Geo
24. 2. 2017   Eurasia24
 
Zatímco připomínku událostí spojených s okupací Československa nacistickým Německem veřejné organizace i mainstreamová média prakticky ignorují, únor 48 se tradičně stává objektem jejich zájmu. Je třeba „dekomunizovat“ společnost a s tím rozprášit poslední zbytky povědomí o válečném dramatu, nedejbože uznat klíčovou úlohu Sovětského svazu v otázce našeho přežití.

Z našich pamětí musí být nadobro vymazána zrada západních mocností z roku 1938 i nejméně sto čtyřicet tisíc padlých sovětských vojáků. Musíme si naopak neustále připomínat „ruské jho“, které do našich zemí „přišlo“ po druhé světové válce.

A s ním samozřejmě „zrůdnost komunistického režimu“, bez ohledu na to, že právě v tomto období byla v Československu vybudována – mimo jiné – veřejná občanská vybavenost a infrastruktura, na níž stále žijeme, než zjistíme, že nemáme na renovaci ani té části, která ještě nepodlehla rozkradení.

To všechno je třeba zapomenout. Prostě skvěle se žilo za první republiky a pak se skvěle žilo za Havla a dnes se nám žije vůbec nejskvěleji v dějinách. Všechno, co bylo mezi tím, je jen temnota, teror, bída, utrpení. A rudé zlo.

Právě tímto termínem vsunutým do řádků zprávy o „69. výročí komunistického převratu“ nám ČTK nenápadně podsunuje, že tím hlavním svinstvem druhé světové války nebyl německy nacismus, ale – jaké překvapení – Sovětský svaz, rozuměj Rusko.

Ve zprávě se dočteme toto:

„Zahraniční výbor Senátu pořádá ve Valdštejnském paláci seminář o zločinech komunismu, na němž vystoupí například Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd či Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů. V rámci semináře se bude promítat lotyšský dokument The Soviet Story aneb Příběh rudého zla, který čerpá z archivů sovětské tajné policie KGB a popisuje například podíl sovětského režimu na holokaustu.“

Takže podle ČTK měl „sovětský režim podíl na holokaustu“. Ano, zpráva veřejnoprávní agentury toto tvrzení totiž nijak nezpochybňuje a předkládá nám je jako fakt ve zpravodajském servisu ČTK.

Pokud ovšem „holokaustem“ není myšleno vybíjení nacistických zvířat Rudou armádou na cestě k osvobození Osvětimi „sovětským režimem“.

Tato skutečnost – žádný fejk, ale pravda pravdoucí – způsobuje bolest tvůrcům filmu z Lotyšska, kde ulicemi Rigy a dalších měst každoročně s tichou i hlasitou podporou tamních politiků pochodují tisíce „veteránů“ a sympatizantů zvěrských lotyšských jednotek Waffen-SS za pokřiku „Žide, toto je lotyšský stát!“.

A křičet budou tak dlouho, dokud lotyšský stát nezmizí v propadlišti dějin. Destrukce a vymírání Lotyšska postupuje totiž takovým tempem, že toto zmizení možná nastane současně s vymřením posledního tamního esesáka.

Tempem doslova tryskovým.

V roce 1946 činila populace Lotyšska 1,64 milionu obyvatel a za „rudého zla“ každý rok rostla, až narostla o více než milion (!) lidí na 2,67 mil. v roce 1989.

Naproti tomu od roku 1990 klesá každoročně tak, že se počet obyvatel Lotyšska propadl už pod dva miliony na 1,95 milionu v roce 2016. A to nemluvě o statisících Lotyšů, kteří musí jezdit za prací do zahraničí, protože fabriky vybudované „rudým zlem“ zkrachovaly poté, co byly po konci „sovětského režimu“ kompletně vyrabovány. To byla jen demografie.

Vypisovat cokoliv o svobodě a nezávislosti nemá v případě hyperzadluženého a vojensky okupovaného Lotyšska žádný smysl.

Jestliže se chceme učit ve vzorově rusofobním Lotyšsku, jakože podle veřejných organizací a mainstreamových médií ano, pak musíme počítat s podobnými důsledky.