Nenarodili jsme se všichni 17.listopadu 1989, abychom mohli zavrhnout celé naše předchozí životy. Nezakládali jsme protektorátní Ligy proto bolševismu ani polistopadové Ústavy pro studium totalitních režimů. Nevylučovali a nevyškrtávali jsme a nevyhazovali jsme za jiné přesvědčení z KSČ a z práce.
Nelustrovali jsme a nevydávali jsme Cibulkovy seznamy.
Můžeme se však v duchu hluboce přece jenom stydět a rmoutit za některé předchůdce, kteří nesou odpovědnost za zbytečnou a ničím neospravedlnitelnou ztrátu lidských životů. Ale neneseme za to vinu.
Může nám být hluboce líto nestoudného vykonání popravy Milady Horákové, kterou zavinili jiní.
Můj redakční kolega v deníku Mladá fronta, skvělý fotograf Emil Fafek, jehož maminka z Kuří byla před válkou osobní pradlenou senátorky Františky Plamínkové, popravené za heydrichiády a prala i prádlo političce Miladě Horákové, mi často podrobně vyprávěl I o této aktivní bojovnici proti nacismu, popravené v padesátých letech XX.století. Můj milý kolega mi mnohokrát nezkresleně připomínal statečnost obou žen. Bez okolků upozorňoval i na osobní zarputilost obou političek, bez které se politika leckdy neobejde. Obě však podle této zvěsti byly na sto honů vzdálené současným apologetům jejich památky.
A to i přesto, že Milada Horáková, později jako málokdo, projevila skutky svůj odpor vůči poúnorovému vývoji v Československu a otevřeně se tím netajila ani při zorganizovaném procesu.
Více ještě o Miladě Horákové.
Nenáviděla nacismus. Byla svým antinacistickým a antiněmeckým přesvědčením skutečnou vlastenkou. V prvních poválečných dnech horovala za odsun Němců, za jejich vysídlení z Československa. Nebránila na základě vlastních, strašlivých zkušeností, i jejich dobovému ponižování.
Zub za zub, oko za oko.
Ke svému odporu si nikdy nebrala rukavičky. Svým životem a názory inklinovala spíše k levicovému, národnostně sociálně spravedlivému uspořádání československé společnosti. Bezprostředně po válce se netajila ani svými sympatiemi k poválečné politice Komunistické strany Československa.
Radila se i o případném vstupu do jejich řad. Svěřila se s tímto svým úmyslem armádnímu generálu Ludvíku Svobodovi, tehdejšímu ministru národní obrany.
Velmi často se po jeho boku a po boku kardinála Josefa Berana, rovněž vězně nacismu objevovala, jako oběť fašistických koncentračních táborů, naposledy v Malé pevnosti Terezín.
Značnou část pozornosti věnuje Miladě Horákové ve svých pamětech předválečná a poválečná komsomolská a komunistická politička Marie Švermová. Sama označená ve „Zprávě vyšetřující komise předsednictva k případu Oty Šlinga, Marie Švermové a druhých zločinných škůdců a spiklenců“ , kterou přednesl Václav Kopecký za vyvrhelku doby. Podrobně popisuje v memoárech poválečné úsilí a zájem Milady Horákové stát se členkou KSČ, což jí Marie Švermová mnohokráte kategoricky rozmlouvala. S Marií Švermovou jsem měl sám možnost si tyto skutečnosti v osobním setkání ověřit.
Spatřovala její místo především v národně socialistické straně.
Zároveň popisuje vlastní životní trauma, když se v padesátých letech sama nepostavila proti jejímu odsouzení k trestu smrti.
A dokonce se nechala strhnout k organizované masové podpoře tohoto zločinného rozsudku.
Hrdelní trest, vykonaný v padesátých letech po rozhodnutí soudu o její vině na Miladě Horákové se dá srovnat v dobovém kontextu jenom s nejspodnějšími společenskými činy nad „ provinilými ženami“ - nad - oběšenou partyzánkou Zojou Kosmoděmjanskou, dívkou, připravenou o život Annou Frankovou, s popravou dva dny po dovršení dvaadvaceti let, vlastenky Marušky Kudeříkové, se zastřelením vlastenecké senátorky Františky Plamínkové na střelnici v pražských Kobylisích v době heydrichiády, s umučením herečky Anny Letenské v Mauthausenu, s berlínskou popravou „rudé odborářky“ Antonie Bejdové, která jakož ostatní ženy, odsouzené na smrt, napsala poslední dopisy také „milovanému synáčkovi Kájuškovi“. Popravená Anna Mlejnková napsala chudé mamince – pradleně: „ Bůh není! Venku jsem o tom hodně pochybovala. Teď to vím pozitivně.“ Nebo se tyto oběti žen dají srovnat i s popravou manželky Američana Juliuse Rosenberga, Ethel - na elektrickém křesle.
Nejsme těmito skutky vinni. Jakož i my všichni odpouštíme našim viníkům - konec konců – alespoň v rozjímání – a v pokoře, v zamyšlení, čeho byli a jsou vybraní lidé vůbec schopni.
Poláci se nikdy Němcům neomluvili za jejich poválečné vystěhování, odsun – za žádné vyhnání - ze západních oblastí. Vštípili si natrvalo pod kůži, kdo byl ve zločinech 2.světové války první na tahu. Za Varšavu, za Osvětim!
Obrátili navždycky list.
Za nás to udělali jiní. Ale i tak nejsme my za jejich veřejné deklamované akty a omlouvání vůbec ničím zodpovědni.
Nejsme účastníky a trubači sudetoněmeckých srazů.
Nejsme vinni za všechny hříšné skutky ani tohoto světa, nebombardovali a neshazovali jsme bomby NATO na Bělehrad. Nepodpalovali jsme Afghánistán ani zleva ani zprava, nezničili jsme Irák, Libyi, Sýrii.
Nejsme vinni za chvíli, kdy u nás jiní na minutu zhasli a kradli, aby si nahospodařili a jako keťasové zbohatli na všem, co za desítky let lidé práce vytvořili.
Adresujme vinu a odpovědnost těm, kdož do omrzení papouškují, že jenom oni mají stoprocentní pravdu.