• Vybrat den

    Březen 2024
    Po Út St Čt So Ne


    PODPOŘIT STALOSE BTC ETH LTC

    Kirill Kolikov: Jak to (možná) bylo s Ježíšem aneb základem všech věcí a událostí jsou peníze

    31-1-2017 NWO Odpor 375 4505 slov zprávy
     

    Kirill Kolikov: Jak to (možná) bylo s Ježíšem aneb základem všech věcí a událostí jsou peníze

    Základem všech věcí a událostí jsou peníze. Je tomu tak teď a nejinak tomu bylo i kolem roku nula. Starověké hospodářství bylo jen o málo jednodušší, než je hospodářství dnešní. Abychom mohli pochopit tajné pružiny, které vedly ke smrti jednoho z početných potulných židovských kazatelů, která nakonec posloužila jako zrnko, kolem něhož vykrystalizovalo jedno celé světové náboženství, musíme se aspoň trochu vyznat ve finančním systému Římské říše. Krista totiž, použijeme-li dnešní slovník, zabili tehdejší finanční oligarchové za to, že žádal ukončení valutových spekulací založených na inflaci a investování do reálných sektorů hospodářství. Krista prostě zabily velké peníze.



    Na základě geologických procesů došlo k tomu, že na Blízkém východě byla velká ložiska zlata, zatímco v italských Apeninách byly zásoby stříbra. Řím tedy byl bohatý stříbrem, Asie zlatem. Proto se v Itálii měnil gram zlata za 12,6 g stříbra, kdežto např. v Palestině dávali za gram zlata pouze 4,7 g stříbra. Dříve nebo později muselo někoho napadnout, jak na tomto rozdílu zbohatnout.


    Palestinská Judea byla jedinou římskou provincií, která měla dovoleno razit vlastní mince, ovšem s jistými omezeními. Razit se mohly jen šekely – speciální náboženské peníze. Došlo k tomu proto, že na římských mincích byly vyobrazeny pohanské motivy a takové nebylo dovoleno podle židovského náboženství nosit do chrámu. A přitom nosit peníze do chrámu bylo nutno. Proto levité, členové izraelského kmene Lévi, pověřovaného kněžskou službou, požádali Řím o právo razit vlastní mince. Nemyslete si nic špatného, pánové, my vůbec nechceme podrývat valutový monopol říše! Jde výhradně o náboženské otá ;zky. A Řím, vyznačující se dosti značnou náboženskou tolerancí, této žádosti vyhověl.


    Šekely se prodávaly u vchodu do Chrámu, na směnárenských stolech. Byla to hodnotná mince – rovnala se až dvaceti denárům. Každý dospělý Žid byl povinen na svátek pesach – svátek nekvašených chlebů po prvním jarním úplňku – obětovat Chrámu půl šekelu. V Judeji tehdy vedle římského místodržícího vládl jakýsi náboženský parlament, zvaný synedrion neboli sanhedrin. V něm zasedaly – opět řečeno dnešní terminologií – dvě politické strany, konzervativní saducejové a mírně liberální farizejové.


    Farizejové byli pragmatici, saducejové ortodoxní. Směnárenské stoly, tedy veškeré finanční toky Chrámu, měli pod kontrolou farizejové. Je to přirozené: pragmatici měli vždy blíže k penězům než zarputilí vlastenci. Kvůli zatvrzelosti saducejů je farizejové příliš nemilovali, jak už to mezi politickými stranami v parlamentech bývá. Nemilovali, ale podporovali je finančně.


    Vlastenečtí saducejové vždy energicky vystupovali proti západním okupantům, a tak usměrňovali lidový hněv z farizejů na Římany. Saducejové nadržovali radikálním zelotům, které bychom dnes mohli označit jako teroristy. Tvrdili, že tradiční hodnoty se rozpadají účinkem západní nákazy. „Všemu jsou na vině Římané. Drancují naši vlast, parchanti!“


    Všechno bylo ovšem přesně naopak…


    Pragmatičtí farizejové měnili stříbro, získané ze směnárenských stolů, za zlato v poměru 1:4,7, zlato nakládali na lodě a odváželi ho do Říma, kde ho měnili za stříbro v poměru 1:12,6, a stříbro odváželi nazpět do rodné Palestiny. Tam ho opět měnili za zlato a opět se beze spěchu vydávali za moře. Wall Streetu se ani nezdá o takové rentabilitě valutových operací.


    A co na to Řím?


    „Řím zabil přepych“ – to je téměř banální fráze. Ale tato banalita je hořkou pravdou. Do Říma řádně přicházely daně z provincií. Avšak přicházející zlato se nekapitalizovalo, ale rozplývalo se mezi prsty jako písek. Jednak ho masově přetavovali na klenoty. Dále se obrovské honoráře ve stříbrných sesterciích vyplácely hostujícím umělcům, kteří předtím, než odjížděli, měnili stříbro za „konvertibilní měnu“ – za zlato. Římská vláda pořádala bezplatnou podívanou pro plebs. Za zlato bylo nutno nakupovat z Afriky divoká zvířata pro gladiátorské hry. Celá léta bylo nutno školit a živit samotné gladiátory. A gladi&aa cute;tor, jak je známo, je zboží silně jednorázové.


    Prakticky všichni aristokraté, jak už je to správným aristokratům vlastní, žili na dluh. Půjčovali si u lichvářů, kterými byli hlavně příchozí z provincií, a z nich pak zejména Židé.


    Vnitřní dluh narůstal a Řím se začal valit do propasti. Císař Tiberius to pochopil a pokusil se bojovat proti této ekonomice projídání. Dal se do boje s přepychem, vydal antialkoholická nařízení, vyháněl z Říma umělce, zavíral elegantní restaurace, pokoušel se direktivním způsobem udržovat ceny. K ničemu to ovšem nevedlo. Inflace dále stoupala, kvetl černý trh a ve společnosti se hromadilo napětí. Stoupala podrážděnost aristokratů vůči lichvářům. Stoupala podrážděnost vládnoucích kruhů vůči valutovým spekulacím farizejů, které nikterak nepřispívaly k upevňování římské měny. Stoupala podrážděnost aristokratů vůči císaři Tiberiovi, který jim bral je jich hračky. A za takových okolností je jen pouhý krůček ke spiknutí.


    A ke spiknutí s cílem Tiberia zavraždit skutečně došlo. Do jeho čela se postavil jistý Lucius Aelius Seianus, prefekt pretoriánské gardy.


    Zde je na místě malé odbočení. K Seianovu spiknutí došlo v roce 30. Dříve se předpokládalo, že k ukřižování Krista došlo v roce 33. Dnešní teologové a historici se však přiklánějí k posunutí tohoto data o tři roky zpět, do měsíce nisanu roku 30, to jest právě do doby, kdy se spiklenci v Římě zdravili heslem „Tiberia do Tiberu“.


    Seianus však potřeboval podporu pro případ občanské války. Proto se obrátil na své staré přátele. Jedním z nich byl Pontius Pilatus. Pilát nebyl proti, nebyl si však jist, zda jeho legionáři půjdou bojovat za samozvance. Navíc si legionáři kvůli kurzovým rozdílům mezi Palestinou a metropolí mohli dovolit žít v Judeji třikrát blahobytněji než v Římě. Tak proč by se vraceli do vlasti. S Itálií nás nestrašte, pane Piláte!


    Pro legionáře bylo tedy třeba sehnat peníze. Ale kde je vzít? Pilát byl obyčejný římský úředník, který žil pouze z platu. Kde má úředník takové peníze vzít? Prokurátor ale věděl, kde potřebnou sumu najít. Jednou už z toho zdroje čerpal. Sotva se z té šlamastyky tehdy vymotal.


    V Jeruzalémě byla tehdy totiž prastará a nevyhovující kanalizace. Na ulicích byl smrad. Městu hrozily epidemie. Pilát se nejednou obracel na římskou vládu, aby rekonstrukci financovala. Řím ale mlčel. Místní vládě saducejů a farizejů bylo peněz na místní hospodářství líto a spoléhala se na to, že kanalizace patří do federální kompetence. A kromě toho by bylo vodou na její mlýn, kdyby – v případě epidemie – se hněv místních snesl na hlavy těch prokletých okupantů.


    A tak se Pilát odhodlal k odvážnému kroku. Vynutil si peníze z korvanu – chrámové pokladnice. Těmito penězi financoval rozsáhlé stavební práce – obnovil kanalizaci, vybudoval vodovod i městské lázně. Do Říma vzápětí dolehly stížnosti veleknězů pro překročení pravomocí veřejného činitele a neúčelové vynakládání peněz daňových poplatníků. Došlo k tomu, že se kvůli této věci sešel Senát. Pilátovi se ještě podařilo vykroutit se. „Zabránil jsem epidemii a kromě toho jsem ještě pro naše statečné hochy vybudoval lázně.“


    Tehdy ještě senátoři dali Pilátovi za pravdu. Lázně jsou přece důležitější než nějaký Chrám. Ale podruhé se takový trik Pilátovi už jistě nepodaří. V Římě se opět rozhlásí, že prokurátor opět vzal z chrámové pokladnice hromadu peněz. „A na co vlastně?“ budou se ptát senátoři. Přece nemůže říct, že na spiknutí. Tady je každá rada drahá.


    Pilát žil v Cesareji, hlavním městě Judeje. Do Jeruzaléma jezdil tradičně jen na pár dní na svátek pesach, aby odevzdal císařovy dary Chrámu. A jednou při jeho příjezdu došlo pouhých 400 metrů od jeho rezidence k do nebe volající nehoráznosti. Jakýsi mladík převracel před Chrámem stoly penězoměnců. Je zcela přirozené, že Pilát se o tom dozvěděl prakticky hned.


    Pilát neměl domorodce nikterak v lásce. Zdaleka to nebyl žádný liberál. Svého času, na žádost levitů, poslal obrněnou jízdu proti shromáždění lidí, naslouchajících kázání jednoho z početných potulných kazatelů jménem Feudas, který vyzýval k občanské neposlušnosti. Jízda domorodce prostě zadupala do země. Proč se teď najednou Pilát tvářil, že se nic neděje? Vždyť za takováto chuligánství se přece odsuzuje k smrti a vynášet rozsudky smrti patřilo do pravomoci římských úředníků.


    Pilát mlčel proto, že ten maldý podivín utrousil podivnou průpovídku, „Dejte císaři, co je císařovo“, která je očividně určena jeho uším. Pilát pochopil, že celý incident je inscenován právě pro něj. A proti těm, které on jako státník a veřejný činitel z duše nenávidí a kterých si neváží – proti farizejům a saducejům. Pilátovo mlčení bylo opodstatněné. Císař nebyl přímo uražen a do vašich místních náboženských rozmíšek se nechci míchat. A kromě toho ani páni levité kvůli čemusi nežádali, aby nad mladým buřičem byl vynesen rozsudek smrti. Dokonce ho ani nezatkli. Co to asi chtěli zahrát do autu?


    Oni se totiž báli. Vždyť rozsudku smrti musí předcházet vyšetřování, aby se zaručil spravedlivý soud podle římského práva. Ale farizejové se vyšetřování báli. Hlavně proto, že právě vyšetřování bylo to, po čem Ježíš prahl.


    Co v té době Pilát o Ježíšovi věděl? Že to je profesionální kazatel, mající jisté charisma a těšící se úspěchu u místního publika. Že nestraní zelotům. Že podle zvěstí kolujících po Galileji pravým Ježíšovým otcem nebyl přestárlý tesař Josef, ale římský voják Pandira. A tak Pilát nemohl nepocítit k tomu kazateli lehký nádech sympatie. Vždyť to není žádný špinavý Žid, ale poloviční Říman! Možná, že právě toto byla psychologická nitka, která spojovala římského místodržícího s tím potulným kazatelem z Nazaretu.


    Ano, Ježíš chtěl dosíci konfrontaci s Pilátem. Dokonce i za cenu toho, že ho předvedou k soudu, při němž mu bude hrozit smrt. Ale proč to?


    Ježíš totiž nebyl slepý. Dobře věděl, co se děje. Chápal rostoucí podrážděnost Říma vůči finančním spekulacím Jeruzaléma, chápal Pilátovo podráždění způsobené vzdouvající se vlnou terorismu ze strany zelotů, kteří vraždili římské občany, podpalovali stavení a otravovali studně. Všímal si, jak narůstá propast mezi bujnějícím přepychem, kterému se oddávali levité, a bídou místního obyvatelstva. Jediný, kdo ještě jakž takž udržoval pořádek ve městě a v zemi pořádek, byl Pontius Pilatus. Prokletý okupant. Krutý, nemilosrdný vládce, kterého tady každý nenávidí.


    Ježíš chápal, že to nemůže skončit dobře. Dříve nebo později přejde napětí v krveprolití. Jak se nakonec i stalo. Krátce po Ježíšově ukřižování vypuklo povstání, které nemilosrdně potlačil Titus a které vedlo k tomu, že Chrám, posvátný svatostánek Židů a finanční vřed říše, byl Římany srovnán se zemí.


    Ježíš považoval za potřebné, aby se nahromaděný spekulativní kapitál investoval do reálného sektory hospodářství. Do vinic, dílen, kováren, dolů. Dost nacpávání kapes. Teze o tom, že je nutno se dělit, se táhne Ježíšovými kázáními jako červená niť.


    Ježíš měl v té době už svou stranu. Nenadarmo se totiž toulal po Judeji a verboval přívržence. Galilejský měl přívržence dokonce i v sanhedrinu, mezi nejprogresivnějšími farizeji – Josefa z Arimatie a Nikodéma. Ježíšovým snem bylo dostat se se svou stranou do parlamentu, sanhedrinu, a ovlivňovat přerozdělování finančních toků. Zastavit valutové spekulace, sanovat krachující městské hospodářství, zorganizovat pomoc chudákům a sociálně slabým vrstvám obyvatelstva..


    Bylo zřejmé, že levité ho dobrovolně do sanhedrinu nepustí. O to víc, že zasedání v něm bylo vyhrazeno pouze příslušníkům kmene Lévi. Byl to prostě stavovský parlament. Ale prostřednictvím Piláta a třetí, Ježíšovy strany, by se snad do parlamentu proniknout dalo. Stačí, aby Pilát v hlášení do Říma uvedl, že se tady objevil jistý užitečný muž, kterého by bylo záhodno ve prospěch velkého císaře Tiberia uvést do Senátu. Levité by sice skřípali zuby, ale podřídili by se.


    Proto Ježíš vzkázal Pilátovi „Co je císařovo, císaři“: až se stane plnoprávným členem sanhedrinu, bude moci vykoupit část směnárenských stolů a přesměrovat finanční toky ve prospěch Říma,vůbec, Piláta pak zvláště.


    Velekněz Kaifáš, předseda sanhedrinu, nakonec pochopil, komu ta věta – „Co je císařovo …“ byla adresována. Ukázalo se, že Ježíš je bezprostřední hrozbou finančnímu blahobytu Chrámu. Vydat ho Římanům a požádat Piláta o jeho odsouzení – to bylo riskantní. Pontský Pilát sice s kriminálníky a politickými zločinci nedělal žádně ceráty a rozsudky podepisoval, aniž by se osobně seznámil se spisem. Ale v tomto případě tomu bylo jinak. Pilát měl totiž uši.


    Zůstávalo jediné – potichoučku samozvance zahnat do slepé uličky. Ale udělat to nebylo nikterak jednoduché. Předně, Ježíš byl rozený konspirátor, a za druhé, všude se pohyboval s ochrankou. Někteří z jeho apoštolů bývali ozbrojeni. Například Petr chodil s mečem. (To byla velká výsada, vyhrazená pouze římským občanům. Domorodcům hrozila za nošení meče smrt ukřižováním. Dokonce i chrámová stráž byla ozbrojena pouze dřevěnými holemi a kopími.)


    Jak se Petr, narozený v Judeji, mohl stát římským občanem? Například tak, že jako žoldnéř bojoval v římské armádě. V roce 19 vedl Germanicus, Tiberiův synovec, tažení do Kappadokie a Arménie. Část žoldnéřů, zejména pomocné složky, pro toto tažení najímal v okolních zemích. Žoldnéři dostávali za zvláštní zásluhy vyznamenání. a nositel takového vyznamenání nabýval automaticky občanství. Jak je vidno, Petr byl schopný voják.


    Petr nosil dlouhý meč, spatu, který byl vyhražen příslušníkům jízdy. Takový meč se nedá ukrýt pod pláštěm, a proto se nosil otevřeně. Každý v Jeruzalémě tedy věděl, že Ježíš je obklopen ozbrojenci. A na takové se vrhat s holemi, to nemělo žádný smysl. Ale naštěstí, či naneštěstí, se Ježíš nabídl sám.


    Blížila se sváteční velikonoční noc. Ježíš řekl svým učedníkům, aby se odebrali do města k jistému muži. Uvidí-li na místě džbán, mohou bez obav vstoupit dovnitř a sdělit tomu člověku Ježíšovo poselství. Učedníci ho poslechli. Odešli na to místo, přihlásili se na heslo (džbán byl na místě) a řekli, co mělo být řečeno. Až potom se dostavil na místo Ježíš s ostatními. To místo byla malá restaurace a její majitel byl Ježíšův přívrženec.


    Ježíš s apoštoly trochu popíjeli a veselili se. Po čase se po Ježíšově souhlasu vzdálil Jidáš. Ježíš navrhl ostatním, aby si vyšli na vzduch. Na tom nebylo nic neobvyklého. Po konzumaci vína čerstvý vzduch nezaškodí. Ale místo obyčejné procházky odvedl Ježíš učedníky za říčku Kidrón, do Getsemanské zahrady. Jidáš, který odešel dříve, tedy nemohl vědět, kam Ježíš učedníky odvede. A jestli to přece věděl, musel se to dozvědět přímo od Ježíše. Jedině tak mohl veleknězovu soldatesku dovést přímo do Getsemanské zahrady a Ježíše „zradit“. Je tedy zřejmé, že šlo o zradu na objednávku.


    Můžeme se dohadovat, co řekl Jidáš Kaifášovi. To, co mu Ježíš poradil: Ježíš a jeho lidé se opili a teď dřímají v Getsemanské zahradě. Nebudou klást žádný odpor. A navíc je to odlehlé místo. Aby Jidáš nevzbudil podezření, vyžádal si za „zradu“ třicet stříbrných .


    Byla noc na jeruzalémském předměstí. Nazaretský byl značně nervózní. Celý svůj život vsadil na jednu kartu. Vtom se objevil Jidáš s četou Kaifášových hrdlořezů. Jidáš Krista políbil. Jistě to nebyl polibek zrádce. Zaručeně to byl polibek bratra – spoluspiklence. Polibek dvou lidí, kteří spolu spředli velkou společnou věc. „Držím ti palce.“ To byl smysl toho polibku.



    V té chvíli dal Petr promluvit svému meči. Došlo k rychlé a krvavé potyčce, v níž Petr odťal veleknězovu služebníku Malchusovi ucho. K této potyčce by nedošlo, kdyby veleknězova garda přišla Ježíše zatknout. Ale oni ho přišli pod pláštíkem noci zabít. Ježíš krveprolití zastavil a Petr složil meč.


    K čemu vlastně došlo? Pro Kaifáše to byla značná šlamastyka. Jeho lidé vyvolali o sváteční noci krvavý incident. A co na tom bylo nejnepříjemnější – domorodci napadli římského občana. Říman byl dokonce nucen chopit se zbraně. Ojojoj! Něco takového se nedá zaretušovat. Tím se bude Pilát zabývat osobně.


    „Na koho jste to vyrazili v noci s holemi a kyji?“ ptal se Kaifáše Pilát. A odpověď mohla být pouze jediná. „Vydali jsme se zatknout rouhače. Ve dne se to nedalo, je stále obklopen ochrankou. Jsou to všechno horké hlavy. Ale teď se opili, a tak jsme využili příležitost.“ Ježíše odváděli do města. Za nimi šel pro jistotu Petr s mečem. Co kdyby je napadlo umlátit Ježíše kyji „při pokusu o útěk“.


    Ježíše přivedli do Kaifášova domu a tam mu vlepili pár pohlavků. Petr se nevměšoval. Jeho rolí bylo být korunním svědkem, římským občanem. Kdosi Petra poznal a ukázal na něj prstem. Hele, ten mizera je Ježíšův parťák. Petr zapírá. Kdepak, jen jsem se tak procházel po parku a vidím, hochovi někdo chce přistřihnout hřebínek. Tak jsem se rozhodl ho ochránit. Jenže Petra opět kdosi poznal.


    Polekal se snad Petr, jak tvrdí evangelium? Asi sotva. Vždyť to byl přece válečný veterán. Náčelník Ježíšovy ochranky. Ten viděl v životě už jiné věci. Kaifášova garda ztratila jistotu. Buď je Petr opravdu Ježíšův komplic, jehož svědectví je nutno dělit desíti, nebo je to náhodný kolemjdoucí. V každém případě však římský občan. A s takovým domorodci nic nenadělají, i kdyby chtěli. Nepatří do jejich jurisdikce. Proto se Petr mohl klidně vzdálit. Kaifáš definitivně situaci nezvládl. Ježíše už nemohou jen tak zabít. Ostatně Petr už své udělal. Ježíše přece dopravili do města živého.


    Po takovém skandálu se už jistě dostane k Pilátovi. Levité budou žádat, aby Pilát Ježíše poslal na smrt. Pilát však farizeje nenávidí. Bude tedy chápat Ježíše jako nepřítele svých nepřátel. To jest jako přítele. A bude mít prokurátorovi co říct. Ježíš jistě učiní místodržícímu návrh, který nebude lze odmítnout.


    Ježíšova kalkulace byla správná. Nevěděl však jen jednu věc. Ani nemohl vědět, že v Římě dozrává Seianovo spiknutí proti Tiberiovi. A že Pontský Pilát je jedním ze spiklenců.


    Pilát však nebyl obyčejný spiklenec. Byl totiž v časové nouzi! Velmi naléhavě potřeboval peníze. Neměl kdy realizovat Ježíšova politická schémata. Třebaže byla bez jakýchkoliv pochyb zajímavá. Překrásná! Kdyby Pilát už neudělal za Judeou kříž, kdyby nemusel spěšně nalodit legie na galéry a odjet do Říma podpořit Seiana, jistě by udělal všechno, jak se patří. Napsal by do Říma, Ježíše by uvedl do sanhedrinu, využil by ho jako nastrčenou osobu a jeho prostřednictvím by skoupil část penězoměneckých stolů … Ale bohužel, neměl dost času.


    Co se stalo po rozhovoru Piláta s Ježíšem, není přesně známo. Evangelia například tvrdí, že Pilát kvůli něčemu poslal Krista k Herodovi Antipovi. Proč asi? Herodes Antipas byl král Galileje a Pereje, muž s „evropským vzděláním“. Vyrostl a vystudoval v Řecku. Přivykl ke královskému přepychu. Žil v hlavním městě Galileje Tiberias. Poslal snad Pilát zatčeného právě tam? Ne. Spíše Herodes, právě tak jako Pilát, přijel do Jeruzaléma na svátky. Je možné, že Pilát se chtěl poradit s evropsky vzdělaným a prořímsky naladěným Herodem? Třeba i proto, že Ježíš pocházel z Galileje.


    O těchto událostech existuje i jiné svědectví. Svědectví starořímského dějepisce Josefa Flavia. V jeho knize „Válka židovská“ stojí, že po setkání s Ježíšem ho Pilát propustil, potom se sešel s veleknězem, přijal od něj 30 talentů stříbra a poté vydal příkaz Ježíše znovu zatnout.


    Pilát by nikdy Ježíše nezaprodal, kdyby tak naléhavě nepotřeboval peníze. Třicet talentů, to byly všechny peníze, které levité posbírali během svátků. Třicet talentů představovalo 780 kg čistého zlata. Dvanáct cihel o rozměrech 10x20x50 cm. Celoroční žold pro jednu celou legii. Stačilo to zlato vojákům jen ukázat a půjdou za Pilátem třeba na kraj světa. Dokonce i do Itálie.


    Když Ježíše zaprodal, postupoval by Pilát tak jako dosud vždy. Ale tentokrát ho hryzlo svědomí. Co bránilo římskému prokurátorovi, aby se po úspěšně provedené operaci uklidnil? Právě ta tenká nitka sympatie, která ho spojovala s tím chlapíkem z Nazaretu.


    Je pravda, že Pilát se na náměstí obrátil k lidu s otázkou, koho má propustit na počest svátků, jak o tom hovoří všechna evangelia? Je to možné. A dokonce pravděpodobné.


    Předně je tu ta psychologická nitka sympatie. Přece jen, když urozený Říman předhodil Ježíše vlkům, necítil se ve své kůži. Za druhé, prokurátor z věcných důvodů nechtěl přijít o tak užitečnou osobu. Zvláště, když o těch třicet talentů, které místo v chrámové pokladnici leží v Pilátově jeruzalémmské rezidenci – Antoniově pevnosti – už nepřijde. Může se tedy pokusit Ježíše zachránit. O to víc, že na počest svátků jednoho odsouzeného omilostnit musí. A kaifáš nic nenadělá! Je to přece zvyk.


    Popravit měli čtyři osoby. Ježíše za bohorouhání, dva teroristy – zeloty, evidentní nepřátele režimu, a Barabáše, běžného kriminálníka. Pilát se obrátil k davu, a zeptal se, zda má propustit Ježíše, na němž neshledává viny. Avšak dav, zpracovaný Kaifášem, zařval: „Dej nám Barabáše!“ a Pilát mohl jen zaskřípat zuby.



    Není vyloučeno, že Kaifáš lůzu ani nemusel zpracovávat. Že pouze Židé nebyli schopni Ježíšovi odpustit tu nedávnou výtržnost před Chrámem.


    Jidáš, když se dozvěděl, že jejich plán ztroskotal, v zoufalství hodil peníze získané od Kaifáše přes veleknězův plot, načež spáchal sebevraždu, dobře si uvědomuje, že na něm zůstane nesmazatelná skvrna zrady, neboť jediný člověk, který zná pravdu a mohl by ho očistit v očích apoštolů a budoucích generací, je právě na cestě na Golgotu.


    Pilát se však nevzdal. On Ježíšovu smrt nechtěl! Mrtvý Ježíš je Pilátovi k ničemu. Po mrtvém Ježíši touží Kaifáš. Jen zřídka se stává, že by se kolo událostí točilo proti prokurátorově vůli. Pilát zuřil. Nařídil provést nechutný žert: k Ježíšovu kříži přibít tabulku s nápisem „Král židovský“, věda, že tím Židy urazí. Levité žádají odstranění ponižující tabulky, ale Pilát je neústupný.


    Zeloti Gestas a Dismas si nesli své kříže na popraviště sami. Ježíš si svůj kříž nenesl. Římští vojáci, kteří ohledně Ježíše měli očividně zvláštní instrukce, chytili jistého chlapíka jménem Šimon, a přinutili ho nést Ježíšův kříž. Navíc, když už byl Ježíš na kříži a žádal o něco k pití, jeden římský voják mu podal k ústům hubku namočenou v tekutině z polní láhve, o jejíž povaze se evangelia rozcházejí: někde se tvrdí, že to bylo víno, jinde, že ocet.


    Čas si se sanhedrinem zle zahrál. Byl pátek odpoledne a nazítří šábes. A v sobotu se nesmí nic dělat. Ale nechat zločince na kříži také nelze. Tedy volky, nevolky, musí je pochovat do půlnoci. Ale ukřižovaní prostě do té doby nestihli umřít. Smrt na kříži je zdlouhavý proces. Na kříži člověk umírá tři dny, není-li horko, nebo když dokonce prší, je nutno čekat pět až sedm dní. Dokonce se odsouzeným dávala destička pod nohy nebo pod slabiny, aby mohl kvázi stát či sedět a trápit se tak co nejdéle.


    Pravda, jsou způsoby, jak smrt urychlit. Například přibít ruce hřebíky. Je paradoxní, že přibití neslouží ke zvýšení utrpení odsouzeného, ale k ulehčení a urychlení smrti. U odsouzenců s rukama přibitýma rezavými hřebíky docházelo, zejména na pražícím slunci, už po několika hodinách k sepsi, popravený upadal do horečnatého delíria a rychle umíral. Ježíše však hřebíky nepřibili.


    Byl i další způsob, jak urychlit smrt. Přibít holeně. Ve skutečnosti šlo o přeseknutí arterií na nohou. Všechna krev z visícího člověka rychle vytekla, a ten umíral. Lotrům po pravici a po levici holeně přibili. Ježíšovi ne. Ten už byl totiž mrtev.


    Z čeho by ale zemřel? Římský voják ho bodl kopím. Ježíšovi tekla krev. Na základě toho vyhlásil „pacienta“ za mrtvého. Podivné! Kdo už, když ne voják, by měl vědět, že mrtvým krev neteče!


    Lotři po bocích záhy zemřeli. Jejich mrtvoly svrhli podle tradice do údolí Ennom. Ale Ježíšovo tělo vydali … nikomu jinému než Ježíšovým přívržencům v sanhedrinu – Josefovi z Arimatie a Nikodémovi. Ježíšovo tělo přenesli do Josefovy zahrady a omyli ho látkou, napojenou aloe a myrhou. Může jít o balzamování, ale i o obyčejné ošetření ran. Co se rozumělo pod myrhou, nám není známo, ale aloe je známé antiseptikum. Ovázané tělo Ježíšovo položili do krypty. Kam by jinak mohli položit „mrtvého“.


    Kaifáš pochopil, že ho převezli. Spěchal k Pilátovi s reklamací. Jak si to představuje? Peníze vzal a bohorouhač žije. Pilát krčí rameny. On nic neví, podle jeho informací je popravený mrtev. Sám se diví, že tak rychle. Dokonce mu ani nestihli přeříznout žíly. Jestli nevěříte, milý Kaifáši, račte dát sám ke kryptě postavit stráž.


    Pilát si z Kaifáše očividně činil posměch. Jakápak stráž. Vždyť je přece sobota a v sobotu pravověrní sedí doma a nemají právo cokoliv dělat. Kaifáš ze zoufalství požádal Piláta, aby dal ke kryptě postavit římskou stráž.


    Pilát čekal jen na to. Dal postavit stráž a vzápětí tělo zmizelo. Na otázku levitů, kde je tělo, se legionáři jen cynicky usmívali. Nic nevědí. Usnuli a někdo tělo unesl nebo možná odsouzenec odešel sám.


    Kdo by uvěřil, že římský voják usne na stráži? Kdo by uvěřil, že když římský voják na stráži přece jen usne, se k tomu tak snadno přizná? Za usnutí na stráži je skoro všude na světě smrt. A kam se vůbec poděl Ježíš?


    Všechno nasvědčuje tomu, že ho odvezli na Herodův královský dvůr. Později, zdá se, si nějaký čas užíval svobody pohybu. Scházel se s apoštoly a hovořil s nimi. Věda, že po něm pátrají, se možná pohyboval inkognito. Šlo o to, že Pilát se dosud nerozhodl, jak s Ježíšem naložit. Nevěděl, kdy má se svou legií vystoupit na Seianovu podporu. Spiknutí bylo dojednáno poněkud nepřesně. A vůbec, v metropoli se dělo cosi podivného.


    Protižidovské nálady v Římě se obyčejně kryly se zostřováním finančních krizí. Tiberius mimochodem příliš nepodléhal náladám davu. Naopak. Talentované, mladé a majetné Židy zachraňoval, ukrýval před pogromy, delegoval je do funkcí v provinciích. Ale jeho boj proti luxusu a ekonomice projídání byl stále bezvýsledný. Tehdy Tiberius změnil kurz, ustoupil od direktivního hospodářství a začal provádět radikální ekonomické reformy. Rozhodl se pro přerozdělení majetku.


    Senát vydal a Tiberius potvrdil dva edikty o restrukturalizaci dluhů. Podle prvního ediktu museli všichni dlužníci okamžitě vrátit věřitelům (tj. židovským lichvářům, kteří plnili úlohu bank) dvě třetiny všech dluhů. Druhý edikt nařizoval směnu dvou třetin majetku lichvářů v nemovitosti. Nebyl to jen prostý vzájemný zápočet, ani prostá konfiskace majetku oligarchie výměnou za dluhy. Tiberius zabil dvě mouchy jednou ranou – nejvíce zadlužení Římané už nemohli dále hýřit a projídat říši, ale museli se odebrat do provincií a spravovat své latifundie. A židé, když byli zbaveni volných prostředků, se už nemohli zabývat lichvou, ale byli nuceni vynakládat prostředky na zvelebov&a acute;ní svých nově nabytých majetků.


    V té době přišla z Říma ještě jedna špatná zvěst. Seianovo spiknutí bylo odhaleno. A jak hloupě k tomu došlo! Tiberiuv prasynovec Gaius Caligula, mladý, ctižádostivý a vynalézavý, byl jmenován veleknězem, tj. osobou oprávněnou posílat legie do války. A Caligula byl Seianův protivník. Do vyjasnění vzathů s Caligulou musel Seianus své spiknutí odložit. A odložené spiknutí rovná se neúspěšné spiknutí. Za takových okolností do toho raději nešťourat.


    Zatímco se Seianus neuměl rozhoupat, kontrarozvědka nelenila. Seiana zatkli a zatkli i jeho komplice. Všechny, kromě Piláta. Pilátovu účast na spiknutí se nepodařilo dokázat. Piláta potrestali jen za neohlášení jakýchsi Seaianových dopisů. Potom všechno utichlo.


    Krach spiknutí změnil i Pilátův život. Došlo k tomu, že nikam se svými legiemi nevyplul. Teď se mu ten chlapík z Nazaretu, kterého pro všechny případy zachránil, hodí. Tušil to v kostech, že se ta věc se Seianem provalí. Nu což, budeme se zabývat domácími záležitostmi.


    V Judeji se však neslavil pouze pesach. Existoval i Týdenní svátek, čili svátek padesátého dne. Byl svátek macesů. A pokaždé docházelo na burze vedle Chrámu ke spekulacím. Pilát bude moci vydírat levity Ježíšem, který se až teď stal pro farizeje opravdovou hrozbou. Vždyť vstal z mrtvých! Živý bůh, který vstal z mrtvých – to pomůže vyhnat všechny ty vyžírky od koryta.


    Aby Pilát mohl vzít pod kontrolu finanční toky Chrámu, potřeboval k tomu křesťanskou stranu. Proto se v roce 31 na svátek padesátého dne dostavili do Jeruzaléma apoštolové na čele s Petrem. Došlo tak k první misi.


    Petr a Jan vystoupili na chrámovém náměstí a přednesli řadu programových prohlášení. Petr jako „zástupce“ Kristův, mladý talentovaný Jan, jako budoucí autor „bestselleru“, Apokalypsy. K čemu vyzývali? K něčemu, co bychom mohli dnes nazvat pyramidovou hrou. Apoštolové vyzývali spoluobčany, aby prodávali domy, půdu a dílny a investovali peníze do „apoštolů“. Co se to přihodilo?


    Nic zvláštního. Pilát potřeboval obratový kapitál k finančním spekulacím na penězoměneckých stolech. Levité, když poochopili, že Pilát brzy odejme sanhedrinu valutový spekulační monopol, a když se opřeli o Tiberiovy edikty, začali horečnatě investovat do nemovitost&

    Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj
    Nahoru ↑