Josef Mrázek
17. 4. 2017
Nezadržitelně se blíží volby, které proběhnou v předvečer dvacátého osmého výročí vzepětí velkých nadějí, ale také začátku těžkého zklamání.
Je to důvod k zamyšlení. V jeho prvním díle se podíváme, jak jsme se dostali tam, kde jsme. Druhý díl bude o tom, co musíme znova zkusit změnit.

DÍL PRVNÍ Na start nového pokusu o lepší způsob politiky nás přivádí dvojí zklamání

Straníci a nestranická veřejnost
Slovo „elita“ dříve označovalo někoho výjmečně dobrého, vhodného, aby byl vybrán. Teď se tak označují ti, co se prodrali do vlivných postavení, často cestou zpackaných voleb, nebo jinak nekale, a většinou nejsou dobří a být dnes označen „elita“ už není značka cti.

Podobné to je s politickými stranami. Karel Havlíček Borovský rozeznával dobré a špatné, ale dnes by žádné opravdu dobré podle tehdejších požadavků nenašel. Ale rozdíl mezi straníky a nestranickou veřejností tady je.

Politologové žijící v zajetí ideové omezenosti vyznavačů stranické politiky si neradi připouštějí, že politika se týká také těch lidí, kteří neusilují o funkce, nejsou členy strany, často nemají ani peníze a proto by se s nimi nejraději ani nepočítalo, nebýt toho, že jich je mnoho.

Početná myslící i nemyslící nestranická veřejnost chce řešit věci společného zájmu jinak, bez ohledu na zájmy stran, má představy blížší původní čisté politice.

Spory o rok 1968

Tak třeba rok 1968 je mnohými politology brán jako pokus o reformu KSČ, ale pro většinu národa to byl pokus o uvolnění státu z područí politické strany a uplatnění vůle občanů při jeho správě. Hybnou silou nebyla obroda KSČ, ale chyby KSČ, které podněcovaly vzepětí národa.

Někteří vykladači se přesto zaměřují pouze na dění v tehdejší komunistické straně a nevšímají si mohutné účasti lidí stojících mimo komunistickou stranu a žádajících, aby monopol rozhodování jediné politické a mocenské formace byl narušen uplatněním racionálních názorů a tím se vyloučily zbytečné chyby.

Byl jsem u toho.

Ve skupinách zasvěcených jsme se dohadovali, jak změnit politický systém, aby to prošlo. Uvažovalo se o různých cestách, ale reformování KSČ mezi nimi nebylo. Tím spíše zde nebylo žádné volání po pluralitě ideologicky deformovaných názorů. Již v roce 1968, v důsledku dvacet let trvajícího výrazného rozdělování občanstva na členy strany a občany druhé kategorie, ve společnosti převládal odpor ke stranictví. Museli jsme ale počítat s tím, že KSČ bude dále existovat, a s Brežněvem za zády si udrží moc.

Šlo tedy o to, uplatnit další názor, který by třeba pod hlavičkou odborů dokázal ovlivnit řešení praktických problémů. To mělo naději na úspěch, protože i uvnitř komunistické strany byli lidé, které rozum nebo čich upozorňoval na to, že posílení racionality jednání by mohlo vést k lepším výsledkům, než tradiční použití síly. Také proti nim potom směřoval zásah vojsk.

Reformátoři z roku 1968

byli potlačeni silou a další příležitost ke změně se naskytla až o 21 let později, v roce 1989. Ke zmaření nadějí a k potlačení přání národa tentokrát nebyla použita vojska, ale „jen“ podlá zrada. Její následky jsou katastrofální. Stále narůstá rozdíl mezi existujícím stavem státu a tím, čeho jsme mohli dosáhnout. Že jsme dopadli špatně, pochopil již kde kdo. Ale někteří se domnívají, že bez okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 by stejný vývoj, jako po roce 1989, proběhl o 20 let dříve.

Nemají pravdu. Naopak platí, že tehdejší okupace položila základy pro hlavní chyby vývoje po roce 1989.

Tak zvaná „normalizace“, umožněná okupací, ponechala v KSČ hlavně ty vlivné členy, kteří vždy sledovali svůj osobní prospěch a za vyjednané pozice byli po převratu v roce 1989 ochotni podpořit kdejaký podraz na občany spáchaný ve spolčení s vybranými bývalými disidenty. Naproti tomu skuteční komunisté, kteří byli za normalizace zbaveni vlivu, by během pokračování jara 1968 určitě bránili republiku proti rozkradení a osudným změnám národního hospodářství.

Všeobecná aktivita občanů v roce 1989

navazovala na zkušenosti z roku 1968, ale zahraniční situace byla odlišná. Obyvatelstvo celého Československa pozůstávalo v roce 1989 ze dvou základních skupin. Ta mnohem početnější si přála, aby se přestaly dělat zbytečné chyby, uplatňovala se spravedlnost, vládly dobré mezilidské vztahy, lidé si byli jen rovni a ne rovni a rovnější, a aby stát byl spravován rozumně. To bylo velmi podobné ideálům roku 1968 a ještě zřetelněji vystupovala chuť spolupracovat na společném díle v duchu dobré vůle. Strany k tomu nebyly potřebné.

Zle se hledělo na ty druhé, kteří se chtěli zmocnit majetku a moci a držet ji podobným způsobem, jak to dříve dělali komunisté. Nemuseli se to ani moc učit, ti členové komunistické strany, kterým nešlo o ideu, ale o moc a peníze, se po změně režimu spojili s těmi disidenty, kteří podobně smýšleli, a vytvořili málo početnou, ale velmi silnou a nebezpečnou formaci. Poctivě jednajících partnerů se zbavovali.

Sametovost převratu byla založena na tom, že „pragmatická“ většina ÚV KSČ

usoudila, že nastala pravá chvíle, kdy je třeba politickou moc vyměnit za výnosnější moc hospodářskou.

Dvě občanská fóra

Nastupující vládci odvozovali své postavení ze skutečné nebo údajné disidentské činnosti a potřebovali vzbudit dojem, že je podporuje většina národa. Proto vyhlásili, že občané mají ve městech a obcích zakládat Občanská fóra jako místní držitele moci a doufali, že jejich síť budou pohodlně ovládat pokyny z centra, které příhodně nazvali Koordinační centrum Občanského fóra – KCOF. Tento záměr se jim trochu vymkl z ruky. Lidé v revolučním nadšení zakládali v obcích, městech i v podnicích Občanská fóra skutečně zaměřená na zavedení správného a spravedlivého života ve státě a složení těchto složek OF, vznikajících za přímého dohledu občanů, bylo překvapivě dobré a fóra měla podporu většiny občanů. Nebylo možné zabránit spontánnímu a převážně demokratickému tvoření okresních OF a krajských OF. Samotné KCOF potom bylo tvořeno jedním zástupcem za každý kraj a dvěma až třemi členy dosazenými skupinou bývalých disidentů. Ti se střídali a nikdo je nevolil. KCOF bylo prohlášeno za nejvyšší orgán OF, a skupina disidentů jeho jménem vydávala rozkazy okresním OF. Sama se ale usneseními KCOF moc nevázala a také KCOF pracovalo samostatně jako nejvyšší autorita mezi sněmy. Byla vlastně dvě Občanská fóra, skutečné, a za Občanské fórum se vydávající skupina části disidentů a jejich kamarádů.

Všechny okresy vysílaly delegáty na sněmy OF, které se konaly každých 2 až 5 týdnů. Aktivisté KCOF připravili výborné stanovy celého systému hnutí OF a ty byly projednány a s