Jaroslav Tichý
2. 7. 2017
Před několika dny jsem si se zájmem přečetl první 4 části seriálu článků doc. R. Valenčíka upozorňujících na programovou krizi politických stran (zatím tedy ODS, ANO, ČSSD a KSČM) před blížícími se podzimními volbami. Chtěl bych touto cestou na obsah těchto článků navázat, příp. rozšířit tuto problematiku ještě o další pohledy.

Jedním z ústředních sdělení v těchto článcích je konstatování, že:
„Ani jedna ze stran není schopna (a její vedení patrně ani nechce) pojmenovat příčiny současných problémů, ukázat vzájemnou souvislost těchto problémů, a teprve na tomto základě formulovat program jak v podobě akčních kroků obrany a nápravy, tak i dlouhodobé vize vyplývající z pochopení podstaty současné přelomové doby“.
Toto konstatování je uvedeno v souvislosti s ODS a ANO, podle mého názoru se týká i ČSSD a z poněkud odlišných důvodů i KSČM. Blíže skutečnosti u prvních tří jmenovaných stran bude ten důvod, že vedení těchto stran ani příčiny současných problémů pojmenovat nechce. Vedení těchto stran by musela totiž sebe sama podrobit těžké sebekritice, což nelze rozumně očekávat. Krom toho to tyto strany (nejen jejich vedení) neudělají, neboť se domnívají, že před volbami vymění pár hesel, vydají miliony za billboardy, uspořádají lidovou veselici či estrádu s přeplacenými umělci, nabídnou lidem opečené buřty a pivo se slevou (ANO pak výrobky z koncernových pekáren) a voličům to bude stačit. Tyto strany nehodlají měnit nic ze svých zvyklostí, o žádnou nápravu jim totiž ani v nejmenším nejde. Jen o udržení či rozšíření svých pozic. A je čistě problémem voličů, zda to již před těmito volbami konečně rozeznají a pochopí či nikoliv.

V případě KSČM je motivace jejího postupu odlišná. V tomto případě strana vidí možnost dostat se konečně jako komanditista do nové vlády. A jako taková si zřejmě nechce dávat žádný náročnější program, od něhož by musela po volbách couvat, aby se tím komanditistou konečně stala. To, že jí v daném případě ten hlavní subjekt (komplementář) v možné budoucí vládě v průběhu jediného volebního období zřejmě znemožní (příp. že se KSČM znemožní i s ním), nechce vedení této strany nyní vidět.

Do značné míry společné pro většinu z uvedených stran je i další konstatování autora článků, tj. že:

„Místo toho nabízejí jednotlivé politické strany nesplnitelné sliby, o kterých ví, že jsou nesplnitelné, a ani je nehodlají plnit.“

Ano, to je pravda, jenže zatím tento postup politických stran vůči voličům v našich podmínkách vždy stačil. Zda bude stačit ještě tentokrát, ukáží až výsledky samotných voleb. Ačkoliv jsme jako Aliance národních sil na tuto „běžnou praxi“ byli různými rutinéry s dobrým úmyslem upozorněni a obdrželi jsme doporučení, abychom nešli proti zvyklostem a proudu, „neboť každý ví, že se předvolební sliby po volbách přece nedodržují“ s touto praxí nesouhlasíme a jdeme jinou cestou. Jednak proto, že má-li se něco změnit, tak to nelze realizovat na bázi dosavadních postupů, jejichž povolební důsledky vši-chni dostatečně známe. A jednak i proto, že přicházející nová doba si nutně vyžaduje i potřebnou změnu myšlení a přístupů k řešení problémů.

Nechceme proto dávat nerealizovatelné sliby, víme však, že je třeba systémové změny, nikoliv jen změn kosmetických, abychom mohli naše programové návrhy realizovat. Víme rovněž, že tyto změny nelze realizovat ve spolupráci se spoluviníky stávající situace. Jinými slovy je nezbytně nutné vytvořit nejprve základní předpoklady k tolik potřebným změnám u nás, a to ve volbách. K těm základním patří naše vystoupení z EU a z NATO, které jsou vzájemně smluvně propojené, o čemž se buď u nás dostatečně neví, nebo to vesměs nikdo ve svých návrzích nereflektuje. Znamená to odříznout naše politiky často propojené s českým ekonomickým podsvětím od jejich politických kmotrů v zahraničí.

S tímto krokem souvisí i zvýšení bezpečnosti naší země a našich občanů. Není ale možné tak, jak to činí některé politické strany u nás, „žádat a prosazovat bezpečnost a přitom chtít setrvávat dále v NATO, když právě NATO je s ohledem na svoji praxi a záměry prvořadým zdrojem našeho ohrožení. Nikoliv ovšem některých našich představitelů, těm naopak dává pocit beztrestnosti, ač některé jejich činy jsou do nebe volající. Tam je tomu naopak. Pro ty je EU a NATO zatím opravdu zárukou bezpečnosti. K tomu všemu je zapotřebí podpory voličů, pokud se s takovým programem ztotožní a osvojí si ho.

Bez vytvoření těchto podmínek nelze přikročit ani k další části programu Aliance národních sil, tj. k realizaci ekonomické části jejího programu a tedy i k odchodu od chybného ekonomického modelu, který ČR přijala počátkem 90. let v rámci tzv. washingtonského konsensu. Z jeho důsledků jsme se dosud nejen nevzpamatovali, jeho důsledky se naopak stále prohlubují (laciná práce, uměle podtržená vlastní měna). Tento model se blíží ke svému zhroucení. K těmto důsledkům patří nemožnost úpravy úrovně mezd, platů a důchodů na úroveň srovnatelných zemí EU či výrazný rozdíl mezi směnnou hodnotou koruny a paritou její kupní síly. Specifikujeme jako ANS detailněji i příčiny onoho konsensu, jakož i způsoby řešení.

Návazně na to lze řešit třetí část programu, tj. udržení a posílení sociálního státu, sociální solidarity (dáváme tedy odpověď na obligátní otázku, „kde na to vezmou“), ale též základní problémy v oblasti justice (její výkonnost, transparentnost, odstranění chyb ze zákonů apod.), jakož i zrušení soukromých exekutorů a jejich převod zpět do gesce státu. A mnohé jiné.

Je tedy zřejmé, že žádný program nelze smysluplně stavět bez zřetele na podmínky a souvislosti, v nichž má fungovat. Jinak zůstane pouze snem. Oproti snu jsme připraveni postavit plán vycházející z reálných podmínek. Za předpokladu, že jeho principy si získají potřebnou podporu našich občanů. „Konat dobro za každou cenu“ je nesmyslné a nemá ani smysl ho prosazovat. Nejde o jednoduchá řešení, kterým jsou naši občané často náchylní naslouchat. Jsou to řešení za nutné spolupráce občanů, na což si občané zčásti již též odvykli. Jsou to však řešení pro občany, pro tento stát. Pro zásadní změnu jeho kurzu a pozice v mezinárodním měřítku. Než však kdokoliv přistoupí k realizaci takového plánu, musí nejprve udělat dohodu s občany ohledně našich národních zájmů.

Takový záměr není jednoduchý a je třeba vytvoření základních předpokladů pro realizaci:

1/ je třeba říci si na rovinu, že je nesmyslné stavět ploty proti migrantům a současn