Schůzka mezi Trumpem a Putinem na G20 v Hamburku vlila novou naději do komplikovaných vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem. Jen čas potvrdí, zda je taková naděje opodstatněná.

Dlouho s napětím očekávaná schůzka roku mezi Putinem a Trumpem trvala daleko déle než těch plánovaných 20 minut a protáhla se na více než dvě hodiny. To není ani tak moc překvapivé vzhledem k té spoustě třecích ploch, které je třeba probrat, k tomu množství nevyřešených otázek v mezinárodních vztazích a skutečnosti, že šlo o první oficiální schůzku mezi oběma vůdci.

Výsledky překonaly původní ambice a vypadá to, že osobní chemie mezi Putinem a Trumpem byla dostatečná, aby se dosáhlo důležité dohody o Sýrii stejně jako k prodiskutování věcí kolem kybernetické bezpečnosti. Trump se Putina dokonce ptal na údajné ruské hackování amerických prezidentských voleb jako na způsob uklidnění zbloudilců, co na to doma ještě věří. Putin Trumpa prohlásil za velice odlišnou osobu než je ta líčená médii, a zmiňoval, jak byl reflektivní a pozorný k podrobnostem. Trump za svou stranu schůzku s Putinem chválil zmínkami o důležitosti dialogu mezi jaderně vyzbrojenými supervelmocemi.

Ta nejdůležitější dohoda se týkala zastavení palby v jižní Sýrii podél hranic s Izraelem a Jordánskem. To je velice aktivní oblast bojů a tak toto příměří brání i možnosti nebezpečné konfrontace mezi Spojenými státy a Ruskem stejně jako mezi Sýrií a Izraelem, která by se mohla eskalovat mimo kontrolu, jak jsme viděli, když americké letectvo sestřelilo syrský tryskáč Su-22 a íránský dron. Izrael ze svých pozic na okupovaných Golanských výšinách opakovaně napadal Syrskou arabskou armádu (SAA) v zoufalé snaze zastavit postupy proti teroristům z al Kaidy a Daesh.

Putin s Trumpem na své první schůzce za necelé dvě hodiny dospěli k dohodě o potenciálně nejvýbušnější situaci v regionu, čímž zároveň zachránili životy stovek civilistů. Dohoda o Sýrii je teď ale rukavicí vmetenou do tváře hlubokého státu a všech dalších zájmů sešikovaných proti Trumpovi. V roce 2016 jen čtyři dny po podobné dohodě dosažené mezi Obamou a Putinem bylo všechno jinak, když americké letectvo bombardovalo Syrskou arabskou armády v Deir ez-Zor a zabilo skoro sto vojáků, čímž právě dosaženou dohodu o příměří rozbilo na padrť.

Trump se potýká s těmi samými temnými silami, které sabotovaly dohodu o zastavení palby Obamovi. Není možné se dovědět, kolik strategické podpory se tomuto strategickému rozhodnutí dostalo od amerického hlubokého státu. Od té doby, kdy SAA dosáhla severně od al-Tanf irácké hranice se prostor pro strategické manévry USA a jejich spojenců dramaticky zmenšil. Když je Washington izolovaný v al-Tanf, tak to příměří nijak nezměnilo těžce v jeho neprospěch vychýlenou rovnováhu sil v této části Sýrie, ani ji jakkoliv neposunulo. Z těchto důvodů to vypadá, že zastavení palby není ústupkem žádné ze stran, ale spíše krokem zdravého rozumu směřujícím ke zmírnění možnosti přímé konfrontace mezi supervelmocemi.

Vojenský aparát vypadá, že se soustřeďuje na situaci v severní Sýrii u Raqqy a na Syrské demokratické síly (SDF) jako hlavní snahu USA, že ty by se měly probít do Deir  ez-Zor a k ropným polím, co k němu patří. Americké ministerstvo zahraničí stejně jako americké křídlo zapojené do Sýrie doufá, že Sýrii balkanizuje, rozkouskuje ji do různých regionů a Raqqu dá pod kontrolu loutkové vlády, co časem dostanou do Damašku. Takové americké naděje na uvalení Brennanova stylu guvernerátu jako v Iráku jsou uboze nerealistické, jelikož jedinou uznávanou autoritou na syrském území je Damašek a Raqqu zaplňují vracející se syrští občané, takže Američanům se jejich plány rozsypou pod rukama, navíc úřady v Bagdádu daly dvakrát jasně najevo, že Američany v jejich vojenských operacích podporují jen velice zdráhavě. V případě Mosulu irácké úřady opakovaly, že nasazení a zapojení USA musí být jen v minimalizovaném rozsahu, kdy Irák jasně oznámil, že chce mít svou hranici se Sýrií pod plnou kontrolou, tedy v podstatě chtějí zabránit washingtonskému plánu udržovat podél hranic s oběma zeměmi chaos a nestabilitu. V takovém chaosu hluboký stát vidí ideální způsob jak ten konflikt přelévat a rozdmychávat podle potřeb vyvolávání nestability. Jedním z nejdůležitějších cílů Syrské a Irácké armády je tudíž izolovat hranice a kontrolovat toky lidí a dopravy mezi oběma zeměmi, čímž vyloučí proces, který byl až dosud strategickou výhodou pro Daesh a další teroristické organizace, kdy ty si volně přejížděly hranice se zbraněmi a s čímkoliv se jim zachtělo.

Trump a všichni tihle do jednání zapojení hráči jsou teď schopni dosáhnout dohody mezi Moskvou a Washingtonem. Na rozdíl od předchozí dohody jsou USA v Sýrii teď v daleko horší pozici, než byly před 12 měsíci, když se jim nepodařilo dosáhnout mnoha jejich strategických záměrů. Spolupráce s Tureckem v severní Sýrii je po osvobození Aleppa v troskách, zvlášť když USA jasně podporují Kurdy (SDF). Také oblasti de-konfliktních zón v Sýrii dohodnuté v Astaně mezi Íránem, Ruskem a Tureckem zastavily v mnoha aktivních oblastech konfliktů aktivity teroristů, což vedlo k nulové šanci na okupaci dalších měst. Toto úsilí bylo také důležitou vyjednávací pákou při různých dalších vyjednáváních.

Těžiště této strategie vypadá, že se soustřeďuje na jediné řešení, které vyhovuje zájmům vojenského křídla hlubokého státu, které má spojitost s původním plánem na rozkouskování Sýrie, když odstranění Assada zkrachovalo. Z určitého hlediska dává smysl soustředit se na situaci na severu země v Raqqě, v jediné oblasti, kde mají USA ještě nějaký vliv. Taková by mohla být zvrhlá vize koncipovaná svářícími se frakcemi amerického hlubokého státu. Z hlediska Moskvy je strategie v Sýrii mixem diplomatických řešení ve snaze dosahovat četných dohod o příměří s hlavními hráči jako Turecko a Spojené státy, avšak nijak neoslabovat válečné úsilí vedené společně Ruskem, Íránem a Sýrií.

Z dohody mezi Putinem a Trumpem budou mít v první řadě prospěch syrští civilisté, stejně tak rozšíří možnosti pro SAA, aby ze záborů teroristy osvobozovala další města a vesnice. Je to dlouho očekávaná dohoda i řešení, které by teď mohlo vyhovovat i nejsilnějšímu křídlu amerického hlubokého státu. V případě, že dohoda selže, bude Trump muset světu ukázat tu sabotáž washingtonského establishmentu a hlubokého státu, který pracuje na rozrušování jeho agend a na jejich nahrazování svými vlastními příšernými politikami.

Důvěra Moskvy, že z této dohody vytříská konkrétní prospěch, roste s trvajícím příměřím z hodiny na hodinu. Z hlediska Rusů jakákoliv vojenská sabotáž zase jednou obnaží americké záměry, ať pak Trump už udělá cokoliv. Jedna věc je však jistá, v případě sabotáže už nebude mít Trump na výběr. Buď se vzdá hlubokému státu, vrátí situaci zpět do hyper-konfliktu s jadernou supervelmocí, nebo se s hlubokým státem střetne a porazí ho, což by mu umožnilo plnit své volební sliby.

 Federico Pieraccini

Zdroj: southfront.org