Zločin ČNB se blíží k vyvrcholení
Josef Mrázek 11. 2. 2017
Slyšel jsem v ČT 2. února 2017, že aktivita měnových spekulantů donutila ČNB k intervencím v rozsahu dalších více než 300 miliard Kč, aby byl dodržen zvrhlý závazek směňovat euro za 27 Kč. Guvernér České národní banky potom na tiskové konferenci nejistým hlasem promluvil o blížícím se konci tři a půl roku trvajícího znásilňování české koruny. Vlastně oznámil národu, že tím to nekončí, ale dolehnou na nás čekané i nečekané následky.
Ne každý mu dost rozuměl, a s tím on zajisté počítal, když zaobaleně řekl, že katastrofální situaci, kterou ČNB svými intervencemi vyvolala, máme považovat za dosažení toho správného cíle, který sice mineme, ale možná se k němu přiblížíme z jiné strany a budeme na tom jen o něco hůř, než před pěti lety.
Vůbec se nezmínil o tom, že bylo ještě prohloubeno vykrádání státu, a že přímé náklady na tuto kratochvíli překročily bilión korun. Přesněji, jen intervence si vyžádaly zatím 1160 miliard Kč (než to napíšu, naskočí další stovky). Z toho by se daly po dobu tří let platit dvojásobné důchody všem důchodcům, nebo tři roky přidávat ke každému platu každý měsíc 6400 Kč. To ovšem jsou jen náklady na intervence. Škody jimi způsobené teprve spočítáme. Budou to kurzové ztráty zahraničního obchodu, zisky spekulantů a nepřímé škody.
V nadpise je slovo „zločin“, které zde naznačuje zavinění škody obrovského rozsahu. Tu ovšem nezpůsobila banka jako dům Na Příkopech, ale lidé, kteří ji řídí, a ti by proto měli být stíháni podle zákona č. 6/1993 Sb. o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zneužití svého postavení. Konkrétně jde o § 2, odstavec (1), kde poslední věta zní: „Česká národní banka jedná v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství“. Ovlivňovat nákladnými intervencemi trhem regulovaný směnný kurs určitě není v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství, a takové jednání proto porušuje zákon. To by musel uznat každý soud.
Je sice známo a zákonem dáno, že ČNB, řízená svou Radou v čele s guvernérem, jedná samostatně, nezávisle na vrcholných státních institucích, ale není nezávislá na zákonu o ČNB, podle něj se musí řídit, od toho ten zákon je. Důvodů pro uplatnění zákona je hodně, zlý čin byl páchán po dobu několika let a nebyl by možný bez přípravy a bez spolupachatelství.
Zopakujme si velmi stručně, jak vznikl stav před intervencemi. Začneme rokem 1993. V tu dobu národní hospodářství reformovali lidé, kteří stát účinně ničili buď proto, že byli tak neschopní, nebo zločinní. Podle výsledků vidíme, že nedovedli ekonomicky myslet, nebo aspoň racionálně uvažovat, třeba selským rozumem. Předstírali, že jsou odborníky, ale vypadá to tak, že dělali to, co jim radili zloději připravení republiku vykrást. Směnný kurz koruny proti německé marce a dolaru nastavili zprvu na 4.5 násobek kurzu stejné kupní síly. Tento krajní nepoměr se sice během prvních let rychle zmenšoval, ale velká část národního majetku byla mezitím ztracena za malý zlomek své ceny. K potřebné korekci nevedla ani nadbytečná devizová zásoba, která se vytvořila.
Smrtící ránu národnímu majetku zasadila propaganda živená kořistníky, že vše se má zprivatizovat. Privatizace měla hlavně dvě podoby: divokou, prakticky kradení, a privatizaci kuponovou, rovněž zneužitou. Nezkušená velká většina občanů byla o svůj kuponový podíl rychle připravena. Ničivou vlnu privatizace se nepodařilo ničím zabrzdit. Nepomohlo ani to, že soukromé vlastnictví některých částí národního majetku Československá ústava nepřipouštěla. Byla privatizována i ložiska surovin a dokonce i zdroje pitné vody. Pachatelé, které si oklamaní občané zvolili do Parlamentu, přijali zákon, že ani zlodějská privatizace se nesmí soudně stíhat. Dvě třetiny národního majetku se dostaly do zahraničních rukou bez odpovídající protihodnoty.
Vedení státu v rozporu se zdravým rozumem odsouhlasilo úplnou otevřenost našeho hospodářství a jeho zásadní orientaci na vývoz. To byla při přetrvávajícím velkém rozdílu mezi směnným kurzem a kurzem stejné kupní síly a devastované skladbě národního hospodářství osudná chyba. Tato chyba nebyla nikdy oficiálně přiznána a k dovršení katastrofy byl při vstupu do EU definitivně opuštěn princip státní soběstačnosti, dříve úspěšně naplňovaný ve všech oborech. Došlo k zániku mnoha výrob a činností s velkou přidanou hodnotou, i těch, které byly tak zvaným „rodinným stříbrem“. V souvislosti s tím klesl hrubý národní produkt vztažený na 1 obyvatele na 67 % hodnoty v dříve slabším Rakousku. Dodnes pokračuje podpora vzniku montoven a skladů státními podnikatelskými podněty, což stav dále zhoršuje.
Od roku 1993 do roku 2013 vyrostl roční objem exportu z několika set miliard Kč na 3000 miliard Kč, ale vracelo se zprvu jen 22 % a v roce 2013 jen 72% vyvezené hodnoty. Ztráta způsobená rozdílem kurzů, kumulovaná 20 let, dosáhla v roce 2013 zhruba 18 bilionů Kč, to je desetiinásobek dnešního státního dluhu.
Ztrátu národního majetku a znehodnocení skladby národního hospodářství jsem číselně nevyjádřil, ale jsou to obrovské hodnoty. Vedle toho však Českou republiku podlamuje již třetí desetiletí nízká cena práce. Byla vydávána za konkurenční výhodu, za údajnou nutnost kvůli exportu, Ve skutečnosti je to další nástroj vykořisťování. Opět jde o následek špatně provedené transformace hospodářství.
Za komunistů byl hlavním zaměstnavatelem a držitelem výnosů ze skoro všech forem produkce převážně stát. Pracující občané dostávali kromě relativně nízkých mezd a platů ještě další požitky, něco na způsob nepodmíněného příjmu v nepeněžní formě. Byla to, například, levná veřejná doprava, energie, voda, základní potraviny, různé formy dostupného bydlení, rekreace, kultura, knihy, kanalizace, odvoz odpadků, dětské oblečení a další věci dotované státem, zdarma jesle, péče o zdraví, školy a školky atd.a to všechno bylo k dispozici i členům rodiny, důchodcům a nevydělávajícím.
Tyto výhody v devadesátých letech zanikly tím, že stát kdeco zprivatizoval, přestal dotovat a dovolil ze všeho navíc dobývat zisk. Vůbec se nepostaral, aby zaniklé výhody byly kompenzovány zvýšení
Zdroj
Vytisknout
Zdroj
