Vy jste mj. pracovala v neziskové organizace Romodrom. Mohla byste popsat vašeho typického klienta?

Převažovali dlužníci bez práce, se základním vzděláním, kteří již mají záznam v trestním rejstříku. Dost často se objevovali i senioři (převážně ženy), kteří hledali práci, aby pomohli splatit exekuce svých dětí a vnoučat. Dále matky z ubytoven. Byly to všechno mimořádně smutné příběhy.

Denně jste přicházela do styku s příslušníky romské menšiny, na které se majoritní společnost dívá skrz prsty. Lze ale podle vás většině z nás poměrně přezíravý postoj vůči Romům jednoduše vyčítat jen tím, že jsme všichni rasisté?

Kdyby naši společnost tvořili rasisté, jak je nám stále z Bruselu vyčítáno, tak by tady nežilo a nepracovalo tolik cizinců. Toto není otázka rasy. Kdyby byla, jak bychom si mohli vysvětlit, že na pracující Indy se přes prsty společnost nedívá?

Romům se v prvé řadě vyčítá, že se jim příliš nechce pracovat. Jaké jsou vaše zkušenosti? Byli klienti nadšení z toho, když jste jim pomohli sehnat místo alespoň někde ve fabrice?

Převážně nebyli, ale nic jiného jim nezbývalo. Většina z nich byla vyřazena z evidence úřadu práce. Upřímně, my byli rádi, že se nám vůbec něco podařilo sehnat. Většina fabrik totiž požadovala minimálně výuční list, nebo aspoň předchozí pracovní praxi. Což byl problém. Naštěstí některé podniky z nedostatku pracovních sil ze svých nároků slevily. Smutné je, že o práci měli zájem především senioři, kteří již pobírali nějakou formu důchodu a spláceli dluhy svých nepracujících dětí a vnoučat.

Říkala jste mi, že jste rovněž jezdila po věznicích?

Ano, objížděla jsem věznice. Chtěla jsem obnovit to, co fungovalo za komunistů. Tedy, aby se propuštění vraceli z vězení do práce a měli kde bydlet. Prostě, aby neskončili v nějaké vykradené chatce a nepokračovali v páchání trestné činnosti. Nasmlouvala jsem spolupráci, ovšem již jsem neměla prostor v ní pokračovat. Z časových a finančních důvodů jsem změnila práci a nezbylo mi nic jiného, než doufat, že v této práci bude můj nástupce pokračovat.

Jak byste obecně charakterizovala snahu těchto Romů spolupracovat a zařadit se tak i díky vaší pomoci mezi běžnou populaci. Tedy ty z nás, kteří bydlí, pracují a platí daně.

Musím otevřeně říci, že přes veškerou snahu je spolupráce s některými z nich v podstatě nemožná. Nelze spolupracovat s někým, kdo o to nemá zájem. Já bych ty optimisticky naladěné „sluníčkáře“ provedla po takových bytových domech. Byla bych moc zvědavá, jak by mi tam ukázali integraci v praxi. Ovšem je tu i menší skupina, která má výsledky – „domy hrůzy“, které se díky opravám a funkcím romských domovníků změnily k lepšímu. Bohužel je tu i velká skupina, která odmítá spolupráci na své integraci. Jednoduše o ni nemají zájem. Podmínkou práce neziskovek je dobrovolná spolupráce, a pokud klient nemá zájem, nikdo ho do spolupráce nemůže nutit. Zde by měl zefektivnit svoji práci stát. Např. posílením práv a nástrojů sociálních kurátorů.

Většina z vašich klientů byla více či méně závislá na státu. Jak tuto skutečnost nesou? O Romech se říká, že jsou prý hrdým národem...

S tou hrdostí... to se jen tak říká. Má zkušenost je jiná. Spousta Romů, se kterými jsem pracovala, už ani neumí romsky. Též jsou tu rozpory mezi Rumungry a Olachy. Romštinu používají ve větší míře spíš jen Olaši. Při posledním sčítání lidu se k romské národnosti přihlásilo minimum lidí. Pokud je člověk na něco hrdý, tak se k tomu přece hlásí, ne? Většina mých klientů žila v utkvělé představě, že se o ně stát musí postarat. Také často používali termín „Vy Češi se máte“. Jako bychom snad ani nebyli všichni občany jednoho státu.

Kde je tedy vlastně ten problém? Začíná to jistě už ve škole. Romské děti mají v průměru horší studijní výsledky. Přece ale nelze říci, že by to bylo způsobeno nižším IQ...

Problém začíná už doma v rodinách. Rodiny, se kterými jsem pracovala, byly početné a žily ve velice malých bytech. Děti neměly podmínky, aby mohly dodržovat nějaký denní režim, v klidu si napsat úkol, matky dětem nečetly pohádky. Dětem se většinou věnovaly jejich starší sestry nebo babičky. Spoustu času děti trávily tím, že je rodina tahala po úřadech. Když jsem pracovala v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež, tak romské děti k nám chodily na doučování a též si napsat úkoly, protože doma na to neměly místo ani člověka, který by jim s úkoly pomohl. Tyto děti neznaly ani poznávací výlety. Třeba na hrad se dostaly až s námi, protože rodina je k tomuto nevede, a když mají výlet na hrad ve škole, tak na to nedostaly peníze od rodičů… Byli jsme překvapeni, že třeba romské děti z Brna nevěděly, že na Špilberku jsou části, které jsou zadarmo – nádvoří, zvonkohra atd.

Něco takového se musí zákonitě projevit v další generaci...

Jistě. Nejhorší je, že pokud rodiče zanedbávají tuto složku výchovy, děti si kopírují tento vzorec chování i do svého budoucího rodičovského života. Sociální pracovník tady dětem ukazuje, že volný čas neznamená civět na televizi, že vzdělání je potřebné, že dívky mohou mít lepší osud než jen rodit děti – a tím se dostává do rozporu s rodiči, protože jim nabourává jejich zažité zvyky… Vrátím-li se k inteligenci, tak děti, se kterými jsem pracovala, měli na to se vyučit. Chce to jen na sobě „zamakat“. Ovšem málokteré měly podporu rodiny v tomto směru.

Majoritní společnost Romy příliš nemusí, ale to samé lze říci i o neziskovkách. Neustále vznikají nové a nové a stát jim posílá miliardy korun ročně. Přitom výsledky to zatím nenese. Desítky miliard korun investovaných do integrace Romů jejich postavení ve společnosti nijak očividně nezlepšily...

Každá neziskovka má podmínku – dobrovolná spolupráce klienta. Pokud klient nemá zájem, nemůže s ním spolupracovat. Proto ve společnosti je velká skupina Romů, kteří se neintegrovali, protože se integrovat nechtějí. Též je řada Romů, která si zvykla na to, že se jim pomáhá. A jsou závislí na pomoci. Což je špatně, podmínkou sociální práce je vybavit klienta takovými informacemi a dovednostmi, aby si příště pomohl sám a nebyl závislý na pomoci. Navíc romská menšina se nám stále rozrůstá, takže stále se objevují noví a noví klienti… Je to začarovaný kruh. Osobně jsem pro umělou zaměstnanost. Pokud totiž musíte ráno vstávat do práce, nemůžete do rána oslavovat. Pokud jste v práci, nemáte čas páchat trestnou činnost… Navíc prací získáte prostředky na uspokojení potřeb…

Rozumíte tedy argumentům, které kritici na adresu neziskovek vznášejí?

Rozumím. Na druhou stranu, pokud by s problémovými skupinami nikdo nepracoval v oblasti práce (hledání práce), hygieny (žloutenka, parazitální nákazy – vši atd.), vzdělávání – jak by to vypadalo? Opět se vrátím k fungování státu – sociální pracovníci na úřadech jsou stavěni do pozice „papírových úředníků“ a do terénu chodí jen na udání. Navíc neziskové organizace by tu vůbec nemusely být, pokud by řádně a efektivně fungoval stát.

Jaký je ale dle vašich zkušeností vztah Romů k „bílým“ Čechům?

Když Romové, se kterými jsem pracovala, hledali bydlení, tak všichni chtěli bydlet s „Čechy“ a nikdo nechtěl bydlet v bytovém domě s Romy. Takže ten vztah zase nebude až tak špatný; a též to svědčí o tom, že „gadžové“ nejsou takoví rasisti, jak tvrdí Brusel, protože jinak by přece s nimi Romové nechtěli bydlet pod jednou střechou.