Divadelní hra Lenky Procházkové, kterou napsala po své návštěvě Kuby v roce 2010 na motivy střetu kubánského vůdce Fidela Castra se skutečností vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Hra nebyla nikdy uvedena ani nastudována, pouze jednou proběhlo veřejné čtení.

El Comandante - divadelní hra

osoby:

Komandante (40)

Lucia (jeho asistentka, 40)

Raúl (jeho bratr, 35)

vojáci

televizní štáb

 

Tma blednoucí v úsvitu. Zvuk moře. Po chvíli se ozve motor přijíždějícího auta. Ve světle jeho reflektorů se objeví hacienda. Motor utichne. Klapnutí dvířek. Přibíhají čtyři vojáci, míří k haciendě. Nejdřív ji klusem oběhnou, pak dva zůstávají venku, druzí dva odemknou a vejdou do domu. Postupně rozsvěcí okna, jak prohlížejí vnitřek budovy. Když skončí obhlídku, vrátí  se ven. Ozve se další přijíždějící auto. Dřív, než motor utichne, dva z vojáků běží k autu (které, stejně jako to první, zůstává mimo zorné pole). Druzí dva vojáci čekají před dveřmi haciendy.

První dva vojáci přináší zavazadla, tašky a kufříkový psací stroj, vchází do haciendy. Za nimi jde Lucia s vysílačkou u ucha. Za ní Komandante v olivově zelené uniformě.

Křik ptáka. Komandante se zastaví, vyndá z pouzdra u pasu pistoli, zkusmo zamíří k nebi. Jeden z vojáků, co hlídá před domem, mu podá pušku.

Lucia (na prahu domu řekne do vysílačky): Sektor F/4. Jsme na místě…

Komandante zamíří puškou, odjistí, vystřelí. Lucia se na prahu domu ohlédne. A řekne do vysílačky.

Lucia: To byl výfuk. Končím!

Ve zvuku dopad zastřeleného kondora do moře.

Vojáci : Bravo!

Lucia vejde do domu a postupně zhasíná světla, nechá svítit jen jedno. Komandante vrací vojákovi pušku.

Komandante: Vyčisti si hlaveň. Je tam rez.

Voják 1: Ale trefil jsi!

Komandante: Já jo.

Komandante vejde do domu. Voják 2 za ním zavře dveře.

Přes nasvícené okno se zatáhnou závěsy.

Zvuk startujícího a pak odjíždějícího auta. Hacienda i s hlídajícími vojáky „couvá.“ Když motor auta zeslábne a utichne, šumění moře zesílí. Pak se ozve klapání psacího stroje.

 

Pracovna v haciendě.

V krbu hoří oheň. Lucia sedí u psacího stolu, má rozsvícenou lampičku se zeleným širmem, píše na stroji podle diktátu Komandanta.

Ten při diktování přechází po místnosti, zastavuje se u knihovny. Pak u stěny, kde jsou zarámované (dosud nezřetelné) velké fotografie.

Komandante (diktuje): Toto je jediná radikální revoluce, která nezabíjela kněze. Nikdy nebyl žádný kněz popraven! Kostely jsme dočasně zavřeli, některé přeměnili ve školy a učiliště, ale katolické obřady nebyly zrušeny. To je nenávistná pomluva! Naopak. Zpřístupnili jsme obřady nejširším masám. Každé ráno v pět třicet mohou Kubánci sledovat mši v televizi.

Lucia přestane psát. Pohlédne do papíru vedle stroje a přečte další otázku.

Lucia: Další otázka. Jaký je Váš osobní vztah ke křesťanské nauce?

Komandante: Nejsem zastáncem dogmat. Ani neomylnosti papeže. Ale to všechno vzniklo později. Pro mě je důležitý základ, tedy Nový zákon. Nejraději mám Ježišovu Promluvu na hoře. Z toho kázání lze vypracovat radikální socialistický program, ať už jste věřící nebo ne. Je to soubor velmi humánních přikázání. Není třeba být Křesťanem v náboženském slova smyslu, aby člověk pochopil hodnoty…

Zazvoní telefon umístěný na malém stolku u krbu. Lucia přestane psát, vstane a jde ho vzít.

Lucia: Sektor F/ 4… Nemůžu. Pracuje. Ne, nebudu ho rušit. Končím!

Lucia položí telefon a vrací se ke stroji. Přečte poslední větu.

Lucia: Není třeba být Křesťanem v náboženském slova smyslu, aby člověk pochopil hodnoty…

Komandante: … týkající se etiky a sociální spravedlnosti, které přineslo toto myšlení.

Lucia (dopíše. Pohlédne k oknu, kde závěsy zrůžověly v úsvitu): Nemáš hlad? Už svítá.

Komandante: Teď pracuju! Jaká je další otázka?

Lucia (čte z papíru): Jak se Kuba pod vaším vedením vyrovnala se stalinismem?

Komandante (vztekle): To je takový idiot? Nebo mě chce schválně rozdráždit?

Lucia krčí rameny.

Komandant (diktuje): Tady neexistoval stalinismus! V naší zemi jsme nikdy nepoznali jev tohoto charakteru: zneužívání moci, kultu osobnosti. Od samého začátku revoluce byl vyhlášen zákon, který zakazoval pojmenovávat ulice po živých vůdcích, nebo jim stavět sochy. Něco naprosto jiného je uctít padlé! Na své padlé hrdiny kubánský lid nezapomíná. Těm pomníky stavíme. Jsou ale především přítomni v našich srdcích. A v myslích. Ve školách se děti učí o Ernestu Guevarovi, protože chceme, aby naše děti byly jednou jako on. Bez znalosti historie není možná svoboda!

Komandante se během diktování rozvášňuje,  Lucia překotně píše.

Znovu zazvoní telefon. Komandante zakleje. Lucia jde telefon zvednout.

Lucia: Sektor F/4… Moment. (zakryje sluchátko a řekne) Havana. Sovětský ambasador. Osobně.

Komandante energicky převezme sluchátko.

Komandante (srdečně) : Dobrý den, drahý příteli! Co, že tak časně? Jaký byl včera rybolov?… Poslouchám…

Komandante poslouchá. Během poslechu rozčileně šátrá po kapsách. Vytáhne doutník. Lucia vyskočí od stolu, kde si předtím pročítala zapsaný text, spěchá ke krbu pro sirky. Komandantovi mezitím doutník vypadl ze rtů na zem. Lucia jej zvedne, sevře ve svých rtech, zapaluje. Přitom s neklidem pozoruje Komandanta. Když se doutník rozhoří, podá mu jej. Komandante potáhne a pak jí cigáro rozčileně vrátí.

Komandante: Jak dlouho jsi to věděl??… Možná je to diplomatická praxe. Ale mezi kamarády to neplatí… Mezi kamarády se tomu říká svinstvo!… Nevymlouvej se! To mě nezajímá!… Vy se nikdy neptáte… Nikdy nekonzultujete!… Ne. Nech si to. Já ty vaše důvody znám!

Komandante chce vztekle položit telefon, v zuřivosti se nemůže strefit sluchátkem do vidlice, nakonec telefon shodí na zem. Lucia ho zvedá a zavěsí sluchátko.

Lucia:  Špatné zprávy?

Komandante neodpoví, je v šoku. Pak se podívá na své hodinky.

Komandante:  Bude pět… Kolik je v Evropě?

Lucia: Kde? V Moskvě?

Komandante (vybuchne vzteky): Moskva… není Evropa! Nikdy nebyla!… Kolik je v Praze?!

Lucia rychle přistoupí ke stolu, vyndá z šuplíku nějaké desky, otevře je, hledá v tabulce.

Lucia: V Praze bude půlnoc.

Komandante: V noci. Jak na zloděje!

Komandante vrávoravě, protože stále v šoku, dojde k psacímu stolu, opře se rukama, má skloněnou hlavu. Ve zvuku  invaze, dunění tanků po dlažbě, křik, střelba… Lucia odloží doutník do popelníku, obchází kolem velitele, čeká. Zvuk invaze utichne. Komandante se vzchopí. Bere si z popelníku doutník, potáhne.

Pak vyndá ze stroje papír, odhodí ho, zasune čistý. Gestem ruky Lucii přikáže, aby psala.

Lucia si poplašeně sedá ke stroji. Komandante diktuje.

Komandante: Pro kubánskou tiskovou agenturu. Uvolnit ihned po obdržení. Pro Radio Rebelde… těm to načtu sám. Máš s sebou magnetofon?

Lucia: Ovšem. Nebo tam můžeš zajet. Auto…

Komandante: Ticho! Nejdřív to musím … teď hned… dokud cítím… to, co oni. V Praze…

Oslovení pak dopiš. Nemůžu se… zdržovat.

Komandante těkavě obhlíží místnost, pohledem dojde k fotografiím na zdi, hledí na jednu, která je pro něj inspirativní, začíná diktovat.

Komandante: Je to už sedm let, co výsadek kubánských zrádců za podpory imperialistické mocnosti vystoupil na naše břehy a chtěl si násilím vzít … ne, a chtěl násilím zvrátit chod dějin. Náš lid to nedovolil. Dnes v noci se obětí agrese stalo Československo!

Lucia se kousne do rtů, prožívá emoci, ale nechce velitele rušit svými pocity. Ten diktuje dál.

Komandante: Malá země v srdci Evropy. Malá země, ale veliká svým lidem. Lidem přemýšlivým, pracovitým  a statečným. Lidem, který lépe než jeho vedení, věděl, co chce a dokázal prosadit své sny. Natolik rychle, koordinovaně a efektivně, že staré vedení muselo uznat své chyby a odstoupit. Československý lid,  milovaný a věrný přítel lidu kubánského se tak znovu zapsal do historie zářivým písmem.

Obrodný proces, který jsme sledovali se zatajeným dechem a s nadějí, však byl dnes o půlnoci středoevropského času …. středoevropského času… narušen vojenskou agresí. Tentokrát to však nebyl odvěký nepřítel, tentokrát Čechoslováci čelí zradě svých spojenců. Vím, že to, co teď řeknu, bude pro mnohé z vás nevýslovným zklamáním. Vím, s jakými pocity tu zprávu přijmete. Moje pocity jsou stejné! Ani já nedokážu pochopit, natož přijmout ten strašný fakt, že vojska Varšavské smlouvy přepadla jednoho ze svých členů. Slyšíte?! Dovedete si představit tak černou zradu? A přesto je to pravda. Jenomže, co je to pravda, ptal se už Pilát…

Lucia zvedne ze stolu zvoneček a jemně, nesměle cinkne.

Komandante (zuřivě): Co je?

Lucia (krotce): Promiň, ale porušil jsi pravidlo tři. V projevech k národu necitovat z Bible.

Komandante netrpělivě mává rukou, zapaluje si vyhaslý doutník. Lucia mu přečte pro návaznost předposlední věty.

Lucia: Dovedete si představit tak černou zradu? A přesto je to pravda…

Komandante: A přesto je to pravda… Nalij mi trochu rumu…

Lucia (krotce): Nemůžu. Pravidlo jedna.

Komandante (zařve): Přines to! Pravidla… Oni dnes porušili všechno! Všechno!

Lucia přemáhá pláč a vybíhá do vedlejší místnosti. Komandante dojde  ke krbu, zahodí do něj doutník.

Komandante (pro sebe): Všechno. (Ohlédne se na velký portrét Guevary) Pravdu… jsi měl ty. Jsou to imperialisté! Brežněv! Kosygin! …Nikita byl sice tlama, a taky nekonzultoval, ale tohle… by nežral.

Lucia (ve dveřích nesouhlasně): V Maďarsku taky zasáhl…

Komandante: Ticho, ženská! To bylo… dávno.

Komandante vytrhne Lucii skleničku a vypije ji na ex. Pak příkazně ukáže, aby si sedla a psala dál.

Komandante: Ale je to pravda. Zákeřná pravda, která …která…

Lucia  (navrhne formulaci): Zákeřná pravda, proti které však…

Komandante: Jo… Zákeřná pravda proti které však stojí jako zeď pravda skutečnosti. Pravda těch, kteří věří v revoluci ducha. V revoluci, která osvobozuje a ne potlačuje. Agrese sovětských tanků proti…

Lucie zacinká zvonečkem. Komandante vydá zvuk, který připomíná zuřivé zaržání hřebce.

Lucia: Promiň. Porušení pravidla dvě. V projevech k národu nic proti Sovětům.

Komandante na ni hledí jako na přízrak. Pak rychle odejde s prázdnou sklenku v ruce do vedlejší místnosti. Lucia si teprve teď dovolí citové zhroucení. Tečou jí slzy, otírá je rukávem, snaží se přemoci. Pohlédne na portrét Guevary, němě pohybuje rty jako při modlitbě, přitom se jí z očí hrnou další slzy.

Komandante, přicházející s naplněnou sklenkou v ruce, ji vidí.

Komandante: Nebreč, Lucie. My těm zkrurvysynům ukážeme. Oni teprve pochopí, co je to skutečná věrnost a solidarita. Co je to přátelství!

Lucia: Mají nás na háku. Nafta…

Komandante: Seru jim na tu naftu! Seru jim na všechny poradce! My si poradíme sami.

Lucia: Budeme v konfliktu se dvěma velmocema. To je i na Kubu moc…

Komandante: Sklapni!

Na stolku zazvoní telefon. Komandante po něm chňapne.

Komandante: Ano… Já to vím, Raúle… Teď, před pár minutama. Ten pacholek mi volal!

… Píšu projev. Pro tisk… Nepotřebuju! Nejezdi.… Ne, žádné embargo! Zbláznil ses?… Tak ať zatím dávají jen zprávy. Bez komentářů… V poledne. V Radiu Rebelde. Zavolej jim, přečtu to… Pohotovost? Jo, ovšem. Ambasády ať hlídají. Ten pacholek je stejně v krytu. (Pohladí mimoděk svou pistoli.) Něco ti řeknu. Sověti si naběhli  na vidle. Celá Západní Evropa to odsoudí. Sartre první! Možná, že tohle je ta křižovatka! Kolik je mrtvých, ví se  už něco?… Ne, volat mi budeš jenom ty. Neříkej, kde jsem. Chci to napsat dokonale!…  Končím, Raúle!

Komandante během telefonování zapomněl na sklenku v ruce a Lucia toho využila. Jemně mu ji při rozhovoru vzala z prstů a „vsunula“ do knihovny.

Komandante (k Lucii): Naše agentury už to přebírají. Bude zvláštní vydání novin. To  je absolutně správné! Tady žádná cenzura není. A nebude! Dokud žiju. My jim ukážem, co je svoboda slova! Piš!

Lucia si sedá k psacímu stroji a Komandante jí diktuje. Přitom se chová, jako by byl na řečnické tribuně.

Komandante: V této chvíli, kdy v Praze a po celém Československu umírají lidé pro svobodu, tedy pro něco, co je  všem Kubáncům tak drahé a co nás stálo tisíce životů, se ptáme: Jakým právem a ve jménu čeho vtrhli za hluboké noci do Československa tanky? Odpověď je tato. Právem silnějšího a ve jménu jeho strachu. Je to stejný důvod, který hnal lodě agresorů do Zátoky sviní. My jsme svůj krásný ostrov uhájili, byli jsme na invazi připravení. Bez ohledu na to, že bombardovali naše letiště…

Lucia zacinká zvonečkem.

Komandante (rozčileně): Co zas?

Lucia (plaše) : Odpusť, je to krásné, ale porušuješ pravidlo čtyři. Točíš se v kruhu…

Komandante: Hovno! Srovnávám. Chci ukázat ten rozdíl! Zdržuješ mě. (Podívá se na hodinky.) Běž se radši projít! Už je světlo. Projdi se k moři. Dopíšu to sám.

Lucie se tváří prosebně, ale on už ji podebere pod rameny, zvedne ze židle a postrkuje ke dveřím.

Komandante: Pak tě zavolám, abys mi opravila… to točení v kruhu. Ale Jidáše si škrtnout nedám!

V náhlém dojetí ji u dveří obejme.

Lucia (taky v emoci): V kuchyni máš v lednici sýry. A sardinky. A… francouzské víno.

Komandante (jemně): Běž už. A nezatoulej se mi, holčičko…

Lucia mu ukáže, že má u sebe vysílačku.

….. celý text ke stažení:

Lenka Procházková – El Comandante

Řeč Fidela Castra k srpnu 1968 v Československu v AJ: