Petr Hájek
14. 7. 2017       Protiproud (výrazně kráceno)
119 zástupců lidu poslalo českou intervenční armádu na ruské hranice. Velet jim bude Berlín. Jen komunisté a Okamura proti. Čas jelit. Kdo vlastně promluvil?
V parlamentu se kolem vyslání našich dalších vojáků na cizí hranice bez vyhlášení války strhla nečekaně ostrá šavlovačka. Proti vyslovení souhlasu s tímto osudovým rozhodnutím Sobotkovy (a Bělobrádkovy a Babišovy) vlády byli ovšem jen komunisté a Okamurovci (SPD). Pět socialistů a dva Babišovci se zdrželi hlasování. Sedm statečných však čest svých stranických kolegů nezachrání.
12. červenec 2017 bude v dějinách naší zanedlouho stoleté republiky zapsán jako temné historické datum. Sto devatenáct poslanců zvedlo ruku pro to, aby naše armáda vyrazila na ruské hranice. Pod velením německého bundeswehru. Logicky. Ten s přepadením „nenáviděného Rusa“ (a ostatních slovanských národů) má přece bohaté historické zkušenosti.

Měli bychom si toto datum zapamatovat. Ačkoli jsou prázdniny a od života odtržené „souboje“ pomalu končící sněmovny nikoho příčetného nezajímají, v tomto případě je to chyba. Šlo nám a našim rodinám o život. A prohráli jsme. Současně se tak skvěle ukázalo, o čem je „zastupitelská demokracie“. Promluvila snad vůle aktuální většiny politického lidu našeho staroslavného státu? A pokud ne, kdo to vlastně „promluvil“?
Odložená první bitva

Téměř přesně „magických“ 77 roků od zahájení Operace Barbarossa (22. června 1941), kterou Hitlerův „bundeswehr“ napadl Rusko – respektive Sovětský svaz – jsme rozhodnutím většiny našich zvolených zástupců v podobné situaci jako tehdy, jen v opačném gardu: Tehdy jsme byli první obětí německého agresora, dnes jsme se spolu s ním postavili na jeho stranu. Tehdy skončila „Unternehmen Barbarossa“ po čtyřech letech a desítkách miliónů mrtvých dobytím Berlína – a obnovením naší republiky – neb jsme stáli na straně vítězů.

A přece to byl jen čajíček proti tomu, co nás čeká nyní. Jedno je přitom jisté. V pomalu ale nezadržitelně se rozjíždějícím válečném soukolí imperiálního Západu budeme nakonec v každém případě na straně poražených. „Jaderná válka bude bez vítězů“, konstatoval nedávno v rozhovoru se slavným americkým režisérem Oliverem Stonem prezident státu, který má být znovu napaden „osou“. Jen místo Berlín – Řím – Tokio se dnes jmenuje Berlín – Londýn – Washington (stínově NATO).

Ke schválení vládního rozhodnutí byla potřeba nadpoloviční většina, tedy 101 poslanců. Přestože vládní koalice ČSSD, ANO, KDU-ČSL disponuje pohodlnou většinou 111 křesel, ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Prostě že i v lavicích vládních stran sedí několik normálních lidí. Navzdory svým zparchantělým lídrům vnímali, že vyslat naši armádu poprvé v naší historii do dobyvačné války, znamená vzít na sebe odpovědnost za přirozenou odpověď napadeného. A ta – vzhledem k jaderným zbraním – bude vůči zemím agresorů nesrovnatelně tvrdší a ničivější, než byla lekce z roku 1945.
------
Že je to mnoho povyku pro nic? Že ta naše „intervenční armáda“ pod německým velením bude čítat necelé tři stovky „duší“ a přijde nás na „směšných“ 362 miliónů korun (stále ještě) českých? Omyl, omyl, omyl. Na množství nehleďte. Už jsme v tom. Rozhodli o tom naši „zástupci“. Vrhli osudové kostky – a nás se neptali. Tak, jak je v každé totalitě srozumitelným zvykem. Bolševici v našem parlamentu o tom vědí své. Nemluvím o komunistech. Až sem jsme to za necelých třicet let dopracovali.

Volby jsou tu už za pár týdnů. Možná je opravdu na čase překročit Rubikon.