Zdeněk Hrabica
11. 6. 2017
Představme si - jako by to bylo ve snu, že by z české televizní obrazovky promluvíli k současným divákům Pavel Bělobrádek a Daniel Herman. Oba nyní z KDÚ – ČSL by ve svých projevech překvapeně odmítli hysterický ryk dlouhodobě pěstované nenávisti vůči Rusku a podpořili zrušení sankcí proti zatím, pořád jedné ze světových velmocí – proti Rusku.

Oba dva nás totiž přeneseně v minulých dnech vyzvali, nyní opět jakoby ve stejně neskutečném snu, abychom odsun Němců začali, stejně jako oni a sudetští Němci - nazývat shodně – tedy vyhnáním. Nikoliv odsunem.

Jak zvláštní příkaz, který prý má beze zbytku česká veřejnost nejen pochopit, ale i spolknout s navijákem?

Kdo s myšlenkou odsunu Němců kdy začal vlastně koketoval?

Nejprve to byl Winston Churchill, připojil se k němu i Jan Masaryk; samozřejmě, že v dalším i Josef Vissarionovič Stalin. Shodně pak rozhodli vítězné velmoci.

Nikoliv československý prezident Edvard Benše.

Jan Masaryk však byl oproti předchůdcům ještě krutější. Na nacistické zločiny v Protektorátu Čechy a Morava reagoval dokonce na vlnách rozhlasu - v relaci „Volá Londýn“ - krutým požadavkem – vykastrovat po válce všechny německé muže.

Nyní vyšla kniha Evy Hánové s titulkem „Dlouhé stíny předsudků“ v nakladatelství Academia; zvěděl jsem, že se po ní jenom zaprášilo. V knihovnách je rezervována na mnoho měsíců dopředu.

Autorka boří stejné, co jsem nyní letmo připomněl v několika řádcích.

Rozčleňuje a dělí strukturu odsunutých Němců od těch, kteří tu po generace žili a volali „Chceme do Říše“ - od těch, kteří na naše území byli říšským transférem deportováni jako říšští Němci po 15.březnu 1939.

Šlo veskrze o příslušníky gestapa a dalšího potlačovacího aparátu, jenž měl na našem území v příštích tisíciletích vládnout a konečně a v konečném vyvraždit nebo vystěhovat český živel.

Těchto přivandrovalců zde na našem území bylo skoro milión.

K tomu účelu byla ve všech určených městech v Protektorátu Čechy a Morava, ale i v zabraných pohraničních oblastech vybudována speciání sídliště pro příslušníky nejčistší rasy, o jejichž vytvoření se příliš u nás nemluví.

Myslím, že za to, co během pouhých šesti let tito bytostní zločinci u nás napáchali – si nezasloužili ani odsun, ani vyhnáni – ale jednotlivci - nejsilnější vypráskání bičíky s olůvky, kterými nás po šest let trýznili a pokořovali.

Jeden ten bičík z nacistické Jihlavy – Iglau si uchovávám pro vlastní Paměť národa, nikoliv pro tu Paměť národa, kterou tento náš režim institucionalizoval a otevírá jí, svou propagandou i dveře škol a kulturních zařízení.

Tím bičikem němečtí najatí zločinci hnali přes protektorát nejenom dobytek z dobytých území SSSR, ale i zajatce Rudé armády, používali jej při tzv. Transportech smrti na smrt vyhladovělých otroků, které hnali do své Velkoněmecké říše.

Snad bychom neměli nikdy zapomenout.

A stejně dbát, abychom již nikdy nikomu nenaletěli.

Ani Bělobrádkovi, ani Hermanovi. V konečném ani těm, co si je přizvali ke koaličnímu vládnutí nad námi všemi.