Účastnily se desítek konfliktů a do dnešního dne jsou užívány v mnohých zemích, včetně Sýrie.

Vyřešit dilema

Princip měnitelné geometrie křídel, který je realizován na obou letounech, umožnil sovětským konstruktérům řešit dávné dilema. Napřímené křídlo dává stíhačkám velký efekt vztlakové síly. V takovém režimu je pro pilota mnohem snazší odstartovat z letiště. Kromě toho napřímené křídlo poskytuje velkou stabilitu na rychlostech pod hranicí rychlosti zvuku, je ale prakticky nevhodné pro nadzvukové rychlosti, na rozdíl od schématu křídla s vysokým šípovitým úhlem vůči trupu. Tato varianta je ideálně vhodná pro nadzvukové lety a je také spolehlivější v prostředí s atmosférickými turbulencemi. Souznění těchto dvou typů uspořádání umožnilo v případě Su-17 a Mig-23 zbavit se všech nedostatků.

Křídlo s měnitelnou geometrií sestává z dvou otočných konzolí, střední části, centroplánu a pohybového mechanismu. Pro vzlet a přistání staví pilot křídlo do režimu s co nejmenší úhlem. Během vzletu letoun začíná „přitahovat" křídla k trupu. Během dosažení nadzvukové rychlosti mají maximální úhel šípu. Jediným nedostatkem tohoto konstrukčního řešení je velká váha a složitost, což znesnadňuje opravu letounu na málo vybavených letištích.

Zvláštnosti tohoto uspořádání i mnoho inovativních technologií, které jsou v něm realizované, definovaly silné stránky prvních sovětských víceúčelových stíhaček s měnitelnou geometrií křídel. Zcela vyzbrojenému a natankovanému letounu MiG-23 stačilo 450 metrů rozjezdové plochy pro vzlet při vzletové hmotnosti 20 tun. Podle tohoto ukazatele dokonce překonává letoun čtvrté generace té samé váhové kategorie: MiG-29. Maximální rychlost letounu k s maximální geometrií křídel je ve výšce 2500 km/h, což je také srovnatelné s moderními stroji.

Pochvala od protivníka

Vysoké manévrovací schopnosti MiG-23, přednosti jeho konstrukce, moderní výzbroj a avionika mu umožnily zvítězit ve více než 30 vzdušných bojích jen v irácko-íránské válce mezi lety 1980-1988. Íránci, kteří si připsali jen 9 vítězství, měli ve výzbroji americké stíhačky F-4 a, F-5 a F-14 (ty mají také měnitelnou geometrii křídla). Migy-23 se vyznamenaly v bojích na malou vzdálenost, ale byly trochu nedostatečné v bojích na velkou vzdálenost.

Důstojnost Migu-23 ocenili i sami Američané. V roce 1980 se Američanům podařilo získat deset letadel od egyptského letectva. Američtí piloti a technici letoun velmi pečlivě prozkoumali, rozebrali ho do posledního šroubku a následně zase složili, a až do roku 1988 byly tyto stroje používány pro cvičné vzdušné boje. Mezi nejlepší vlastnosti zahrnuly výborné ukazatele zrychlení a rychlostní charakteristiky, dobrou ergonomii kabiny, technický personál ovšem charakterizoval složitost obsluhy a oprav stíhačky jako „strašnou". Je možné, že to má za následek vysoký počet havárií letounu. Během let jeho služby bylo v důsledku různých událostí ztraceno více než 100 strojů.

Veterán Afghánistánu

Stíhací bombardér Su-17, a také jeho exportní modifikace Su-20 a Su-22, přestože měly možnost účastnit se bojů proti západním letounům, byly s těmito cíli používány jen zřídka. Jejich hlavním úkolem ve většině vojenských konfliktů bylo provádění raketových a bombardovacích úkolů proti pozemním cílům. Su-17 je prakticky o 2,5 tuny těžší ve srovnání s MiG-23, je schopen nést až 4 tuny výzbroje — leteckých bomb, řízených raket vzduch-země, hlavňové zbraně na závěsnících a další. Vyzbrojený potřebuje ke vzletu od 1,25 do 1,5 kilometru plochy, což pro bombardéry této doby byl dobrý ukazatel. Stejně tak i maximální rychlost 2100 km/h.

Su-17 prošly svým křtem v arabsko-izraelské válce roku 1973 v sestavě syrského letectva. Letouny vykonaly 98 bombardovacích misí, většina z nich byla úspěšná. Ve vzdušných bojích byla sestřelena jedna izraelská stíhačka, Syřané přišli o osm strojů. Podruhé bojovaly syrské Su-17 během izraelského útoku na Libanon v roce 1982. Ztráty stíhaček byly velmi vysoké. Během jednoho startu 11. června sestřelilo izraelské letectvo a protivzdušná obrana 7 letounů z 10. V důsledku tohoto útoku ovšem zemřel vysokopostavený izraelský generál Yekutiel Adam. Jako jedna z příčin těchto vysokých ztrát byla označena nevelká zkušenost syrských pilotů. Letectvo SSSR Su-17 aktivně využívalo v Afghánistánu. Bylo to jediné sovětské bojové letadlo, které prošlo toto válečné desetiletí od samého začátku do konce, přestože v posledních letech války byl tento stroj vytěsněn útočným Su-25, který byl více specializovaný.

Naposled se Su-22 dostalo do hledáčků světových médií 18. června roku 2017, když byl tento stroj sestřelen americkým F/A-18 Super Hornet u města Tabka na severozápadě země. Pilot se úspěšně katapultoval a byl evakuován. Mnozí experti tvrdili, že Su-17 neměl proti tomuto novému letounu v boji šanci, nehledě na své kvality.

Nový přístup

Kromě Su-17 a MiG-23 mají křídlo s měnitelnou geometrií také sovětské a ruské letouny MiG-27 a frontový bombardér Su-24, dálkové bombardéry Tu-22M a strategické bombardéry Tu-160. Poslední tři jmenované stroje se již déle než 2 roky úspěšně používají pro útoky na základny mezinárodních teroristů v Sýrii.

Technologie křídel s měnitelnou geometrií zůstává aktuální i k dnešnímu dni, ačkoli jen v bombardovacím letectvu, kde efektivita letounu závisí hlavně na tom, kolik zbraní dokáže vzít do vzduchu. Modernější letouny, takové jako Su-27 a MiG-29 a jejich modifikace, jsou zkonstruovány již podle integrovaného aerodynamického schématu, kdy křídlo ladně přechází do trupu a tím se vytváří jediný nosný korpus. Díky tomu se leteckým konstruktérům podařilo zachovat výhody měnitelné geometrie křídel (vysokou nosnost) bez příliš složitých řešení. To navíc ještě umožňuje dosáhnout vysokých manévrovacích schopností bojových letounů, což je dnes jedním z hlavních požadavků na stíhačky.