Návraty Emila Hrušky: „Aktéři, kulisy a propadliště – Války a okupace“
3. 12. 2016 (recenze)
Ani ve snu by mne, a to i v mém vlastním umanutém zájmu, nikdy nenapadlo, že se najde ještě v roce 2016 někdo z českých autorů (jsoucích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku doma) – historiků, spisovatelů literatury faktu, kdo se posune dál, než přešlapovali před ním dávno jiní. Člověk by pak už vůbec nevěřil, že se najde i mezi tuctovými ambiciózními a exhibujícími režimními - včerejšími a dnešními pisálky,opisovači cizích textů v literatuře, jež se nazývá literaturou faktu a mající k tomu i sdružení a dekorace se jménem E.E. Kische. To vše už od minula. Zajímavé, že to nikomu ani dneska nikomu nevadí a nepřekáží.
Nepředpokládal jsem, že se nalezne odvaha nahlédnout jiným pohledem do spisů života člověka a nakonec zrůdy Karla Čurdy. Proslulého synonymem zrady jako temné postavy českých dějin. Jednatřicetiletého rotného československé zahraniční armády ze Staré Hlíně u Třeboně, vysazeného 28.března 1942 v Protektorátu Čechy a Morava mezi členy výsadku „Our Distance“ , z nichž nebyl nakonec na čáře vedoucí ke zradě a k selhání sám.
Na šibenici šli při konečném účtování v jednom dni za sebou dva, nejprve Vilam Gerik a hned po něm Karel Čurda, stalo se 29.dubna 1947.
V odkazech na uvedené prameny, zejména v připomenutí poznání vojenského historika Jiřího Plachého z roku 2013 překročil nyní Emil Hruška dosavadní autory, kteří si vysloužili v tématice Reinhard Heydrich, někdy i nezasloužené ostruhy – a je jich nespočítaně – Čestmír Amort, Miroslav Ivanov, Toman Brod, Eduard Čejka... Jenom povrchní autoři při přebírání jednoho od jiného autora přisoudili Čurdovi od zrození a působení v aktivním životě nálepku vrozené zrady a podlosti. A nemusíme chodit příliš daleko, stačí vyslovit jméno a přijmení za více než dvě desetiletí ostrakizovaného – přitom nežijícího – Julia Fučíka. Mluvil, zradil. Obhajovat jej musí jiní.
Zaujalo mne ještě objevné a tak moc aktuální Hruškovo rigorózní upozornění na výsledek poznání historika Vojtěcha Šustka, který se dotkl role nacistické propagandy v protektorátu po útoku na Heydricha s odkazem na vystoupení Emanuela Moravce 12. června 1942 na manifestaci v Brně. Po kterém následovalo oficiální vyhlášení amnestie pro udavače z řad Čechů, kteří vědí a oznámí, kde se ukrývají muži, kteří zabili Heydricha. Tehdy se podařilo vystupňovat Goebbelsův a Moravcův tlak do nesnesitelnosti bytí k očekávání, že po uplynutí lhůty, bude zastřelen každý desátý Čech.
Poučka pro vědecká bádání mediálních kormidelníků pro každou dobu, pramenící ze Šustkova poznání: „ ...zcela evidentně mohli nacisté právě propagandistům děkovat za průlom v bezradném tápání německé policie při vyšetřování atentátů. Čurdova zrada a na ní navazující úspěchy gestapa při stíhání parašutistů a jejich spolupracovníků jsou pouhým pokračováním vysoce sofistikované práce německé a kolaborantské propagandy.“
Občas si říkám budiž tato propaganda velebena, vždyť kolik má pokračovatelů. Dodneška vyzdvihována a využívaná – již i v XXI.století.
Hruškovi se v naváznosti na vlastní bádání a na výsledky nového historického zkoumání, včetně toho, co se podařilo vytvořit režiséru Jiřímu Sequensovi (a to i se vším, co bylo poplatné době vzniku filmu) ve filmu „Atentát“(škoda, že nenatočil po Atentátu , k němuž shromáždil tolik cenností – ještě film o Canarisovi) - i Jaroslavu Čvančarovi. Zejména ve fotograficko dokumentační podobě.
Škoda, že se literatura tak málo, ve srovnání s Čurdou, zabývá docela malinkatými vyvrheli, jakých hodně přes hory a doly. A skoro na každém kroku.
Teorie postele patří autorsky nejenom Balzacovi
Filozof Egon Bondy mi svého času ve svém bytě v bratislavské Laurinské ulici dal otázku, zda jsem četl Balzacovu „Teorii postele“. Trvalo mi několik let než jsem ji ve fondech Národní knihovny objevil. Byla to lehká četba. Nakonec jsem díky nakladatelství Alfa & Omega a grafikovi Miroslavu Hourovi připravil toto dílko k vydání. Postel podle Mistra Honoré de Balzaca neslouží jenom k obnově duševních a fyzických sil člověka, ale výrazně sbližuje hlavně opačná pohlaví. Balzac to však vlastním životem příliš nepotvrdil.
A v nejednom případě postel sbližuje i odlišné režimy.
Jestliže nás máloco spojuje s druhým nejmocnějším mužem Hitlerovi Třetí říše, velitelem říšského letectva s titulem říšského maršála a mužem s pohádkovým bohatstvím Hermannem Gőringem (snad jenom to, že maršál Gőring si každodenně obouval za druhé války stejné holínky jako československý prezident v exilu ve Velké Británii Dr. Edvard Beneš si je obouval ke svým rajtkám jenom občas a výjimečně, při setkání s československými zahraničními vojáky nebo při vojenské audienci u Winstona Churchilla.
Ty holínky se tenkrát jmenovaly „baťovky“.
Rozverným příběhem, řádků Emila Hrušky je velmi příběh s poutavým s titulem: „Česká švagrová říšského maršála“. Autor jej přináší ke čtenáři vstupní pohádkovou větou, o níž svého času Karel Čapek pronesl, že právě první věta knihy, povídky, eseje vypovídá o kvalitě nebo nekvalitě každého vázaného textu.
Tentokrát taková věta zní téměř pohádkově:
Tentokrát taková věta zní téměř pohádkově:
„Byli žili dva bratři.“
Ten starší Hermann Gőring se proslavil za první světové války jako stíhací letec.
Mladší Albert Gőring v ní také bojoval. Ale kromě průstřelu břicha se v ní nijak neproslavil.
Starší vsadil vše na nacismus a na Adolfa Hitlera a byl pokládán za druhého nejmocnějšího muže Třetí říše. Vysloužil si maršálskou hůl s oblibou fešáckých uniforem, které si sám navrhoval.
Mladší neměl nacisty rád. Po květnu 1939 se stal vrchním ředitelem konsorcia dvou největších českých zbrojních podniků – plzeňské Škodovky a Zbrojovky Brno. Ve svém bonvivánském životě pojal za svou třetí ženu Češku Miladu Klazarovou z Kuřimi;
Zdroj
Vytisknout
Zdroj
Zdroj
