Britský ministr obrany Fallon se ostře ohradil vůči vstupu ruské společnosti do soutěže o libyjské ropné a plynové zdroje, když tento krok označil za ruské „testování reakce NATO.“

Ovšem ruské aktivity v Libyi jsou mnohem širší, neboť se týkají i politické a vojenské spolupráce s hlavními libyjskými mocenskými a politickými uskupeními. Rusko může navazovat na tradici vzájemné úzké spolupráce z éry Muammara Kaddáfího a Sovětského svazu, kdy se ostatně Libye označovala jako „Velká libyjská arabská socialistická džamáhírije“ a plukovníkova „Zelená kniha“ mohla být považována za teoretickou i praktickou aplikaci arabské verze socialismu svého druhu. 

Ke změně došlo po rozpadu Sovětského svazu, Kaddáfí nejprve po nějakou dobu zůstával v izolaci,  později se mu ji podařilo překonat a následně se orientoval téměř  výhradně západním směrem. Tato libyjská orientace však byla završena  proradnou intervencí Západu do vnitřních libyjských záležitostí ve fázi, kdy Američané a západní Evropané došli k závěru,  že plukovníka pro přístup k tamní ropě a plynu už nepotřebují, když pro ně začal být nebezpečný svými názory a plány vyhlašovanými i na půdě OSN. 

Jako například můžeme připomenout zamýšlený zlatý africký dinár, který by v důsledku vedl k vytvoření vlastní nezávislé měnové zóny v Africe. V krátkém sledu následovala občanská válka, „bezletová zóna“ a bombardování letouny NATO, později otevřená intervence americké námořní pěchoty v Tripolisu a ohavná veřejná vražda Kaddáfího a následný rozvrat kdysi kvetoucí bohaté země, který trvá doposud.  Tento libyjský chaos je zároveň podmínkou pro udržování silného proudu migrantů z Afriky do Evropy přes Libyi a Itálii.

V této poslední souvislosti kontrastuje s Fallonovým postojem přístup italské vlády k ruským aktivitám v oblasti, který je na člena EU a NATO minimálně dvojaký.  Již na podzim loňského roku se italská Renziho vláda obrátila na Moskvu, aby ta sehrála roli prostředníka mezi znepřátelenými stranami libyjského konfliktu. A to přesto, že od éry Mussoliniho nepřestala Itálie nikdy považovat Libyi za svoji doménu, což bylo narušeno pouze v období spolupráce Kaddáfího režimu se Sovětským svazem, resp. se státy RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci) a Varšavské smlouvy. 

Snahy o uklidnění situace v Libyi jsou ze strany Západu neúspěšné.  Jednak západní země nesou vinu na vytvoření stávající situace, takže jsou pro některé frakce konfliktu nepřijatelné jako garanti řešení, jednak některým z nich zřejmě tento chaos s účastí džihádistů hlásících se k tzv.  Islámskému státu patrně i vyhovuje. 

Samotná Itálie má na splnění takového úkolu zjevně příliš slabou pozici. A to kvůli své účasti na svržení „džamáhíríje“ a také z důvodu vlastní vnitřní slabosti. Itálie sice na jedné straně zoufale potřebuje zastavit příliv migrantů, zároveň však je vliv italské mafie, která má velké finanční zisky z migrační krize, a která je prorostlá do italského státu a politiky, příliš velký na to, aby se italský stát mohl pokusit o účinné zastavení této „měkké“ invaze. A velké peníze se v této záležitosti díky různým nechvalně proslulým „neziskovkám“ budou točit i nadále. Nemluvě o podivné roli Frontexu a vedení Evropské unie v probíhající migrantské krizi, která jejímu dosavadnímu průběhu napomáhá. A tak se italská vláda obrátila o pomoc k Moskvě a to i přesto, že za to sklidila velkou nevoli ze strany NATO, jehož je významným členem.

Je jasné, že Rusko nebude situaci v Libyi zkoušet urovnávat proto, aby v případě úspěchu svého jednání v této věci zkonsolidovanou zemi ponechalo dále jejímu osudu, respektive aby ji předalo plně zpět Západu. Zvláště když zde prostřednictvím Rosněfti bude mít své ekonomické zájmy a zároveň usiluje o alespoň částečné obnovení svých strategických pozic ve Středomoří. Za účelem ovlivnění současné situace jedná proto Moskva důkladně a nyní se už dá říci, že v této fázi jednání Putin se svým týmem své západní „partnery“ přehrává podobně jako předtím v Sýrii. Předně, jedná s představiteli obou hlavních mezi sebou soupeřích mocenských center v západní a východní části Libye.

Aktuálně navštívil Moskvu libyjský  premiér Fájiz Saradž, který je zároveň představitelem mocenské skupiny sídlící v Tripolisu na západě Libye, tzv. vlády národní jednoty. Ve východní části země další centrum moci představuje pak v Tobrúku sídlící parlament, který odmítl tuto  vládu národní jednoty, do níž byli zapojeni i islamisté. Parlament neuznává tuto vládu a ta zase parlament. Parlament jmenoval vrchním velitelem armády generála Chalífu Haftara, který se těší vážnosti u většiny ozbrojených sil, téhož, který nedávno navštívil ruskou letadlovou loď Admirál Kuzněcov vracející se ze splněné mise v Sýrii. Při této návštěvě byl realizován videohovor s ruským ministrem obrany Sergejem Šojgu.

Pokud jde o generála Haftara (jehož parlament jmenoval dodatečně dokonce maršálem vzhledem k jeho zásluhám v boji s islamisty), který se na jednáních se zástupci Ruska obejde bez tlumočníků díky vlastní dostačující ruštině, jde o muže, který v roce 1969 společně s Kaddáfím svrhl režím krále Idríse v Libyi. Studoval také na jedné sovětské vojenské akademii. Do libyjsko -  čadské války v roce 1987 si byli s Kaddáfím velmi blízcí, Haftar byl velitelem ozbrojených sil. Po porážce v této válce možná posloužil Kaddáfímu jako obětní beránek, každopádně Kaddáf&a