Lubomír Man
22. 2. 2017
Uvedu k problému příklad studenta, kterého jsem velmi dobře znal, protože jsem jím byl já sám. Byl ve většině předmětů žákem průměrným, jedním z nejhorších však v matematice, kterou od kvinty prolézal vždy se čtyřkou a nepropadal z ní jen proto, že jinak to s ním víceméně šlo. V češtině např. psal v posledních dvou letech kompozice většinou na jedna, taky další jazyky (latina, ruština a angličtina) byly jak takž, ale kupodivu nejlepší ve třídě byl na biologii. 


Dokonce tak dobrý, že jej vyučující a současně i ředitel školy doporučil na studium medicíny, a to jako jediného z pěti zájemců o toto studium, kteří ve třídě byli, a to s tímto dobrozdáním: „Vřele doporučuji pro studium lékařství“.

Další čtyři zájemci od Dr. Štěpánka doporučení na studium medicíny nedostali, a z nouze nejvyšší se uchýlili na veterinu. Onen student, o kterém píši, nakonec vzdor uvedenému biologickému privilegiu na medicinu nenastoupil, protože z celé republiky skákal v dorostenecké kategorii nejdál do dálky, a třídní profesorka, shodou okolností randící tehdy s tělocvikářem, usoudila, že tak skvělý skokan by měl studovat tělesnou výchovu (jen tak to prý může dotáhnout až na olympiádu), ho během hodiny filozofické propedeutiky přemluvila, aby medicinu ve své přihlášce na vysokou školu škrtl namísto ní tam napsal TV.

Maturitou tenhle hoch prošel jedině proto (bylo to v roce 1949), že maturita z matematiky nebyla pro žáky tehdejší tzv. humanitní větve na gymnáziích povinná, povinná zato byla latina. Kdyby tomu bylo naopak, onen hoch by se na vysokou školu nedostal, a jen Bůh ví, co by ve svých dalších letech dělal a čím by se protloukal.

To je všechno, celý příběh.

A co jsem jím chtěl říct? To už nechávám na čtenáři a na lidech, kteří o povinné maturitě na gymanáziích dnes debatují a rozhodují.