Následující text jsem dokončil asi před dvěma týdny. Přátelé mi pomohli s překladem do ruštiny, takže bude možné jej zde přednést. Jak už jsem se zmínil, tak mě při zahájení sjezdu velmi potěšilo zjištění, že všichni zde vidíme situaci ve světě a v našich zemích v zásadě stejně. Je to silný zážitek, když se najednou sejde přes 200 vzdělaných, inteligentních, myslících a pravděpodobně charakterních lidí, kteří všichni sami od sebe dojdou ke stejným zjištěním. Znamená to, že naše cesta je správná a pokud po ní půjdeme dále a nepolevíme v úsilí o překonání překážek, tak dojdeme k našemu cíli. Zřejmě všichni zde máme zkušenost s tím, že postoje, které zde prezentujeme, jsou naší oficiální společností označovány za nebezpečné, nebo alespoň zcestné či bezvýznamné a proto se s podobně myslícími lidmi setkáváme jen zřídka a v malých skupinkách. A najednou je nás tu něco přes dvě sta a můžeme se bavit otevřeně a máme o čem. Je také dost možné, že všichni zde máme stejný strach o to, že i kdybychom se tu snažili sebevíc a vymysleli spoustu skvělých nápadů, tak zůstaneme ve svých zemích nepochopeni, nedočkáme se plodů našeho úsilí a naši případní spolupracovníci na probouzení lidstva zůstanou utopeni v malicherných sporech, tak jak tomu nyní v mnoha případech je. Takže: Přemýšlejte o tom, co je skutečně důležité a hledejte, co nás spojuje, místo rozdělování. Jiná cesta není.

Vážené dámy, vážení pánové, sestry, bratři, Slované. Je mi velkou ctí, že mohu zde mezi vámi být a že k vám mohu promluvit. Rád bych vám něco povyprávěl o tom, jak daleko na západ – v kulturním, ekonomickém i politickém smyslu – byl náš národ zatažen, jak a proč k tomu došlo, jaké to má důsledky a co s tím můžeme dělat. Jedním z projevů dění v naší zemi za posledních 28 let je i to, že jsem ve škole zažil jen 2 roky výuky ruštiny, protože její výuka na základních školách byla zrušena už v roce 1990 a místo ní jsme se začali učit angličtinu nebo němčinu. Proto je má znalost ruštiny omezená a svůj příspěvek budu číst.  Prosím vás tedy o shovívavost při posuzování kvality mého přednesu.

Na začátku bych se rád představil. Jmenuji se Jan Korál, je mi 39 let a vyslal mne sem Výbor národní kultury. To je spolek, který již mnoho let u nás vydává časopis Lípa, ve kterém vydává texty především levicových, ale též vlastenecky zaměřených autorů. To vše bez cenzury, bez diktátu trhu, korporací či politiků. Je to jedno z několika mála skutečně nezávislých tištěných médií u nás. Já sám již 8 let vedu internetovou stránku nwoo.org, kde informuji především o věcech, co mainstreamová média cenzurují, nebo o čem lžou. Jde o zpravodajství jak z České republiky, tak ze světa a od doby konfliktu na Ukrajině též hodně z Ruska, Donbasu a Ukrajiny. Protože zpravodajství, ve kterém přináším čtenářům reportáže i z ruského a ukrajinského prostředí, nebo o zločinech západních politiků, jsou v přímém rozporu s oficiálními pro-západními postoji většiny našich vedoucích politiků a usvědčují všechna velká média ze lží a propagandy, patří tento web na přední příčky seznamů údajných lhářů, dezinformátorů a konspirátorů. K tomu, do jakého katastrofálního stavu se dostala naše média, se ještě vrátím.

Popíšu vám příběh naší země přibližně od listopadu roku 1989, kdy se u nás udála tzv. Sametová revoluce, které už čím dál tím více lidí říká Sametový podvod nebo Sametové předání moci. K pochopení toho, co se u nás stalo, je však potřeba se vrátit alespoň na počátek 20. století, do doby, kdy vznikal Československý stát. Je nutné vědět, že i když bylo volání po vlastním státě v našich národech velmi silné, tak jeho samotný vznik byl možný pouze z rozhodnutí a se svolením vítězných zemí 1. Světové války – Velké Británie, Francie a Spojených států amerických. Vznik Československa byl tedy výsledkem jednání českých a slovenských politických elit tehdejší doby se světovými velmocemi a nikoliv pouze suverénní akcí našich národů, kterou by okolní svět pouze musel vzít na vědomí. Důležité je mít na paměti, že tehdy byli u nás všichni důležití lidé členy spolků Svobodných zednářů a tehdejší politická jednání probíhala na pozadí tohoto druhu s vyloučením veřejnosti, které pak byly pouze oznámeny výsledky dohod mezi „vrchností“. Je to bohužel příznačné pro naše novodobé dějiny až do dnešních dnů. Český i Slovenský národ jsou v posledních staletích bohužel spíše pasivním příjemcem osudu vytvořeným silnějšími mocnostmi, než aktivním tvůrcem své budoucnosti. Proto je u nás možné velmi dobře vidět, jak funguje sociální inženýrství, jehož metodami jsou nyní formovány naše národy. Dějiny i současné problémy Čech i Slovenska jsou v principu velmi podobné, takže když budu dále mluvit pouze o České republice, vězte, že Slovensko je na tom skoro stejně.

Naše poloha, jako nejzápadnějších Slovanů, náš osud hodně předurčuje. Žilo u nás vždy hodně lidí ze západu a těch, kteří na západě měli svůj původ. Dříve to byli především Němci a Rakušané. Když bylo po 2. světové válce odsunuto německé obyvatelstvo z českého pohraničí, byl český národ poměrně homogenní. A když vstoupilo Československo v roce 1948 mezi socialistické státy, mohly Čechům nastat zlaté časy. Mohlo tomu tak být, ale už tenkrát byly učiněny chyby, kterými trpíme dodnes. Socialismus byl dobrý nápad, ale špatně proveden. Příliš násilná kolektivizace, příliš mnoho nespravedlnosti a příliš mnoho úplně zbytečných křivd se staly prvním základním důvodem budoucího nevyhnutelného pádu socialistického režimu. Za druhou nevyhnutelnou příčinu pádu socialistických států považuji materialismus a ateismus v základech marxismu-leninismu. Absence duchovnosti v ideologii, na které stát stojí, ukazuje na to, že ta ideologie je chybná a nutně proto musí selhat. Popírání duchovního rozměru života nutně vedla k úpadku tvůrčích schopností a ke vzniku dvojí morálky – vnější, v souladu s oficiální ideologií a vnitřní – v souladu s vlastním svědomím.

Po materiální stránce se obyvatelům Československa za socialismu dařilo stále lépe. I když vládu komunistické strany nevyhnutelně provázelo pokrytectví a korupce, tak přeci jen jsme jako občané společně budovali svou vlast a zušlechťovali vlastní národ. Chyběla nám však svoboda projevu, svoboda cestování, svoboda v tvořivosti a myšlení. Proto jsme chtěli na západ, do Evropy. Chtěli jsme pouze navíc tu svobodu. A to přesně nám tehdy koncem roku 1989 slibovaly vedoucí osoby onoho Sametového podvodu a pozdější prezidenti – Václav Havel, Václav Klaus a i náš dnešní prezident Miloš Zeman. Tenkrát nikdo z obyčejných lidí netušil, že za tu svobodu zaplatíme nejen vším, co jsme během socialismu vybudovali, ale postupně přijdeme o vlastní zem, kulturu, historii a svébytnost. Jsem toho názoru, že Karel Marx, sám člen spolku Svobodných zednářů, tenkrát vložil ateismus do své ideologie plánovitě, a že vytvoření i zhroucení socialistických států bylo už tehdy naplánováno, aby oslabilo slovanské národy a přivedlo je snadněji do područí západu, resp. západních korporací a kultury, tak jak je tomu dnes. Když máte znalosti a zdroje, není složité si takovýto plán sociálního inženýrství představit.

Obyvatelstvo, které už bylo zoufalé z poměrně tvrdé cenzury, stále více naslouchalo hlasům lidí, které komunistický režim označoval za nepřátele lidu. Koncem 80. let přibývalo demonstrací a nespokojených lidí požadujících svobodu projevu, svobodné volby či propuštění politických vězňů. A když pak příslušníci Státní a Veřejné bezpečnosti 17. listopadu 1989 tvrdě zasáhli proti demonstrantům v Praze, občané Československa se rozhodli, že už chtějí změnu. Věřili jsme, že když se odtrhneme od tehdy už upadajícího Sovětského svazu a otevřeme se Evropě a Západu, takže tím můžeme jenom získat a bude jen lépe. Jak krutě jsme se tehdy mýlili a jak naivní jsme byli!

Dnes už víme, že tato – jedna z prvních barevných revolucí – byl tenkrát dobře zorganizovaný podvod řízený a financovaný ze západu, domluvený s členy tehdejší komunistické moci, ale především s některými z tzv. disidentů s Václavem Havlem v čele, kteří se pak rychle dostali na důležité politické posty. Avšak občané byli tehdy nadšení změnou, lidem provádějícím změnu režimu důvěřovali a těšili se, jak si budou užívat nově nabyté svobody projevu, cestování a podnikání. A skutečně, při pohledu zpět je opravdu možné považovat 90. léta za to nejkrásnější a nejsvobodnější období našich novodobých dějin. Skutečně jsme měli svobodu. Naše země ještě nebyla členem EU a NATO, majetek státu ještě nebyl rozprodán a rozkraden, každý schopný člověk měl možnost dělat, co chtěl, ceny životních nákladů byly ještě přiměřené platům a rozčarování z politického systému ještě nebylo zdaleka tak všudypřítomné, jako je tomu dnes. Ale již tenkrát někteří lépe informovaní jedinci upozorňovali na to, jakého podvodu jsme obětí a jaká bída nás čeká. Bylo jich však málo a byli zcenzurováni, umlčeni, zakázáni. A tak jsme se nedozvěděli, že i rozdělení Československa na přelomu let 1992 a 1993 bylo výsledkem známé strategie „rozděl a panuj“ a bylo řízené a financované ze zahraničí.

Na přelomu tisíciletí s rozvojem internetu přišlo něco nového. Začaly vznikat první internetové stránky, které přinášely informace odlišné od médií hlavního proudu. Jejich autoři informovali své čtenáře o tom, že na západě není zdaleka taková svoboda a spravedlnost, jak nám bylo tvrzeno. Informovali o tom, jak média i politici na západě lžou, jakých zločinů se dopouštějí a jakým způsobem se pokoušejí korporace a skryté zločinecké elity ovládnout život na celé Zemi. Válka v bývalé Jugoslávii, 11. září 2001 ve Spojených státech a následné války v Afghánistánu a Iráku zničily náš sen o míru na celém světě a donutily mnoho lidí včetně mě hledat příčiny válečných konfliktů. Hrůzné zprávy z bombardování Gazy v Palestině na přelomu let 2008 a 2009 mě přiměly naplno se začít věnovat studování, odhalování a zveřejňování toho, kdo a proč rozpoutává válečné konflikty a jakým způsobem manipuluje veřejným míněním pro vlastní účely. Kdo po tom poctivě pátrá, dostane se k takovým organizacím jako Bilderberg, Trilaterální komise, Americká či britská rada pro zahraniční vztahy a mnoho dalších a najde bezpočet zločineckých způsobů, jak nejbohatší a nejvlivnější lidé usilují o nadvládu nad celým světem. Chapadla této globální mafiánské chobotnice se samozřejmě hned po roce 1989 začaly roztahovat i v Československu, když tady už předtím měla své věrné sluhy, kteří se pak rychle dostali do nejvyšších pater politické, ekonomické i mediální moci. Mezi tím vedení státu pilně rozkrádalo a pod cenou rozprodávalo majetek státu, tj. občanů, který se tak postupně dostával do rukou západních bank a korporací. Veškeré sociální vymoženosti socialistického státu byly rychle likvidovány a byl nastolen tvrdě kapitalistický režim, ve kterém je vše za peníze. Zahraniční korporace rychle zlikvidovaly značnou část malých podnikatelů a začaly naše obyvatelstvo využívat jako levnou pracovní sílu. Politici náš stát stále více zadlužovali a zredukovali investice do sociálních projektů. Lidé začali mít málo peněz a stále více si půjčovali. Mezi lidmi se začala objevovat chudoba, bezdomovectví a uvíznutí v dluhových spirálách. Zákony týkající se exekucí a vymáhání dlužných peněz jsou u nás snad nejbrutálnější v celé Evropě a v exekuci je u nás nyní přibližně jeden milion lidí z 10ti miliónů obyvatel. Exekutoři si mohou naúčtovat jakkoliv vysoké náklady a mohou díky ochraně soudní mafie beztrestně zabavovat i majetek, na který nemají právo. Je to plnohodnotný ekonomický terorismus pod ochranou státu. Stále více lidí postupně zjistilo, že spravedlnost je u nás jen pro bohaté, že politici jsou zkorumpovaní napříč všemi významnými politickými stranami a osudy obyčejných lidí je nezajímají. Postupně jsme začali objevovat, co se u nás doopravdy stalo a jak, kam a proč naše země směřuje a toto zjištění je v průběhu posledních let stále patrnější.

Tyto všechny informace jsou u nás již dlouho veřejně dostupné, avšak lidé volí stále tytéž politické strany, s mírnými obměnami stále tytéž zločince, aniž by chápali, kam to vede. To by samozřejmě nebylo možné bez všech vlivných médií, které měla ústřední roli v tom, co jsem nazval Amerikanizace české kultury.

Jak jsem již zmínil, tak během minulého režimu jsme byli izolováni od informací a kultury, která se vyskytovala na Západě. Když se někdy povedlo přivézt nějakou zahraniční hudbu, videokazety, nebo zajímavé výrobky, byl to vždy svátek. Mnozí to určitě pamatujete. Na vlastní oči jsme viděli, že výrobky ze západu jsou kvalitnější a kultura zábavnější. Věděli jsme též o mnoha úspěšných emigrantech, kteří na západě dosáhli úspěchu. Věděli jsme o tom, že život na západě a hlavně v USA je snadnější, lidé jsou tam bohatší a hlavně svobodnější. A tentokrát tomu opravdu tak bylo. Jako by už tenkrát někdo předvídal, že západ se nám musí jevit jako ráj, kam se chceme dostat a hlavně kterému můžeme důvěřovat, a který nám určitě pomůže, abychom se stali stejně bohatí jako oni. Převážná většina lidí u nás vnímala západ právě jen z toho materiálního hlediska. Ale i ti vzdělanější a přemýšlivější věřili, že u nás vznikne i normální, skutečně demokratická politika, spravedlivé soudnictví, pravdivá a objektivní média a ekonomika, ve které budou úspěšní ti nejschopnější a nejpoctivější. Lidé toužící po svobodě se těšili, že budou provozovat svobodná umění a povolání a nebudou omezováni ve své tvořivosti. Těšili jsme se, že budeme žít tak, jak jsme to viděli ve filmech ze západu, aniž bychom tušili, že jen to jen povrchní lesk, za kterým se skrývá smrtící jed.

Oním západním leskem jsme byli oslňováni prostřednictvím médií hned po změně režimu a otevření hranic. Logika kulturní manipulace byla úplně jednoduchá. Všechno, co bylo ze západu, bylo dobré a všechno, co bylo z východu a ze Sovětského svazu především, bylo špatné. V politice to bylo tak, že vše, co dělali komunisté, bylo špatné a vše, co k nám co nejdříve přivede kapitalismus, jaký mají na západě, je dobré. V ekonomice to bylo tak, že princip kolektivního vlastnictví byl špatný a úspěšné podniky jsou ty, které jsou v soukromém vlastnictví. Toto byla strategie, kterou jsme byli krmeni ze všech médií a od všech politiků. Kdo s tím nesouhlasil a upozorňoval na rizika, do médií se jednoduše nedostal.

V televizi a v kinech se začaly objevovat západní filmy a seriály, hrála se západní hudba, vydávala se západní literatura. V roce 1993 byla u nás spuštěna první komerční televize a s ní přišla česká vydání zábavných pořadů ze západu. Reklama začala být všudypřítomná. Z východu a ze Sovětského svazu přicházely pouze negativní zprávy o hroutícím se impériu, jinak jsme se o Rusku nedozvídali nic. Po celou dobu až do dneška jsme v oblasti mainstreamových médií, které sleduje většina obyvatelstva, téměř úplně odříznuti od veškeré kulturní produkce Ruska a zemí bývalé východní Evropy. Možná až 2/3 vizuální a hudební produkce v médiích pochází z USA, s malým podílem britské a německé tvorby. ¼ je domácího českého původu. Zbývajících pár procent připadá na celý ostatní svět. Týká se to bohužel i našeho bratrského Slovenska. Dříve bylo běžné, že u nás běžela slovenská produkce a každý slovenštině rozuměl, protože je to velmi podobný jazyk. Dnes je to tak, že často jsou i slovenské filmy dabovány do češtiny, protože mladí lidé už slovenštině rozumí jen částečně. V kulturní oblasti je dnes úspěšný ten, kdo vytváří produkty podle západního vzoru. Nejdříve potřebovali sociální inženýři změnit kulturní potřeby obyvatelstva a toho dosáhli dlouholetým zásobováním západní mediální produkcí. Nyní už u mladé generace vypěstovali potřebu takovou produkci konzumovat a ti tvořivější už nemají jinou možnost, než se těmto implantovaným potřebám přizpůsobit. I když jsou pořady o naší vlastní historii a kultuře v médiích stále poměrně hojné, tak je z našeho kolektivního vědomí pomalu, ale jistě vymazáváno spojení na naši podstatu, na to, kdo jako národ doopravdy jsme.

Kromě médií je to vidět ve dvou oblastech a těmi jsou školství a náboženství. Děti se učí pouze západní jazyky, na placených soukromých školách často probíhá velká část učiva v angličtině. Mnoho českých slov je nahrazováno anglickými výrazy. Všeobecně je však vzdělání povrchní, učební výsledky se zhoršují a studenti mívají málo znalostí a schopností. Školství se změnilo v produkci poslušných a ne příliš vzdělaných a samostatných udržovatelů dnešního koloniálního stavu naší země. Ani v médiích, ani ve školství není historické i současné dění vysvětlováno v souvislostech, ale pouze kaleidoskopicky, bez ukázání příčin a následků. Když to zevšeobecním, tak u nás málo placení a tedy špatně motivovaní učitelé přednášejí na státních školách učivo, které nemá význam, metodami, které nefungují, žákům, které to nezajímá. Výsledkem je mládež, která tak akorát stačí na práci v montovnách a skladech, tj. nejméně produktivních ekonomických odvětvích, na kterých je nyní české hospodářství založeno. Frustraci ze ztráty perspektivy na životní úspěch pak zahání tradičními drogami – alkoholem, tabákem, marihuanou. Těch několik málo řídících pracovníků je vychováváno v soukromých, často ze západu financovaných školách, aby pak mohli dohlížet na české otroky v pobočkách západních korporací na našem území. Na studium náročná povolání jako právník či lékař, jsou studenty chápána pouze jako zdroj nadprůměrných příjmů, nikoliv jako životní poslání. Když už vlády investují do školství, tak jsou to pouze technické obory, ve kterých se pomíjejí ty nejdůležitější lidské otázky typu, kdo jsme, kam jdeme a jaký smysl má lidský život. Na našich školách se produkují tvůrci se schopnostmi konstruovat technologie našeho budoucího elektronického koncentračního tábora, ve který se má svět proměnit.

Jsou u nás i školy, ve kterých se učitelé skutečně snaží vychovat z dětí skutečné lidi a rozumět tomu, co doopravdy znamená zlo a co dobro. Jsou to např. školy Montessori, nebo waldorfské školy. Ale je jich příliš málo na to, aby měli nějaký výrazný vliv na celkový stav společnosti.

V kontrastu s investicemi do technologií u nás dostala znovu velký vliv církev a to především katolická. Stalo se tak především díky tomu, že jí byl předán majetek, který jí údajně komunisté ukradli. Dostali však od našeho státu majetku mnohem více, než dříve skutečně měli. Více budov, více pozemků, více peněz. A protože jsou církevní hodnostáři v médiích představováni jako úctyhodní lidé a jako představitelé skutečné duchovnosti, tak také mohou obnovit svou více než tisíc let trvající manipulaci lidského vědomí.

Český národ má s církví velmi specifickou historickou zkušenost, která je však již 600 let stará a týká se husitského hnutí na počátku 15. století. Náš národ se tenkrát naposledy postavil proti největší síle tehdejšího světa, proti Římu, proti katolické církvi, poté, co ji český kněz Jan Hus jednou pro vždy usvědčil ze lží, pokrytectví, podvodů a zločinů, a z porušování jejích vlastních přikázání. Po té, co byl Jan Hus upálen a husitské hnutí po 20ti letech odolávání křížovým výpravám poraženo, žil náš národ stovky let pod nadvládou cizí církve, cizích vládců a cizí kultury. Přesto jsme to přežili a jako národ nezanikli. Avšak byla v nás těžce poškozena schopnost sami si vládnout ve své vlastní zemi. Jsme naučeni, že ta podstatná rozhodnutí o naší zemi dělá někdo cizí, komu pouze sloužíme, i když víme, že nám škodí a že nás využívá. Katolická církev naučila náš národ podřízenosti a strachu ze vzpoury proti vládcům a implantovala do obyvatelstva matoucí představu o duchovním světě. Ze slabších jedinců udělala své věrné sluhy za to, když udávali své blízké za nedovolené názory, aby z toho získali nějaké malé výhody pro sebe. Tuhle vypěstovanou vlastnost pak bohužel využíval i komunistický režim a dnes ji využívá svým způsobem i dnešní režim. Komunisté udělali tu dobrou věc, že omezili moc církví a bylo to dobré, i když tvrdili, že duchovní život neexistuje. Od 90. let minulého století byl proto u nás úplně svobodný prostor pro objevování skutečné povahy duchovního světa, která je velmi vzdálená tomu, co tvrdí jakákoliv církev. A i když Češi patří statisticky k nejvíce ateistickým národům na světě, tak to ve skutečnosti není pravda. Pouze už vědí, že církve jsou buď lháři a podvodníci, nebo hlupáci, kteří věří nesmyslům. Proto se naučili hledat a nalézat Boha bez pomoci církve a vědí, že církev jim dá pouze lež a iluzi. Katolická církev se však u nás teprve připravuje na to, že získá znovu svou moc a znovu zablokuje zatím stále otevřenou cestu ke skutečné duchovnosti a jediné skutečné záchraně nejen našeho národa, ale i lidstva jako celku.

Stejně, jako u nás začal západ formovat obsah, který se dostává lidem do duše, začal formovat i politiku. Komunisté, jako politická síla, byli a stále jsou předmětem očerňování a obviňování z touhy zavést staré pořádky.  Stále se objevovaly a objevují pokusy úplně zakázat činnost této politické strany. Hlavním politickým heslem se stal slogan: Zpátky do Evropy. Politici se jezdili radit na západ, jak co nejlépe přizpůsobit naši zemi potřebám západu. Usídlily se u nás ze zahraničí placené instituce a think-tanky, které za aktivní podpory médií formují veřejné mínění tak, aby měli pro-západní politici veřejnou podporu a aby byla Česká republika na mezinárodní scéně součástí západu. Nyní jsme proto silně integrováni do západních struktur NATO a Evropské unie a většina obyvatelstva v tom nevidí problém. Politické strany, které jsou proti NATO a EU, jsou označovány jako extrémistické a populistické. Drtivá většina činnosti našich politiků probíhá pouze jako plnění instrukcí z Bruselu, Washingtonu a případně Tel-Avivu. S Izraelem má naše země velmi nadstandardní vztahy a ukazuje se na tom, že sionisté, kteří sami sebe nechápou jako součást českého národa, ale jako etnikum vyvolené ke světovládě, mají v naší zemi velmi silný vliv. Však i pro svůj židovský původ a členství otce v zednářské lóži, byl Václav Havel vybrán za prezidenta už v dobách, kdy byl pronásledován komunistickým režimem. Už v 70. a 80. letech u nás byli někteří disidenti a komunisté vybráni pro role budoucích politických špiček, kteří přivedou naši zemi pod vládu globálních korporací a finančních a mediálních institucí, které mají velmi často židovské majitele. Protokoly Sionských mudrců jsou u nás, jako téměř všude ve světě, označeny za rasistické dílo, místo za sociologickou studii odhalující skutečný způsob manipulace obyvatelstva, kterou to ve skutečnosti je. Každý, kdo na to upozorní, je stejně jako všude jinde ve světě okamžitě označen za antisemitu, i když je tento pojem silně zavádějící. Přemýšlet a diskutovat o tomto tématu je u nás nepřípustné.

Během protestů proti komunistickému režimu v roce 1989 lidé požadovali svobodné volby. Mysleli si, že když budou mít na výběr z více politických stran, budou moci zvolit ty nejlepší lidi, kteří náš stát povedou k prosperitě a bohatství. To se ovšem krutě přepočítali. Západ u nás našel a zaplatil lidi, kteří byli schopní a ochotní obyvatelstvu naslibovat skvělou budoucnost, zatímco rychlým tempem rozprodávali a rozkrádali socialistický majetek, aniž by za to nesli jakoukoliv odpovědnost. Politický systém byl postaven tak, že veškerá demokracie je omezena na volby 1x za 4 roky. Kdo nemá peníze, nebo má nepřípustné, to znamená vlastní názory, nedostane se do médií ani do politiky. Návrhy na zavedení metod přímé demokracie jsou označovány jako populistické a škodlivé. Miloš Zeman v prezidentské funkci je projevem chyby při odhadu míry zmanipulovanosti českého národa. Před rokem 2013 prezidenta volil parlament. Přímá volba prezidenta občany, tak jak je to v Rusku nebo Spojených státech byla zavedena jako součást cesty k prezidentskému systému a zvolen měl být rakouský šlechtic a účastník schůzek Bilderbergu Karel Schwarzenberg, který měl tenkrát podporu všech médií a většiny politiků. Volba Miloše Zemana však byla vzepětím obyčejných pracujících lidí proti západem zkorumpovaným politikům a médiím. Všechna mainstreamová média a většina politiků proti Milošovi Zemanovi už od počátku nepřetržitě útočí. Ale on velmi dobře ví, že dokud si udrží podporu většiny národa, nemusí se ničeho bát. V žádném případě není svatý, také se ve značné míře podílel na proměně naší země v kolonii západu a ze své pozice zdaleka nedělá tolik, co by případně mohl. Ale v současné době je tím nejlepším, co v politice máme. Je symbolem toho, že pro náš národ ještě není vše ztraceno, že máme ještě naději. Je to jiná situace, než je zde, v Rusku. Ruský prezident má velké výkonné pravomoci a tedy možnost spravovat svou zemi ve prospěch obyvatelstva, což také dle svých možností dělá a jde tak příkladem všem politikům na celém světě. Náš prezident velké pravomoci nemá a stát řídí především vláda zvolená poslanci. Role našeho prezidenta je tak skutečně spíše symbolická. Ale má velkou mediální pozornost, které umí velmi dobře využívat a běžní občané jej mají rádi, protože říká to, co si většina lidí myslí. A právě kvůli tomu jej naopak politici a mainstreamová média nenávidí a právě kvůli tomu bude zvolen příští rok i na další funkční období.

Obsazení prezidentské funkce člověkem, který alespoň slovy a diplomatickou aktivitou obhajuje zájmy našeho národa a velmi často poukazuje na to, jak média a politici lžou a manipulují, je pro naši zemi úspěchem. Bohužel samo o sobě to nestačí. Pokud se v naší zemi na politické úrovni v blízké době něco významného nezmění, bude pokračovat v kulturním a ekonomickém úpadku, tak jako doposud.

Bohužel to je u nás velmi obtížné a zatím není žádná výrazná změna v dohledu. Bude muset vzniknout silné politické hnutí, které by mělo původ u obyčejných lidí a nebylo by zkorumpované penězi, tak jak je to nyní u všech velkých politických stran. Jenže naše obyvatelstvo nemá vůbec žádnou zkušenost s tím, jak si sami vládnout ve vlastní zemi. Mnoho stovek let jsme takovou možnost neměli. Zatím to neumíme a těmi, kteří pro sebe uloupili vládu nad naší zemí, jsme od toho nepřetržitě odrazováni. Nový režim si dal velký pozor na to, aby si získal přízeň těch lidí, kterým obyvatelstvo důvěřuje. Důvěru měli samozřejmě ti, které obyvatelstvo znalo z televizních obrazovek ještě v době vlády komunistů, tj. herci, zpěváci, umělci a podobné celebrity. Prakticky celá česká kulturní scéna svými projevy podporuje současný politický režim a jeho vazalství k západu. A v posledních letech, od začátku konfliktu na Ukrajině podporuje v obyvatelstvu strach z Ruska, nenávist k Vladimíru Putinovi a všem, kteří současnému Rusku vyjadřují podporu. Je nesmírně smutné sledovat, jak se lidé, kteří by měli být národní elitou, projevují hloupě a zbaběle ukazují, jak se nechali zkorumpovat za svou poslušnost a podlézavost. I díky tomu většina lidí u nás stále naprosto nechápe, že mainstreamová média a politici neustále lžou a podléhají tak jejich vlivu.

Nejviditelnějším příkladem rusofobie je soustavná bagatelizace zásluh, hrdinství a obětavosti sovětského lidu, který osvobodil naši zemi od fašismu v 2. světové válce. Lidé, co pravidelně uctívají památku asi 140.000 sovětských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování naší země a podporují akce, jako jízda Nočních vlků nebo Nesmrtelný pluk, jsou označováni za Putinovy agenty a nemají oficiální podporu. Naproti tomu tzv. Slavnosti svobody, které vzpomínají na asi 410 amerických vojáků, kteří zahynuli při osvobozování části západních Čech nebo při náletech, mají dlouholetou podporu státu a navštěvují je díky štědře financovanému a médii propagovanému bohatému programu desítky tisíc lidí, stejně jako každoroční Dny NATO na letišti v Ostravě.

Vznik a průběh konfliktu na Ukrajině měl u nás jeden významný efekt. Objevilo se u nás velmi mnoho lidí, kteří rychle pochopili, že převrat na Ukrajině nebyl dílem lidí volajících po opravdové demokracii a likvidaci korupce, ale že byl řízen z USA a měl za cíl zatáhnout Rusko do války. Mnoho lidí se intenzivně zapojilo do činnosti nezávislých médií a nepřetržitě pracovalo na tom, abychom poznali, že zprávy o ruské agresi na Ukrajině jsou lež. Naše mainstreamová média a politici tak ztratili důvěru další velké části obyvatelstva. A i když se ze západu placení propagandisté velmi snaží očerňovat nezávislé novináře, kteří přinášejí našim lidem pravdu o tom, co se na Ukrajině doopravdy děje, tak se jim nedaří získat důvěru zpět. Totéž se děje v posledních letech s migrační krizí. Díky nezávislým médiím není možné utajit, jakých zločinů se islamisté na západě dopouštějí a jak je radikální islám zrůdná ideologie. Mohu s jistotou konstatovat, že jsme přinutili naše média méně lhát a pokládám to za významný úspěch a významnou vyhranou bitvu.

Jsem si jistý, že popsaný vývoj České republiky je v mnohém podobný tomu, co se dělo v poslední