Vznik, činnost, cíle, naše působení v NATO a dopady na naši bezpečnost
22. 6. 2017
Vznik a cíle NATO
Rozhodující podíl Sovětského svazu na porážce Hitlerovského Německa vyvolalo rozpory mezi vítěznými mocnostmi ještě před ukončením druhé světové války.
Vzniku NATO předcházelo vyhlášení tzv. „Studené války“ kterou odstartoval Fultonský projev, přednesený bývalým britským premiérem Winstonem Churchillem 5. března 1946 na univerzitě ve Fultonu v USA. Vyzval v něm k úzké spolupráci USA a Velké Británie. a kritizoval Sovětský svaz za politiku vůči zemím východní Evropy. Následně byla uzavřena ve dvou etapách tzv. Severoatlantická smlouva.
První etapou bylo rozhodnutí pěti západoevropských států - Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Spojeného království - vytvořit systém společné obrany a posílit vzájemné vztahy takovým způsobem, který by jim umožnil odolat ideologickému, politickému a vojenskému ohrožení jejich bezpečnosti, které bylo stvrzeno podpisem tzv. „Bruselské smlouvy“ v březnu 1948.
Druhá etapa byla zahájena podpisem tzv. Severoatlantické smlouvy dne 4. Dubna 1949 ve Waschingtonu. Podle této smlouvy se aliance rozšířila o další země (Belgií, Dánsko, Francií, Island, Itálií, Kanadu, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Spojené státy americké a Velkou Británií) a tedy v den jejího podpisu mělo společenství 12 členů. Vznikla tak Severoatlantická aliance NATO(North Atlantic Treaty Organization,) Plné znění výše uvedených zakládajících smluv nebudu uvádět, protože jsou uvedeny i na internetových stránkách. V obou těchto smlouvách je použita mírová a mírotvorná rétorika, se kterou v podstatě může souhlasit každý mírumilovný člověk. Jak ukázaly další události, skutečnost je úplně jiná.
Od té doby proběhlo, podle článku 10 Washingtonské smlouvy, celkem šest kol rozšíření, bez ohledu na skutečnost, že Varšavská smlouva neexistovala. Během ní se Severoatlantická aliance rozrostla na současných 28 členů. Od 6. května 1955 se NATO rozšířilo oSpolkovou republiku Německo. V reakci na to vytvořil Sovětský svaz a jeho spojenci v 14.5.1955 ve Varšavě Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, tzv. Varšavskou smlouvu a to po šesti létech od vytvoření NATO. Od 12. Března 1999 došlo k přistoupení České republiky, Maďarska a Polska. Tak došlo o první rozšíření NATO po studené válce, kdy se k alianci připojili bývalí členové Varšavské smlouvy, v rozporu s hlasitými proklamacemi jejich tehdejších vlád, že do žádné vojenské aliance nevstoupí.
Proč tedy bylo NATO ve skutečnosti založeno. Stručně řečeno – příčiny spočívají podle mého názoru ve třech oblastech rozpínavosti - ekonomické, nacionální a vojenské. Myslím si ale, že kořeny vzniku aliance sahají do období před první a mezi oběma světovými válkami a samozřejmě byly ovlivněny i průběhem druhé světové války. Tyto úvahy nebudu ale rozebírat.
Tak se tedy zrodilo NATO i se svými proklamovanými cíli a jejich realitou v následujících létech. Přijetím Západního Německa do NATO 5. května 1955 bylo bezprecedentním způsobem porušeno rozhodnutí vítězných mocností z postupimské konference a její dohody o demilitarizaci, denacifikaci, demokratizaci a demonopolizaci, známé také jako program 4D.
Poválečná a současná činnost NATO.
Vojenské agresivní aktivity NATO byly z počátku, už od r. 1949 vedeny navenek samostatně jednotlivými velmocemi především Francií, Anglií a Spojenými státy. V posledních létech po rozpadu bipolárního rozdělení světa je stav úplně jiný. Ve světě permanentních krizí a válek v různých regionech pod různými i smyšlenými záminkami, je soustavně udržována psychóza strachu z „nových rizik, hrozeb a výzev“, jak jsou účelově presentovány USA. To vše včetně fenoménu terorismu má posloužit zejména USA k ospravedlnění trvalého zvyšování jejich vojenské síly, vývoje, modernizace a hromadění stále ničivějších zbrojních systémů. Totéž je požadováno od spojenců v NATO. Požadavek na účast v ozbrojených intervencích vůči suverénním státům není z vojenského hlediska podstatný ani významný a má de facto ve vojenských dobrodružstvích, prosazovaných USA, jenom podřadnou úlohu. Co však je důležité, že Spojené státy tak přenáší politickou odpovědnost za své zločinecké akce, které jsou v rozporu s mezinárodním právem nejen na všechny účastnické státy, ale na všechny členy NATO, tedy i Českou republiku. To má svůj velký politický význam. Dnes je zřejmé, že členové NATO jsou využíváni k operacím, jejichž obranný charakter je jim cizí..
Za dobu své existence NATO uskutečnilo řádově stovky operací, jejichž charakter měl téměř vždy agresivní podstatu. Uvedu jenom některé z nich.
Válka ve Vietnamu byla ve skutečnosti vedena od r. 1945 až do r. 1975 nejprve Francií jako nejsilnější koloniální mocností po velké Británii a po jejich drtivé porážce se iniciativy ujala největší vůdčí mocnost NATO USA.
Krátce po ukončení Druhé světové válkybyla politická situace v celém Tichomoří značně nestabilní. Tehdy už začala snaha koloniálních velmocí o navrácení původních území, které bezostyšně ovládala v době předválečné. Krvavá válka ale porodila své hrdiny, kteří se již nebyli ochotni podřizovat světovým velmocím a postavili se tak do čela odbojových organizací a sjednotili lid pro společný zájem. I přes nespornou vojenskou převahu nedosáhli Francouzi nikdy výraznějších úspěchů. Naopak, jejich ztráty na vojenském poli byly den ode dne vyšší. Měli tehdy v podstatě dvě možnosti. Vzdát se svých kolonialistických choutek nebo se soustředit na rozhodující bitvu o základnu Dien Bien Phu. Boj tehdy trval několik týdnů. Zde Francouzi utrpěli ostudnou a rozhodující porážku. Ztráty na životech byly obrovské. Za deset let války (1945 – 1954) ve Vietnamu ztratili Francouzi 58 tisíc mrtvých, zahynulo také 250 tisíc jižních a přes milion severních Vietnamců.
V roce 1954 – po deseti létech Francouzi Vietnam vyklidili a jejich zločinecký „odkaz“ převzali Američané. To už byla v pravém slova smyslu válka NATO, protože vedle Amerických agresorů bojovali nebo se jí zúčastnili také Australané, Jižní Korejci, Novozélanďané a Filipínci.
V červenci roku 1969 vyhlásil Nixon proces Vietnamizace. Jeho cílem bylo, aby armáda jižního Vietnamu vzala obranu země na svá bedra, zatímco američtí vojáci by se postupně stahovali. Američané svrhli na Vietnam za necelých 20 let 45 milionů tun bomb, vyvraždili a zničili mnoho měst a vesnic, z nichž nejznámější je masakr malé vesnice My Lay. Její téměř 600 civilních obyvatel převážně žen, starců a dětí překonalo vyvraždění Lidic Německými nacisty. Z území Vietnamu vytvořili „laboratoř“, která otestovala účinky 72 milionů litrů herbicidů. Nejznámějšího z nich Agent Oranž rozprášili téměř 42 milionů litrů. Tím zničily vegetaci v rozsáhlých oblastech a na řadu desetiletí je zamořily. V důsledku toho se rodily degenerované děti. Rovněž nevybuchlé miny a bomby zabíjí a mrzačí Vietnamce dodnes. Podle studie nadace amerických vietnamských veteránů a vietnamského ministerstva obrany zabily tyto „zapomenuté“ miny a bomby od roku 1975 více než 42 000 lidí.
Třicetiletá válka ve Vietnamu skončila. Americká přítomnost se počítá cca na 20 let. Čísla demonstrující vojenskou sílu USA ve Vietnamu jsou ohromující:
- 8 762 000 Američanů vykonalo ve Vietnamu vojenskou službu
- 4,3 mil v pozemních silách, 1,8 mil. u námořnictva, 1,7 mil.u letectva a necelý milion u námořní pěchoty - 47 244 Američanů padlo (Jiné údaje uvádějí 85 325 mužů padlých, 2539 pohřešovaných, 305 000 se jich vrátilo domů s velmi těžkými zraněními,
- 150 000 jich bylo zraněno lehce, 150 000 skončilo v nemocnici a asi 2 500 jich je stále nezvěstných.
Síla intervence ve Vietnamu byla ničivá. Armáda USA provedla 527 000 bombových náletů, při kterých použila přes 6 milionů tun trhavin, což je až třikrát více než během celé druhé světové války.
Sami Američané uvádějí ztráty „nepřítele“ zhruba na 900 000 zabitých vietnamských vojáků, přitom zahynulo pře 360 000 civilistů. Jiné převážně Vietnamské statistiky uvádějí ztráty 1,5 milionů vojáků a přes dva miliony civilistů převážně žen, starců a dětí. Celá jedna generace vyrůstala ve stínu vietnamské války.
Agrese proti Jugoslávii - byla nazvána jako „Operace Spojenecká síla“ - měla údajně za cíl zastavení násilí a represí proti kosovským Albáncům, umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statutu Kosova na základě dohod z Rambouillet, prosazených Američany i jejich satelity a zastavit opakované porušování příměří ze strany Srbska a napadání „mezinárodních mírových sil“ NATO. Vojenský zájem Američanů o Kosovo je na rozdíl od jejich Goebelsovské propagandy zaměřen ryze proti Rusku. Agrese má za účel posílit také kontrolu dopravy ropy z Kaspického moře a Blízkého východu do Evropy. Dodnes je na základně v Kosovu dislokováno okolo desetitisíc Američanů a patří k jejich největším vojenským zahraničním základnám na světě.
24. března 1999 v 19:00 zahájilo NATO vzdušné útoky na cíle Svazové republiky Jugoslávie. Během konfliktu odstartovala letadla NATO celkem 37 000 bojových misí a při čtvrtině z nich bombardovala. Pro Německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války. Cíle tzv. „dvojího použiti“, používané armádou i civilisty, zahrnovaly ničení mostů přes Dunaj, továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na ústředí politické strany Jugoslávské levice a pod. Během bombardování bylo zasaženo také 9 nemocnic a 300 základních nebo středních škol. Dne 23. a 24. května byl bombardován i systém rozvodu vody Sremské Mitrovice.
Uvádí se, že v průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch okolo pěti set civilistů veskrze srbskéči albánskénárodnosti. Ve skutečnosti tam bylo usmrceno téměř 4000 a zraněno více jak 10 000 v převážné míře civilních osob. Při tom ještě v současné době značné množství osob trpí zdravotními problémy, způsobenými použitím munice s ochuzeným uranem. Materiální škody této „NATO války“ přesáhly 100 miliardy dolarů. Ztráty NATO byly ve srovnání s Jugoslávskými zanedbatelné.
Agrese NATO v Afghánistánu-je probíhající konflikt, který začal 7. října 2001jako součást Operace Trvalá svoboda. Ta byla odpovědí Spojených státůa Spojeného královstvína teroristické útoky 11. září 2001. Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládinaa dalších členů Al-Káidy. Usáma bin Ládin, hlavní sponzor sítě Al-Kaida, žil v Afghánistánu ovládaném hnutím Taliban, kde vedl výcvikové tábory teroristů. Byl zabit 2. Května 2011. Jeho mrtvola byla tak zohavena, že nemohla být vystavena, aby to nevyvolalo bouři místního obyvatelstva. Skutečným cílem však, jako vždy, bylo ovládnutí nesmírného přírodního bohatství této země.
V současnosti probíhají v Afghánistánu dvě paralelní vojenské operace:
Operace Trvalá svoboda je americkou operací, které se účastní také několik koaličních partnerů.
ISAF - International Security Assistance Force. Ta vznikla koncem prosince 2001 z pověření Rady bezpečnosti OSN s cílem zajistit Kábul a okolní území. V roce 2003kontrolu nad ISAF převzalo NATO. V roce 2009 působilo v rámci ISAF 64 500 vojáků ze 42 zemí. V ISAF mají Spojené státy 29 950 vojáků. Spojencům se sice podařilo svrhnout vládu Talibanu, ale ten později opět nabrat síly. Agrese tedy byla oproti původnímu očekávání neúspěšná a nedosáhla proklamovaného cíle - omezit působení Al-Kaidy.
Afghánské agrese se z České republiky účastnilo 300 vojáků. Při posledním velkém útoku na Českou vojenskou základnu 8. července 2014 padlo 5 vojáků (David Beneš, Ivo Klusák, Jaroslav Lieskovan, Libor Ligač a Jan Šenkýř). Třetí jmenovaný zemřel při transportu do nemocnice. Všichni byli vyznamenáni.
Agrese NATO v Iráku - jejím hnacím motorem byly americké výpravy proti Saddámovi. Nebyl to ani tak charakter jeho režimu či utrpení iráckého obyvatelstva jako spíše Saddámovo úsilí o dosažení nezávislosti a ukončení jakékoli podřízenosti cizí mocnosti. Mnozí analytici včetně Amerických, poukazují na snahu USA o upevnění vojenské pozice v regionu i o obsazení, nerušený přístup a kontrolu ropných zdrojů země. Za nejsnadnější cestu ke svým cílům zvolili zajetí a zavraždění Iráckého prezidenta, který jim odpíral poslušnost. Své skutečné úmysly zakrýval prezident Bush existencí zbraní hromadného ničení, kterými údajně Irácký prezident Sadam Husainusaindisponoval. Tento nesmysl, považuje např. i Noam Chomsky a světová veřejnost za „náhradní“ argument ve prospěch americké invaze poté, co se existence zbraní hromadného ničení, začala jevit jako uměle vykonstruovaná dezinformace bez jasného důkazu o jejich existenci na území Iráku. To však americké agresory nezastavilo
Ztráty na životech Američanů jsou utajovány, protože podněcovaly odpor a demonstrace amerických občanů proti válce. Prezident Bush je mimo jiné zakázal zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích.
Při chaosu, který propukl po invazi a po pádu irácké vlády docházelo k masivnímu rabování vládních budov, muzeí, luxusních rezidencí, bank a vojenských skladů. Podle Pentagonu bylo ukradeno 250 tis. tun (z celkem 650 tis. tun) munice, což značně pomohlo iráckým povstalcům. Americká soldateska se, mimo jiné na rozdíl od jiných zemí intenzivně, věnovala systematickému rozkrádání historických památek. Odvezli si tehdy domů sbírky nevyčíslitelné historické ceny. Jenom velmi malá část byla překupníkům zabavena a vrácena.
Válka v Sýrii - je svým rozsahem a důsledky jedním z nejkrvavějších a nejničivějších konfliktů, který se kdy Američanům a jejich satelitům, podařilo vyvolat.
Konflikt začal 15. března 2011 poklidnými demonstracemi v rámci tzv. arabského jara, importovaného západními mocnostmi do řady zemí severní Afriky, blízkého a středního východu. (Egypta, Alžírska, Tuniska, Maroka, Sýrie, Iránu, Iráku, Palestiny, Jordánska a dalších.) Demonstrace, které v té době začaly probíhat, proti režimům v těchto zemích, mají opět své kořeny v minulosti.
Po porážce v první světové válce se rozpadla Osmanská říše a oblast byla rozdělena mezi Velkou Británii a Francii. Byl posílen dohled nad občany, moderní technika umožnila celonárodní kontrolu a modernizace policejního státu udusila opoziční hlasy. Mnohem později to vedlo v některých státech ke „svobodným“ volbám, jejichž výsledkem byly mnohdy diktátorské režimy podporované Americkou vládou a jejich satelity. Jakmile se ale pokusili o nezávislou politiku, například Muamar Kadáffi v Libyi, Sadam Husain v Iráku a vůdcové v dalších zemích, do té doby američtí spojenci a poslušní vykonavatelé americké politiky, byli bez skrupulí zavražděni. O totéž dlouhá léta usilují také v Sýrii, kde by chtěli odstranit demokraticky zvoleného prezidenta Asada. Na jeho straně bojuje drtivá většina alávitů a ze zahraničí dostává podporu především od Ruska, Iráku a hlavně Íránu, který mu dle některých zdrojů dodává zbraně a finančně jej dotuje.
Západní oblast Sýrie je cílovou oblastí bombardování Americkým letectvem, soustředěným na úsek od Damašku až po Alepo na severu země, kde se neštítí bombardovat i nemocnice a školy. Toto území po „humanitární pomoci“ NATO pod vedením Američanů připomínají měsíční krajinu a města jako území po nejsilnějším zemětřesení. Aby „osvoboditelé od terorizmu“ zdůvodnili své řádění, vymýšlí si různé dezinformace, jako např. použití chemických zbraní syrskou armádou, přičemž na podporu svého obviňování nepřinesli dosud jediný důkaz. Naopak řada západních komentátorů připouští jejich použití krajní opozicí za podpory svých západních spojenců. Celá trasa od Damašku po Alepo prochází oblastí úžasných kulturních památek a ve městech jich byla spousta soustředěna v muzeích. Pokud se dnes dívám na záběry oněch oblastí a měst, které jsem dosti důvěrně znal z mých krátkých pobytů v této zemi, nemohu uvěřit té zrůdné barbarské proměně, kterou protivládní odpůrci dokázali za podpory Američanů a západních velmocí způsobit.
Uzavření vzdušného prostoru nad zeměmi severní Afriky, blízkého a středního východu.
Relativně samostatnou kapitolou bezprecedentního vměšování NATO a jejich satelitů do života zemí severní Afriky, blízkého a středního východu jsou události kolem tzv. „uzavření vzdušného prostoru“ nad těmito suverénními zeměmi. Sestřelení letadla nad Lockerbie, navzdory stovkám mrtvých, nebylo příčinou agresivní politiky NATO, ale zejména pomoc Američanů Libyjské opozici, která údajně trpěla Kaddáfiho terorismem. Přerod Kaddáfiho jako „sponzora terorismu“ zpečetila tehdejší americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová svoji návštěvou Libye. Riceová tam tehdy potvrdila, že Kaddáfí se napravil a byl Washingtonem vydáván za příklad pro ostatní země. Zdá se, že ze strany ministerstva zahraničí USA šlo už tehdy o pokryteckou misi. Dnes je naprosto jasné, že příčinou agrese vedoucích mocností NATO pod rouškou „uzavření vzdušného prostoru“, byla především Kadáfiho politika ve prospěch svého lidu. To byl nakonec i dostatečný důvod proč ho zavraždit.
Na jaké úrovni byla tehdy Libye? V době, kdy Kaddáfí přebíral v roce 1969 vládu, patřila k nejchudším zemím světa, ale v roce 2011 už měla jako nejbohatší africká země nejnižší podíl obyvatel žijících v chudobě z celé Afriky. Během jeho vlády stoupla gramotnost z 10 na 88 procent. Vytvořil zdravotnickou síť na velmi dobré úrovni. Průměrný věk dožití byl nejvyšší na kontinentě – muži se v průměru dožívali 75 let, ženy 80 let, tedy vyššího věku než v České republice. Veřejný dluh byl druhý nejnižší na světě. V roce 2002 stál Kaddáfí u zrodu Africké unie, jejíž snahou byla postupná integrace afrických zemí. Na summitu v Addis Abebě v únoru 2009, kde byl zvolen jejím předsedou, se vyjádřil pro projekt Spojených států afrických, což se samozřejmě zemím těžícím z africké chudoby vůbec nelíbilo. Libyjská centrální banka, která byla pod přímou Kaddáfího kontrolou, měla téměř 144 tun zlata. Libye tak byla mezi 25 zeměmi světa s největší zásobou drahého kovu za 6,5 miliardy USD.
Můžeme se potom divit, že libyjské obyvatelstvo mělo nejvyšší životní úroveň v Africe? Že produkovalo nejvíc ropy na černém kontinentu? A že HDP na obyvatele činilo přes 16 600 USD. Pokud jde o vzdělání, byla Libye v roce 2010, jako vedoucí africká země na 53. místě na světě, další africký stát byl Tunis až osmdesátý první.
Po zavraždění a mučednické smrti Kadáfiho došlo k rychlému rozvrácení Libyjské infrastruktury, velké anarchii v řízení země, která se rozpadla tak jako v Sýrii na řadu oblastí a měst, kde se rychle zformulovaly a chopily moci skupiny násilníků a bezcharakterní spodiny společnosti, kterým se dostalo nezištné pomoci NATO a jeho satelitů. A co oběti?
Amnesty International zveřejnila rozsáhlé množství důkazů o masových únosech, věznění, bití, mučení, zabíjení a zvěrstvech, páchaných tzv. rebely, kterým NATO svěřila moc v zemi. Ve věznicích a na uzavřených vojenských základnách byli, podle informací organizace Lékaři bez hranic, stoupenci Kaddáfího mučeni. V době, kdy NATO zahájilo válku proti Libyi pod záminkou ochrany civilistů, se podle odhadů OSN uvádí až 50.000 obětí tohoto „dobrodružství“. Mezi desetitisíci mrtvých jich nezanedbatelnou část tvořili civilisté – ženy, děti a starci. K největšímu krveprolití došlo po dvouměsíčním obléhání, intenzivním bombardování a následném rabování města Syrta. Počet obětí až desetinásobně převyšuje udávaný počet mrtvých v Sýrii. Proč to všechno? Samozřejmě, prim hrály zájmy zbrojařů, aby jim nerezivěly zbraně páté generace. To vše hlavně proto, že v Libyi se přece nachází 33%? údajně prokázaných světových zásob ropy a ve státní pokladně na 140 tun zlata.Američané a jejich spojenci v NATO věděli, že vítěz války o Libyi může přerozdělit těžební koncese a případně upravit vývozní daň za ropu. Proto se v těchto místech snažili „opevnit“. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků Spojených států na několika desítkách základen. Vojáci USA jsou asi ve 150 zemích světa, ale do zavraždění Kadáfiho nebyli v Libyi a to museli svou zločineckou agresí napravit.
Nelze se divit, že důsledkem jejich zvěrstev byl exodus milionů obyvatel nejen Libye ale i dalších zmiňovaných zemí. Ten si vyžádal desetittisíce mrtvých uprchlíků, kteří se na území Evropy už nestačili dostat. Celkem se utopilo asi 1 200 lidí. Tehdy se začalo uvažovat o zavedení systému přerozdělování uprchlíků. Za celý rok 2015 členské státy EU přijaly dle údajů Eurostatu celkem 1 256 000 žádostí o azyl. To byl podle mého názoru mimo jiné důsledek nesmyslného a neuváženého prohlášení Německé kancléřky Merkelové, že Německo přijme na svém území libovolný počet uprchlíků. Od okamžiku, kdy si uvědomila, že jimi je Německo zahlceno tak se snaží tíhu tohoto nesmyslu přehodit na ostatní státy evropské unie a docela vážně se touto myšlenkou zabývá a prosazuje ji sveřepě dodnes.
Je zcela zřejmé, že mezi miliony migrantů proniká do Evropy také řada teroristů velmi dobře vycvičených pro své poslání. Mnozí z nich byli školeni Americkými specialisty. První teroristické útoky uskutečnili tito zločinci v Paříži v listopadu 2015 a následně také v Bruselu v březnu 2016. O silvestrovských oslavách 2015/2016 došlo, ve vícero velkých německých městech, k hromadným sexuálním útokům a okrádání žen, které podle svědků či poškozených páchaly skupiny mužů arabského a severoafrického vzhledu. Teprve tehdy se začalo uvažovat vážně o bezpečnostních rizicích, které s masovou migrací souvisí.
Naše účast a propojeni s NATO
Vstupem do Severoatlantické aliance a do Evropské unie na sebe Česká republika převzala závazek, že se její armáda bude v zájmu udržení mezinárodní bezpečnosti zúčastňovat zahraničních misí. O tom, že by se jednalo o některou z misí mající přímou souvislost s obranou a bezpečností republiky nemůže být samozřejmě ani zmínka, protože nás ani nikdo neohrožuje. Náš potenciální nepřítel nebyl nikdy definován. Naše vlády vazalsky opakují to, jak a koho za nepřítele označují jejich „přátelé“ a velmocenští souputníci v NATO. Ti kdo se o mezinárodní politiku, alespoň okrajově zajímají vědí, že Amerika ke své existenci potřebuje nepřítele, a často si ho musí vymyslet. Takto uměle vytvořená atmosféra je nejvhodnější sociálně psychologickou půdou, na které se snadno ujímá válečnická propaganda, zdůvodňující agresi proti kterékoli zemi Afriky, středního a dálného východu. Tak snadno Americké militantní kruhy a NATO pod jejich diktátem zdůvodňují preventivní údery proti ohniskům mezinárodního terorismu, darebáckým zemím, rozšiřov&
Zdroj
Vytisknout
Zdroj
