Zdeněk Hrabica
3. 1. 2017
S neuvěřením jsem sledoval, díky České televizi, poněkud vyprahlý duel dvou senátorů – Jana Veleby a Františka Bublana o tom, jak budeme hledat nepřítele a pravdu v zahraničí, tedy na východ od nás. Oba senátoři jsou mými krajany a tak ve mně zůstává alespoň nějaký pocit mizející přízně.

František Bublan mne kdysi potěšil svou osobní účastí na prezentaci společné knihy, kterou jsme napsali se synem, „ Zapomenutý generál Karel Klapálek“ (MF 2006). Knihy o hrdinovi, který nikdy, ani v nejtěžších chvílích života, se neocitnul v žádné těžké situaci s deficitem charakteru.

Včera jsem si to o jednom ze senátorů však myslet nemohl.

Přežil jsem v československých novinách již jednu normalizaci, jistě přežijeme i další v českých médiích, v časech mnohem pokročilejších, s existencí sociálních sítí.

Zákazy včerejška se daly často bez ztráty hvězdičky dokonale obcházet. Všude se k tomu našly spřízněné duše. Tyto duše pomáhaly jít – sice pomalu – kupředu. Doma i v zahraničí. Ale pomáhaly.

Jak může senátor s mírným úsměvem z obrazovky sdělovat národu, že se pravda o lži bude nacházet a za pomoci úředníků (?!) také objevovat.

Ostýchavě musel druhý senátor napomenout moderátora, že si nikdo nedovolí zakročit v opačném názorovém gardu. Když budou lži, poprvé zasévat nikoliv – Ruská federace, ale náš nynější spojenec se svými dragounskými spanilými jízdami ze základen v Německu, z USA.

Myslím, že dlouho podobné balamucení - nejenom veřejnosti – ale i té vytřeštěné části mých dosud existujících kolegů, nevydrží!

Cesty se najdou a pravda stejně zvítězí. Navzdory tupé lži!