Náš svět se vytvořil v mimořádné rozličnosti kultur a ras, které se mohly rozvinout, často až k nejzazší a zvláštní dokonalosti jen skutečností nezbytné segregace. Střety z ní vyplývající a které z ní vyplývaly vždy, nejsou střety rasistické, ba ani ne střety rasové. Jsou prostě součástí věčného pohybu sil, které stojí proti sobě a tím vytvářejí historii světa. Slabí zanikají a posléze mizejí, silní se množí a vítězí.

Například západní expansionismus, od křížových výprav a velkých pozemských a námořních objevů až po koloniální epopej a její poslední boje zadního voje, se podřizoval různým motivům, vznešeným, politickým nebo obchodním, v nichž ale rasismus neměl nikdy žádný podíl a nehrál žádnou úlohu, kromě snad v mrzkých duších. Poměr sil byl v náš prospěch, to je vše. Že byl nejčastěji požit na úkor jiných ras – navíc některé z nich jím byly zachráněny ze své smrtelné otupělosti – byl pouze důsledek naší chuti k dobývání a nikoli motor, ba ani ideologické alibi. Dnes, kdy se poměr sil diametrálně převrátil a kdy náš starý Západ tragicky menšinový na této zemi ustupuje za svoje zbořené hradby, prohrávaje už bitvy na svém vlastním území a začíná vnímat, udiven, hluchou vřavu úžasného přílivu, který jej hrozí zaplavit, je třeba si vzpomenout na to, co oznamovaly starodávné sluneční hodiny: „Je později, než si myslíte…“ Tato odvolávka nepřišla do pera mě. Byla napsána Thierry Maulnierem právě á propos Tábora Svatých. Budiž mi prominuto, že cituji jinou, od profesora Jeffrey Harta z Princentonské univerzity, literárního kronikáře a slavného amerického novináře: „Raspail is not writing about race, he is writing about civilization… (Raspail nepíše o rase, píše o civilizaci)“

Ostatně Tábor Svatých je kniha symbolická, jakési proroctví dosti brutálně režírované s prostředky po ruce, ale v rytmu inspirace, neboť byla-li mu nějaká kniha jednoho dne vnuknuta, vyznávám, že to byla právě tato. Kde bych, u čerta, jinak čerpal odvahu k jejímu napsání. Z této osmnáctiměsíční práce jsem navíc vyšel k nepoznání, pokud soudím z fotografie na záložce obálky prvního vydání roku 1973: vyčerpaný obličej o deset let starší než je můj věk dnes a pohled někoho, kdo byl přespříliš týrán vidinami. Ale nicméně, co se v této knize nejvíce podobalo mojí skutečné povaze, byl právě hrubý humor, který se tam rovněž nalézá, správný humor výsměchu, komika pod tragikou, jistá dávka šaškárny jako protijed vůči apokalypse. Vždyť jsem tvrdil, že navzdory jejímu námětu Tábor Svatých není kniha smutná a jsem vděčen některým, zejména Jean Dutourdovi, že ji pochopili přesně: „Náš Západ se stal klaunem, jeho konečná tragedie by mohla být velikou šaškárnou. Proto tato strašlivá kniha je v podstatě tak komická…“

Abychom se vrátili k ději Tábora Svatých, pokud představuje symbol, nevychází z utopie, už nevychází z utopie. Je-li v něm proroctví, pak tohoto proroctví dnes zažíváme počátky. V Táboře Svatých je pouze pojato jako starověká tragédie v jednotě místa, času a akce: vše se odehrává ve třech dnech na jižním pobřeží Francie a tam je zpečetěn osud bílého světa. Ve skutečnosti, byť akce byla již mocně zahájena a právě podle mechanismů (boat people, radikalizace maghrebské obce i dalších jinorodých skupin, silná psychologická činnost humanitárních lig, exacerbace evangelismu u náboženských činitelů, falešný angelismus svědomí, odmítnutí vidět pravdu tváří v tvář atd.) popsaných v Táboře Svatých od roku 1973, rozuzlení nevypukne ve třech dnech, ale téměř jistě po četných bouřích v prvních desetiletích třetího tisíciletí, stěží doba jedné nebo dvou generací.

A když víme, co dnes představuje jedna generace v našich starých evropských zemích, generace – směšný pahýlek k obrazu rodiny – pahýlku a národa – pahýlku, máme předem srdce sevřené úzkostí a sklíčeností. Stačí se odvolat na děsivé demografické předpovědi na příštích třicet let a ty, které uvádím, jsou pro nás nejpříznivější: Obklíčení uprostřed sedmi miliard lidí pouze sem set miliónů bělochů, z nichž necelá třetina nikterak svěžích a silně zestárlých, čelí v naší malé Evropě avantgardě kolem čtyř set miliónů Maghrebanů a musulmanů, z nichž polovině je pod dvacet let, na protilehlých březích Středozemí a přecházejících zbytek světa! Můžeme si na vteřinu a ve jménu jakési pštrosí zaslepenosti představovat přežívání této nerovnováhy?

Právě v této souvislosti nastala chvíle, abych vysvětlil, proč v Táboře Svatých jsou to lidské masy přicházející od daleké Gangy spíše než ze středozemských břehů, které zaplavují jižní Francii. Je pro to několik důvodů. Jeden z nich vycházel z jisté opatrnosti z mojí strany a zvláště z mého odmítnutí vejít do zfalzifikované debaty o rasismu a antirasismu ve Francii každodenně přítomné, rovněž jako z mého odporu osvětlovat, s rizikem jejich zostření, rasové tenze již pozorovatelné, ale zatím ještě bezpředmětné. Zajisté se u nás již nalézá mocná avantgarda, která hlasitě projevuje úmysl zde zůstat odmítajíc současně asimilaci, a odedneška za dvacet let bude uprostřed lidu dříve francouzského čítat více než třicet procent silně „motivovaných“ cizorodců. Je to znamení, ale je to jen znamení. Můžeme se nad tím zamyslet. Můžeme dokonce, pokud se jej týče, vést pár šarvátek nevědouce přitom, nebo předstírajíce že nevíme, že skutečné nebezpečí není jen zde, že je jinde, že nastane a že svojí šíří bude jiné povahy. Neboť jsem přesvědčen, že v planetárním měřítku se vše rozpoutá jako na kulečníku, kde na sebe narážejí koule, které se dávají do pohybu jedna za druhou počínaje počátečním podnětem, který by se mohl zrodit v tom či onom nesmírném rezervoáru bídy a lidských a lidských davů jako tam kolem Gangy. Neodehraje se to pravděpodobně úplně tak, jak jsem to popsal, neboť Tábor Svatých je pouze podobenství, ale v konečném součtu nebude výsledek rozdílný, snad ve formě rozptýlenější a zdánlivě snesitelnější. Říše Římská nezahynula jinak, je pravda, že pozvolna, zatímco tentokrát můžeme očekávat náhlé vzplanutí. Říká se, že dějiny se nikdy neopakují. To je úžasná nejapnost. Dějiny naší planety jsou tvořeny jen následnými prázdny a troskami, které jedni po druhých přišli zaplnit a někdy obrodit.

Neboť Západ je prázdný, i když si to ještě a opravdově neuvědomuje. Mimořádně vynalézavá civilizace, určitě jediná schopná pustit se do boje s nepřekonatelnými překážkami třetího tisíciletí. Západ už nemá duši. V měřítku národů, ras a kultur, jako v měřítku jedince je to vždy duše, která vyhrává rozhodující boje. Je to ona a jen ona jediná, která tvoří zlatou a bronzovou osnovu, na níž jsou udělány štíty, které spasí silné národy. U nás už ani duši nepociťuji. Například při pohledu na svoji vlastní zemi, Francii, mívám často dojem jako ve zlém bdělém snu, že mnozí „původem“ Francouzi jsou dnes jen raky – poustevníčky, kteří žijí v ulitách opuštěných představiteli rodu nyní vymizelého, který se nazýval rodem francouzským a který ničím neohlašoval, neví se jakým genetickým tajemstvím onen, který se koncem tohoto století tímto jménem vyparádil. Spokojují se trváním. Mechanicky a stále chaběji si zajišťují přežití ze dne na den. Pod korouhvemi vnitřní a „pocit bezpečnosti poskytující“ iluzorní solidarity už nejsou solidární v ničem, ba ani si nejsou vědomi ničeho z toho, co vytváří nezbytný společenský základ národa. Po stránce praktické a materialistické, která jediná ještě může zažehnout záblesk zájmu v jejich závistivém pohledu, tvoří národ maloměšťáčků, který si dopřál a ještě za plné krize dopřává, ve jménu bohatství zděděného a čím dál tím méně zaslouženého, miliony služebníků: imigranty.

Ach! Jak se budou třást! Služebníci mají nesčetné rodiny jak zde, tak v zámoří, jedna a vyhladovělá rodina, která obývá celou zeměkouli. Spartakus v planetárním měřítku…

Abychom citovali jej jeden příklad mezi sty, obyvatelstvo Nigérie v Africe čítá přibližně sedmdesát miliónů obyvatel, které tato země není schopna uživit, neboť věnuje více než padesát procent svých příjmů z nafty na nákup potravin. Na úsvitu třetího tisíciletí bude Nigerijců sto milionů a nafta vyschlá.

Ale hluchý a slepý měšťáček zůstává šaškem, aniž by o tom věděl. Ještě zázračně dobře zaopatřen na svých žírných luzích Západu křičí, šilhaje na svého nejbližšího souseda: „Ať platí bohatí!“ Ví jen, přece to musí vědět, že bohatý je právě on a že ten křik po spravedlnosti, ten křik všech revolt hulákaný miliardami hlasů je proti němu a proti němu samému se brzy pozvedne. To je celé téma Tábora Svatých.

Takže, co dělat:

Jsem autorem románů. Nemám teorii, systém ani ideologii, které bych navrhoval nebo obhajoval. Jenom se mi zdá, že máme před sebou jedinou alternativu: naučit se rezignované odvaze být chudými nebo znovu nalézt neoblomnou odvahu být bohatými. V obou případech se láska k bližnímu, řečená křesťanská, odhalí být bezmocnou. Budou to kruté časy.

Poznámka editora

Ta kniha se mi poprvé dostala do rukou ve čtvrtek. Pročetl jsem celý pátek, sobotu a část neděle. Místy jsem musel četbu přerušovat a jít to vydýchat. Chvílemi je to trošku rozvláčné, protknuté typickým francouzským humorem, který mi nesedí a zdá se mi nevhodným vzhledem k hutnému tématu, několik stránek jsem přeskočil kvůli obsáhlým a zbytečným úvahám, ale většinou jsem to hltal a hltal.

Osobně nevěřím na proroctví a věštce, ale jen málokdy se stane, aby se autor tak přesně trefil do toho, co právě zažíváme. Některé pasáže a některé věty byly jako z dnešních novin. Stejné argumenty, stejná motivace. A stejné činy.

Bylo tam všechno: humanitární pomoc nabízená migrantům, balíky s léky, potravinami a vodou, které migranti pohrdlivě vyhazovali (pamatujete na scény z maďarského nádraží?), dobroserové kam se podíváš, proradná a prolhaná velká média s promigrantskou propagandou, pronásledování a kriminalizace pudu sebezáchovy, pokusy o umlčení hlasů zdravého rozumu, malé nakladatelství, které se snažilo varovat a psát pravdu, a které živořilo na darech několika sponzorů a každý měsíc jen tak-tak udrželo svůj chod do dalšího měsíce, protože mu nikdo nesvěřil reklamu (co mi to jen připomíná?), naprosto nepochopitelná naivita bílých, jejich pocit viny z toho, že se mají dobře, ochota pomoci spojená s pokrytectvím, hloupostí, nepřiznaným strachem o ztrátu svého blahobytu, nakonec vylodění skoro jednoho milionu barevných na pobřeží Francie a následný rychlý rozpad celé země, znásilňování bělošek a požadavky na povinné mísení ras. Šelma (autor několikrát použil výraz „šelma“, dnes bychom nejspíše řekli deep state a globalisté), která pracuje na zničení Západu ze zálohy. A především obrovská, strašná, temná nenávist a pohrdání, které vůči bílému, bohatému Západu chovají barevní a jejich pocit, že na všechno jeho bohatství mají právo.

Autor použil jako invazní armádu nahnědlou chudinu z Indie, ale jak sám píše, zamýšlel použít Afričany. Neudělal to jen proto, že se obával příliš okatého kontrastu v barvě kůže a u vědomí problémů, které černí dělají, což by vedlo obvinění z rasismu. Stejně tomu neušel.

Překvapilo mne, že podle Wikipedie ta kniha vyšla v půl milionu výtisků a byla k dispozici v mnoha západních zemích. Jak je možné, že na ni Západ zapomněl?

Jenom nechápu, jak to všechno autor tak přesně odhadl. Tu knihu totiž napsal v roce 1972. Před 39 lety a v době, kdy Západ vzkvétal, kdy ještě nikdo nepředpokládal, ani netušil vývoj posledních několika let. Tenkrát nebyl internet, lidé poslouchali zprávy z tranzistoráků, výraz politická korektnost neexistoval. Znovu se ptám, jak to tenkrát mohl vědět? A vychází mi jediné. Základy pro dnešní krizi byly položeny dávno v minulosti. Mnohem dávněji, než si představujeme. Ty poslední agrese Spojených států, které svrhly režimy stojící v cestě migračnímu toku z Afriky a naštvaly muslimy celého světa, to jsou v podstatě jen třešničky na dortu. Urychlily tu krizi, ale k migraci by došlo i bez nich.

Ta kniha by neměla chybět v žádné knihovně. Čtěte a podávejte dále. Vyzvěte své děti a mladé, aby ji četli. Je tam munice, argumenty, důkazy, je to očkování proti dobroserům, zrádcům, pokrytcům a hlupákům současnosti.