Skončil Jubilejní slovanský sjezd, který se uskutečnil v Rusku od 26. května do 3. června 2017. Byl věnován 150. výročí prvního mezinárodního setkání Slovanů na ruské půdě. Fóra se zúčastnilo více než 220 delegátů a hostů z bratrských zemí, nepočítaje v to dobrovolné posluchače a doprovody. Hlavním cílem bylo ukázat kontinuitu s proruskými pravoslavnými slavnostmi roku 1867, nikoli s antiimperialistickými a revolučními událostmi roku 1848, které jsou všeobecně pokládány za výchozí bod slovanského hnutí.

Jubilejní sjezd celkově proběhl úspěšně podle naplánovaného programu. Byl zahájen v Moskvě, pokračoval na lodi „Kněžna Anastasia“ v průběhu osmidenní plavby, a byl zakončen v Lavře Alexandra Něvského v Saint-Petersburgu. Naše fórum určitě má historický význam, proto jako jeho aktivní účastník a jeden z organizátorů jsem se rozhodl sepsat osobní vzpomínky.

O PŘÍPRAVÁCH SJEZDU

Proč je počátek slovanského hnutí spojován právě s rokem 1848? Tehdy se v Praze v podmínkách buržoazně-demokratické revoluce v Evropě sešli zástupci všech slovanských národů. Byli to spisovatelé, vědci, novináři, společenští a státní činitelé bránící národní identitu svých spoluobčanů, jejich autonomii před rostoucím německým imperialismem. Vůdčími osobnostmi sjezdu byly vynikající slávisté František Palacký, Pavel Šafařík, Ľudovít Gaj, Václav Hanka a Ľudovít Štúr.

V Rusku se v té době už rovněž vytvořila akademická slávistika zosobněná takovými mozky jako Michail Pogodin, Izmajl Srezněvskij, Alexander Weltmann a Alexander Čertkov. Nicméně na pražský sjezd nebyl nikdo z nich pozván. Rusko tam zastupovali pouze dva lidé: starověrec Olimpij Miloradoič a emigrant-anarchista Michajl Bakunin. Přitom poslední z nich se zasazoval o zničení evropských říší, včetně ruské. Bakunin, dlouholetý přítel a stejně smýšlející s polskými revolucionáři, se aktivně podílel v sekci pod vedením Karla Libelta, radikálního publicisty z Poznaně. Spolu se Slovákem Ludovítem Štúrem vedl levé křídlo sjezdu a organizovali pražské povstání. Po jeho potlačení napsal tento ruský anarchista zabývající se ideály panslavismu slavné „Prohlášení k Slovanům“, kde fakticky předpověděl blížící se revoluci v Rusku.

Další důležitou událostí roku 1848 bylo vydání „Komunistického manifestu“ Karla Marxe a Friedricha Engelse, kteří se později stali spolupracovníky Michajla Bakunina v Internacionále. Význam tohoto dokumentu má pro naši zem a celý svět je obrovský dosah, vezmeme-li v úvahu historii komunistického hnutí a SSSR.

Otázkou je, zda lze dnes považovat tyto revoluční události a ideologické principy za základ slovanského hnutí. Podle mého názoru nikoli. To je důvod, proč již od roku 1998, kdy v souvislosti s výročím pražského sjezdu vyšla nová studie a dokumenty o slovanském hnutí M. J. Dostala, G. V. Rokiné, E. S. Troického a dalších, jsem zaměřil svou pozornost na Všeslovanský sjezd v Rusku v roce 1867, který proběhl souběžně s první Všeruskou etnografickou výstavou. Oslav se zúčastnili i někteří veteráni pražských událostí roku 1848 – Palacký, Rieger, Gaj a další, ale svým ideologickým obsahem byl rusk&y acute; sjezd kvalitativně odlišný od předchozího. Nesl se v proruském duchu pravoslaví a monarchismu. Delegáty a hosty přivítal sám car Alexander II., požehnal jim mitropolita Filaret (Drozdov), přivítali je vynikající osobnosti země, spisovatelé i básníci: F. G. Ťurčev, I. S. Aksakov, M. P. Pogodin, S. M. Solovjev, V. F. Odojevskij, A. G. Rubinstein a další. Program, včetně exkurzí, byl sestaven tak, aby ukázal majestátnost ruského světa, naši pohostinnost a dobré vztahy k bratřím-Slovanům.

Když se blížil rok 2017, zabýval jsem se jako budoucí zástupce předsedy „Všeslovanského koncilu“ pro otázky vědy myšlenkou oslav 150. výročí slavností roku 1867. Tento plán získal podporu lídrů hnutí: Nikolaje Ivanoviče Kikeševa a Zdeňka Opatřila, i když oba veteráni-komunisté jsou pokračovateli tradice pražského sjezdu. Kikišev zveřejnil obsáhlou monografii „Slovanská ideologie“, kde shrnul práce předchůdců a citace někdy i celých kapitol z jejich děl, a Opatřil napsal článek o cestě české delegace do Ruska roku 1867.

Jubilejní projekt se začal realizovat po vytvoření nové organizace – МСОО (Mezinárodní svaz společenských sdružení) „Všeslovanský svaz“, v jehož čele stanul pravoslavný monarchista Oleg Anatoljevič Platonov, ředitel Institutu ruské civilizace a šéfredaktor novin „Ruský věstník“. Na jednom z prvních setkání obnovené organizace jsem byl zvolen jejím vědeckým tajemníkem a byl jsem pověřen připravit k publikování materiály onoho historického sjezdu, jehož výročí jsme měli oslavit.

S radostí jsem se pustil do náročné tvůrčí práce ve Státní historické knihovně, tradičně zvané „Čertkovská“ na počest I. D. Čertkova, archeologa a numizmatika, který založil první slovanskou knihovnu v Rusku. Zde jsem v dřívějších letech připravoval k tisku sebrané spisy J. I. Venělina a A. G. Weltmana, takže jsem bez problémů našel potřebné vydání: Všeruská etnografická výstava a Slovanský sjezd v květnu 1867. Moskva. V Univerzitní tiskárně (Katkov a spol.) na Strastném bulváru. V roce 1867. Publikace obsahovala chronologický přehled všech nás zajímajících událostí se stenografickými záznamy vystoupení, pozdravů a dokumentů. Nemohl jsem nevěnovat pozornost tomu, že tato sbírka dokumentů byla vytištěna v tiskárně známého činovníka a vydavatele Michajla Nikiforoviče Katkova, po matce – Tulajeva.

Ponořit se do atmosféry událostí éry velkých reforem cara Alexandra II. mě velmi těšilo, a tak jsem se začal zajímat o historii prvních slovanských sjezdů. Na žádost Olega Anatolijeviče jsem měl napsat předmluvu k novému vydání, ale postupně se úvodní článek změnil na podrobný průzkum. V důsledku toho Platonov odmítl mou práci publikovat, a to i ve zkrácené podobě, a byla nahrazena starým článkem M. J. Dostala.

Podobný osud potkal i mou zprávu o životě a činnosti Vladimira Ivanoviče Lamanského, vynikajícího slavisty druhé poloviny XIX. století, který se stal jedním z iniciátorů slovanského sjezdu v roce 1867. O. A. Platonov, který vydal jeho práce v Institutu ruské civilizace, mě pověřil přípravou vědecké konference věnované tvůrčímu dědictví Lamanského na květen 2016. Ta proběhla na slušné úrovni v aule Mezinárodního fondu slovanského písemnictví a kultury. Můj report byl jedním z nejkomplexnějších, ale nebyl zveřejněn kvůli osobnímu názoru na autorství „Poselství od břehů Dunaje“, připisované Ludovítu Štůrovi.

Na konci téhož roku mě Oleg Anatolijevič pověřil jako vědeckého tajemníka Všeslovanského sjezdu uspořádat ještě jednu vědeckou konferenci. Tentokrát se jednalo o nezaslouženě zapomenuté spisy vynikajícího ruského geografa a slavisty Alexandera Fedoroviče Ritticha, rovněž vydané v Institutu ruské civilizace. Úkol byl splněn. V tomtéž sále jsme prodiskutovali práce tohoto vynikajícího vědce. Účastníků a posluchačů se bohužel sešlo málo. Moje zpráva doprovázená ukázkou unikátní sbírky historických map byl vyslechnuta s velkou pozorností a zájmem. Nicméně do slovanského sjezdu nebyla zveřejněna v papírové verzi, ale pouze umístěna na webových stránkách ВСЕСЛАВ.SU: http://vseslav.su/konferentsiya-aleksandr-fedorovich-rittih-i-slavyanskij-mir/

V dubnu roku 2017 vyšel náklad nového vydání materiálů sjezdu z roku 1867 bez mého úvodu. Na dvanáctého byla stanovena prezentace této výjimečné knihy v Izborském klubu. Když jsem dostal program jednání, s úžasem jsem zjistil, že nejsem mezi vystupujícími. Kromě O. A. Platonova byl oznámen generál L. G. Ivašov, doktor práv S. N. Baburin, dále doktor filosofie V. V. Averjanov a organizační tajemník D. Orlov, který sestavil a ilustroval sborník. I já jsem přišel, abych vystoupil jako „ostatní“. Z ohlášených řečníků nakonec byli na prezentaci jen dva – Platonov a Orlov. Dali mi slovo jako třetímu, protože ostatní účastníci setkání viděli vydanou raritu poprvé v životě.

Moje řeč, emotivní a trochu ostrá, zaujala mladého člena slovanského hnutí Nikolaje Puchova, který mi pak nabídl udělat rozhovor na posuzované téma pro na internetu populární skupiny „Slovanština“. Záznam trval celý večer a zpracování zvukové stopy ještě další dva dny. Po pečlivé práci Puchova se tak na internetu objevilo první a tehdy jediné video o sjezdu v roce 1867:

https://vk.com/slowianszczyzna?z=video-63463038_456239048%2F4e2cb247e6a8847775%2Fpl_wall_-63463038

Prezentace se naštěstí zúčastnil také přemýšlivý novinář Filip Lebeď. Podal o akci objektivní zprávu v Izborském klubu, a ta pak byla zveřejněna v „Ruském věstníku“. Později Oleg Anatoljevič čtenáře pravidelně informoval o přípravách na jubilejní sjezd. Zejména byl doslova v předvečer akce zveřejněn kompletní program všech jubilejních akcí: http://www.rv.ru/pdf_file/Rus-Vest-10-2017.pdf

Chcete-li mít ke sjezdu nějakou tiskovou publikaci o historii slavjanofilství, rozhodl jsem se rozšířit svoji předmluvu k dokumentům oslav roku 1867. Přidal jsem několik oddílů o formování ideologie západního a východního slavjanofilstva, o tajných společnostech Slovanů, o historických důsledcích a geopolitice panslavizmu a nakonec jsem sepsal moderní posouzení slavjanofilství obecně. Materiál sestavený z více než stovky zdrojů se ukázal být zajímavý a velmi aktuální. Spolu s hodnotnými ilustracemi a mapami se mi podařilo vydat jej na své náklady jako knížku o 230 stranách, která vyšla v miniedici 100 kusů doslova v předvečer zahájení ruského sjezdu roku 2017.

Ve stejnou dobu v nakladatelství „Вече“ vyšla také moje souhrnná monografie pod názvem „Osud Ruské Tavridy“. Nicméně tato má dlouholetá práce, věnovaná historii Krymu je speciální téma:http://www.ateney.ru/sudba-russkoj-tavridy

Můj technický podíl na přípravě výročního sjezdu byl poměrně skromný, protože většinu práce na sebe vzal organizační tajemník Dmitrij Orlov, energický a velmi zodpovědný mladý pracovník Institutu ruské civilizace. Poskytl jsem Platonovi na jeho žádost své mnohaleté kontakty v slovanském světě kvůli pozvání vhodných lidí jako delegátů a hostů. Bezprostředně jsem přispěl k vytvoření delegace z Běloruska, Makedonie, Srbska a Slovinska. Kromě toho jsem byl pověřen připravit návrh pamětní listiny, jejíhož designu se skvěle zhostil náš přítel z Minsku Dmitrij Karmazin.

Jelikož slovanské hnutí je velmi rozmanité a mnohdy protichůdné, už ve fázi přípravy sjezdu začal zákulisní boj různých politických skupin a ambiciózních osobností.

Vedoucí Slovanského výboru Běloruska Sergej Ivanovič Kosťan bojkotoval fórum a snažil se zabránit vytvoření reprezentativní delegace, i když mu byla poskytnuta důvěra. Navzdory intrikám Kosťana do Moskvy přijeli mnozí veteráni hnutí. Ti 25. května v budově Mezinárodní asociace fondů světa na svém jednání schválili konání XI. Všeslovanského sjezdu v Rusku a zvolili na příštích 5 let nového předsedu Mezinárodní slovanské rady – místo N. F. Lavriněnka z Ukrajiny – známého veřejného činitele Ruska doktora práv Sergeje Nikolajeviče Baburina, který nyní vede Mezinárodní slovanskou akademii.

Výhodné příležitosti využili i komunisté. Pod vedením Ally Gigové z Varny, bigotní bolševičky a propagandistky marxismu-leninismu, se v Moskvě 25. května konala také Ustavující konference o vytvoření Jednotné mezinárodní antiimperialistické a anti-fašistické fronty (dále jen ЕМААФ). Zúčastnilo se jí asi 20 zástupců levicových stran, antiimperialistických a antifašistických organizací Bulharska, Ruska, Běloruska, Německa, Polska a Doněcké a Luganské lidové republiky. Aktivisté přijali stanovy, provolání, řadu nařízení a usnesení, byl zvolen Výkonný výbor ЕМААФ a Politická rada ЕМААФ.

Zdroj: http://www.ateney.ru/o-yubilejnom-slavyanskom-sezde-2017-goda