Zdeněk Hrabica
15. 1. 2017
Po několikaletém bydlení i s rodinou v ubytovně Star v pražské Jeruzalémské ulici – téměř naproti slavné Jubilejní synagóze, jsme se přestěhovali do paneláku a od té doby sdílíme panelový byt. V předchozím provizorním bydlišti jsme v šedesátých letech měli sociální příslušenství společné na chodbě a prát jsme chodili o několik pater níže, do přízemí.

Bydlení v paneláku - to byl pro nás komfort. Léty se ještě naše bydlení o leccos obohatilo, pokrok se nezastavil. K tomu zlepšení podmínek připočítávám i zmizení uličních výborů a jejich občasné vetřelství do našeho soukromí.

Sahalo až k délce vlasů našich dvou synů, když si volili svou budoucí životní dráhu.

Hned po 17.listopadu 1989, krátce po své první prezidentské demonstrativní výpravě v gumácích za soukromým zemědělcem, jsme přivítali v pražském Jižním Městě prezidenta Václava Havla. Poskoci mu pomohli vylézt na armaturu, aby k nám z její výše oznámil, že bydlíme v „králíkárnách“ – a to tak dále a dále přece nelze.

Přiznám se, že to s námi tehdy pod armaturou stojícími, hodně zatřáslo. A nebáli jsme se ani již v tak svobodné zemi hlučně zapískat a vyjádřit svou nevoli. Jsme tedy „králíci“ – nebo co? Pak jsme se vesele posmívali, když Měsiáš sháněl bydlení sám pro sebe – Hrad se mu nezamlouval; vilu v Dělostřelecké ulici, v Praze 6 – koupil tehdy ještě od Československé lidové armády po milionové rekonstrukci, za pakatel.

Nás nechal v kotcích.

Bytová politika se změnila, „králíkárny“ opustili bohatí anebo k penězům mající blízko, a my kluci z králíkáren tam jsme podnes. Žijeme vcelku spokojeně, kam až dosáhneme. Nebrbláme. Vůkol kolem nás rostou o sto šest rezidenční bytové jednotky - za bratru 8 – 10 melounů za kus, mnohé bytové jednotky jsou do značné míry po dlouhý čas poloprázdné a staví se nové a nové - v každém volném prostoru.

Na radnici MÚ Prahy 11 se zatím perou nepřestajně o koryta, už není ani starosta v širáku - a není jim konec konců co závidět. Byty v „Králíkárnách“ jsou plné, některé obývají nově příchozí, zejména Ukrajinci –až osm v jedné místnosti – tedy v neobyvatelných počtech. Nebo si je pronajímají studenti z venkova. Sociální byty se nestaví, postavenými kancelářskými budovami se prohání vítr.
Život po sametu jde ale nepřestajně dál.

Žijeme prý pořád lépe, máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě a nám dříve narozeným se žije od voleb do voleb stále lépe a radostněji.

Nehekáme, jsme jenom králíci! Přeháním? Budiž! Právo k nadsázce jsem si již vysloužil.

Foto autor