gotov k trudu i oboroně-Připraven k práci a obraně), došlo totiž k obnově odznaku zdatnosti GTO i v DLR. Děti nejdřív předvedly vystoupení s obručemi, potom nás diváky seznámily s disciplínami GTO pro svou věkovou kategorii a také předvedly ukázky některých dicsiplín. Nakonec byly závody 4. a 5.třídy. Vyhráli však všichni, protože sport a pohyb je součástí života.

Po skončení pásma jsem znovu ještě besedoval s ředitelem. Dříve učil v 59. škole v Putilovce. Po jejím poničení přešel do 56. školy. Mj. řekl, že nejlepší období bylo za SSSR a nejhorší za samostatné Ukrajiny (ale to říkají skoro všichni). Nyní, i když je válka, stát (DLR) hodně dělá pro lidi, pro školy a žáky, pomáhá všem.

Jaromír Vašek, předseda Společnosti přátel LLR a DLR, Doněck, DLR